Jakub Seifert

Jakub Seifert
Jakub Seifert (1879)
Narození	9. ledna 1846 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	29. října 1919 (ve věku 73 let) Královské Vinohrady Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Choť	Terezie Ledererová-Seifertová (1844–1914)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jakub Seifert, vlastním jménem Jakub Sayfert (9. ledna 1846 Praha – 29. října 1919 Královské Vinohrady^[1]), byl český divadelní herec a režisér.

Pocházel z chudé pražské rodiny, byl synem divadelního mistra ze Stavovského divadla.^[2] Nedokončil středoškolská studia a vyučil se xylografem.^[3][4] Přes ochotnická divadla (1862 v Praze Košířích v hostinci „U Koňáku“^[5] a na Smíchově) a přes angažmá v Plzni v roce 1863 u divadelního souboru J. Walburga (byl zde angažován jako nápověda) se dostal v roce 1864 až na scénu Prozatímního divadla.^[4] Dva roky hrál jen malé role, protože měl slabý a nevýrazný hlas. Proto se rozhodl, že bude studovat operní zpěv u soukromého učitele. V roce 1869 dostal příležitost zaskočit v operetě za nemocného kolegu a měl úspěch.^[2] Byl obsazován do rolí milovníků v operetách a komických operách a postupně se vypracoval mezi nejpopulárnější pražské herce. Diváci obdivovali jeho libozvučný, podmanivý hlas, elegantní zevnějšek a výraznou mimiku. Proslul jako skvělý recitátor (ve své době byl pokládán za vůbec nejlepšího českého recitátora) s vynikajícím hlasem a citem pro ironický humor.

V roce 1881 přešel do Národního divadla v Praze, kde vytvořil desítky postav klasického i soudobého repertoáru, například Petruccio ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy (1893, 1901), Markus Antonius z tragédie Julius Caesar (1885), Mercucio z Romea a Julie (1901), šašek z Krále Leara (1894, 1898), ale i Hamlet (1889, 1892, 1897), Karel IV. z Vrchlického Noci na Karlštejně (1883, 1916) a zejména Cyrano z Bergeracu (1898, 1903), pokládaný za jeho vůbec nejlepší roli.^[4] V roce 1884 byl jmenován režisérem a o deset let později vrchním režisérem.^[4] Jako režisér uváděl české a francouzské komedie, téměř všechny hry Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera, poprvé na českém jevišti uvedl Sofoklova dramata (Král Oidipus, Antigona) a Śūdrakovo staroindické drama Vasantasena. I moderní drama režíroval tradičním způsobem s výjimkou naturalistické režie Šimáčkova Světa malých lidí.^[3]

Po více než dvacetiletém působení v Národním divadle se však změnily umělecké poměry, přicházela nová generace herců, oblibu publika si získával především Eduard Vojan. Když se v tisku v souvislosti se Seifertovým jménem objevily poznámky o „starém železe“,^[6] Seifert z divadla v květnu 1904 odešel.^[2][7]

V roce 1901 mu byl za zásluhy o české divadlo propůjčen rytířský řád Františka Josefa.^[3]

V letech 1903 až 1907 řídil Lidové divadlo Uranie v pražských Holešovicích po zemřelém J. V. Slukovovi.^[2] Seifert zařadil do repertoáru kromě obvyklé české klasiky i náročná díla světové dramatické tvorby. Pod jeho vedením se zvýšila herecká úroveň souboru, ve kterém také příležitostně vystupoval. Vybudoval prostory pro technické zázemí divadla a restaurační provoz. Vytvořil předpoklady pro stálý okruh návštěvníků a za jeho éry se předměstské divadlo zařadilo mezi úspěšné pražské scény.^[8]

Do Národního divadla se Seifert vrátil v roce 1907 a setrval zde až do roku 1919. Vytvořil ještě několik zajímavých postav, jednou z posledních byl Karel IV. v Noci na Karlštejně (1916).^[4] V posledních letech byl nemocen a vystupoval jen zřídka. Naposledy zazněl jeho hlas na scéně Národního divadla v roce 1919 v prologu básně Svatopluka Čecha Ve stínu lípy.^[2]

Na sklonku života účinkoval i v jediném filmu, nazvaném Stavitel chrámu (1919, režie Karel Degl) v roli Karla IV.^[9]

Jakubovou manželkou byla herečka ND Terezie Ledererová–Seifertová (1844–1914). Po jejím příchodu do Prahy v roce 1868 spolu vystupovali v operetách a nakonec uzavřeli manželství, které trvalo až do její smrti.^[2] Jeho bratrem byl herec Josef Seifert. Všichni jsou pohřbeni v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.

V 80. letech Jakub Seifert udržoval asi osm let milostný poměr s manželkou básníka Jaroslava Vrchlického Ludmilou (dcerou spisovatelky Sofie Podlipské). Byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí, Jaroslava a Evy (pozdější herečky a spisovatelky Evy Vrchlické). Tuto skutečnost Ludmila Vrchlickému svěřila ve dvou dopisech, jež po Vrchlického smrti uschoval jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer; v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že mohou být otevřeny až v roce 1970; jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví. Jaroslav Vrchlický však obě děti osvojil (přijal za své).^[10]

• ARBES, Jakub. Z galerie českého herectva : studie a črty biografické. Praha: Otto, 1914. Dostupné online. - kapitola Jakub Seifert. 
• B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 144, 173
• Lenka Bobíková: Tragický sňatek Jaroslava Vrchlického, Právo – Magazín, 23. ledna 2010, str. 24–26
• Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 124
• Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 215
• František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 13
• František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 76–7, 147, 174, 189, ISBN 80-200-0782-2
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 59, 64, 77, 83–4, 86–7, 99, 105, 178, 233, 287
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 73, 191, 320, 321, 406, 503.
• Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 62–63.
• Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 15, 23
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 112, 132
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 432–3
• Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 23, 44, 62, 67, 134, 391
• Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 38, 214, 246
• Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 152, 260
• Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 41, 50, 53, 61, 102, 122, 128, 134, 151, 214–5, 220, 237, 246, 265, 299
• Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 72–7
• Jindřich Vodák: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 64–77.
• Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 36, 39, 41, 83, ISBN 978-80-239-9603-6
• Martina Bittnerová, Utajené životy slavných Čechů, Brána, 2012. 176 s. ISBN 978-80-7243-590-6.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakub Seifert na Wikimedia Commons
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Seifert Jakub 1846
• Jakub Seifert v databázi Archivu Národního divadla
• Jakub Seifert v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jakub Seifert ve Filmové databázi
• Jakub Seifert na Kinoboxu
• Jakub Seifert v Internet Movie Database (anglicky)