Červená ještěrka

Ještěrka v červeném bludišti, původní kratochvilná humoreska z pera Jiřího Mařánka (1891 – 1959), vzniknuvší již na sklonku dvacátých let, stylem vyprávění odkazuje na minulost, na dobu, která vzývala jiné hodnoty i jiné hrdiny. A protože Mařánek v poválečném kvasu zastával vlivný post na nejvyšších místech, bylo nasnadě, že světlo světa brzy spatří právě jeho odlehčené dílko, v tomto případě scénář s názvem Červená ještěrka. Realizace pod vedením Františka Sádka, talentovaného režiséra, který se s neobyčejnou vervou pouštěl do nových filmařských projektů, neměla v zásadě čím zklamat – v rozverném, lehce pikantním příběhu o záletech ctihodných měšťanů se objevuje jak vůně prken a šminek, tak postava popleteného středoškolského profesora v podání Jindřicha Plachty, jehož záhadné zmizení vyvolá nebývalý rozruch. Po napjatě očekávané premiéře si ovšem kritika řádně přisadila a na nevinné filmové hříčce, vracející diváka do bezstarostných okamžiků první republiky, nenechala nit suchou. Sádek upadl v nemilost a do filmových ateliérů se vrátil až po velmi strastiplných událostech v druhé polovině šedesátých let. Osud bývá, žel, nevlídný. (05.10.2008)

Mýma očima úsměvná záležitost, když se čeří hladina pokrytecké morálky a maloměšťáckých klepů, dobře se bavím.. Příjezd herečky do městečka, zmizení pana profesora, zakázané divadelní představení - to vše jsem sledovala se zájmem.. Půvabná Vlasta Fabianová, sympatický Jindřich Plachta, charismatický Václav Voska, zábavný František Filipovský a v podstatě i všichni ostatní naplnili mou představu o trefném společenském rýpnutí.. Smutným dovětkem je osud Františka Sádka.. (05.05.2022)

Městská honorace v čele s panem velkostatkářem, panem hejtmanem a panem lékárníkem to slízli za svou chlípnost a pokrytectví. Stejně jako jejich paničky manželky. Pan profesor v honbě za červenou ještěrkou sklouzne ze skály a ve městě mu připravují pohřeb. Do města též přijíždí kočovné divadlo se slavnou herečkou, zdejší rodačkou v čele. Všechno se splete dohromady a nakonec i dobře dopadne. (28.05.2020)

Sádkova komedie ještě stále čerpá z tradic prvorepublikového filmu, ale nejen díky modernímu herectví Fabiánové a Vosky zahajuje éru novou. Na jedné straně schematické maloměstské postavičky bezskrupulózních charakterů připomínající marionety spolehlivě sehrávající své tradiční úlohy, jimž kraluje vrcholně stylizovaná postava profesora přírodopisu, kolem níž se skoro celé vyprávění točí. Na druhé pak realisticky vystavěný svár konzervativního maloměstského publika a divadelní společnosti s vyššími uměleckými cíli než „bavit“ maloměšťáky operetkami. Dialogy výše jmenovaného páru současně vstřebávají soudobou americkou inspiraci: Sádek v nich nechal rozeznít charakteristické, a přitom čímsi výjimečné hlasy rozdílných prostředí a jen vyloženě komornímu rozsahu lze vyčítat, že se právě prostřednictvím tohoto stýkání a potýkání celý příběh nezproblematizoval a nenabyl ještě živější dynamiku, která by s sebou strhla i ty ostatní duté masky. (26.12.2023)

Tady se nám Vlasta (opět) projevila jako česká Zarah Leander. Taky se tu jmenuje uměleckým jménem Erna di Garmo. Jinak oceňuju různou kolekci marginálií, jako je zmínění Žebrácké opery Johna Gaye, ale jsem lehce roztrpčená z toho, jak rok 1948 zachycuje rok 1928 - však ono to vypadá ještě jako secese. "Pánové, vaše znalosti dramatického umění mě opravdu udivují. Poroučím se vám." (25.02.2009)