Parazit

Když se člověk čas od času přejí běžného Hollywoodského konzumu, tak musí dneska sáhnout buď do Evropy nebo ještě lépe k Asiatům. Parazit je zcela poprávu král roku 2019. Chytré sociální drama, které se dlouhou dobu tváří jako taková komedie o pořádně vyčůrané rodince, která si umí pomáhat. Závěr bych označil jako dobře mířenou ránu mezi oči. Rozhodně nejen na ty závěrečné minuty nikdy nezapomenu. 85% (17.08.2020)

Jestli mohu odhadovat, co mně letos kinematograficky zasáhlo víc, zdali Tarantino, či jihokorejská snůška "hahaha" humoru, odtud táhnoucí k bizarním "haha... WTF?!" scénám, gradujícím do "kurva vole cože do hajzlu?" závěrům, pak jednoznačně volím kombinaci těchto dvou, tedy po popíči enormně zábavnýho jihokorejskýho Tarantina, v transkripci samozřejmě 조호 코레 스키 타란티노. Jihokorejský postavy jsem si na začátku pletl jak brambory na poli, protože vypadají všichni stejně, a když se tam náhodou objevily dvě cibule, moc mi to nepomohlo, ale po pohodlný půlhodince jsem se ve všech těch zmrdech zorientoval jak na hustý korejský křižovatce a bylo mi až do finále tuze fajn. Vůbec nic o tom nechci prozrazovat, vyserte se na trailer i anotaci a prostě si to pusťte. Na uložtu i s českýma titulema, vy lopaty dementní, co neumíte s torrentama, si užijete kvalitního filmovýho zážitku zdarma. Hlavně se jak já u toho nepohádejte se svou holkou a v rozčílení jí neflusejte ve spánku na ksicht, jednak se to nehodí, a asi tři dny se nenažerete a matka vám těžko přijede vyprat. Je suis Ištván. (31.08.2019)

Nepředvídatelná thrillerová hříčka o kolizi sociálních vrstev, formálně i psychologicky suverenní jako od Kubricka. Bong Joon Ho je mistr filmové režie - od chirurgicky přesné charakterizace postav pro účely příběhu, přes jeho zasazení do zajímavého prostředí (které se téměř stává jeho další postavou), až po nepředvídatelné žonglování s žánrovými principy a zvraty, či metaforické vsuvky, které celou tu suverénně vedenou fikanost propojují podnětnými otazníky. Je to snad jediný tvůrčí sourozenec Davida Finchera, navíc kulturně exotičtější, přesahující standardy univerzální americké žánrovosti. K čemuž je ale samozřejmě potřeba taky diváckou ochotu akceptovat výrazně odlišnou logiku vyůstění konfliktů, kde jsem se - stejně jako třeba u vyústění Oldboye - zasekl. Uzavření příběhu Parazita mi přišlo nepravděpodobné, nedostatečně odůvodněné, prvoplánově vyhrocené čistě pro dodání rádoby hloubky a nějaké myšlenkové uzavřenosti. (24.12.2019)

Parazit působí jak vztah s herečkou, která si své role nosí domů. Nikdy nevíte, kdo k vám večer vstoupí do dveří. Ponův snímek začíná jako nefalšovaná komedie, která se čím dál víc prolíná se sociálním dramatem, aby posléze bez varování začal film se svými hrdiny krutě účtovat. Osobně jsem napočítal šest žánrů, se kterými režisér pracuje a zajímavě je mixuje. Kdyby se Pon Džun-ho dokázal vyvarovat východoasijské řezničiny, koketoval bych i s pátou hvězdičkou. Už jsem v minulosti psal, že pokud mám s nějakou světově uznávanou kinematografií zásadní problém, je to právě jihokorejská pro svoji fascinaci násilím a nikdy neselhávající schopností šokovat prazvláštními duševními pochody a prapodivnými činy svých postav. Ponův kousek se tomu z převážné většiny dokázal vyhnout a i když jeho příběh o rozevírání nůžek mezi sociálními vrstvami pevně vězí v místní kultuře, sdělení je globálně srozumitelné. Pon si zaslouž�� pochvalu za to, že dokáže obratně manévrovat mezi zájmy nejrůznějších skupin divácké obce - je zábavný, originální, provokativní a nebojí se tvrdě ukazovat propastné rozdíly v příležitostech v navenek dobře prosperující a efektivně řízené společnosti. Ne vždycky si s Ponem rozumím, jeho Ledovou archu, kde se pokoušel rovněž o žánrový mix s povrchním poselstvím, považuju za selhání, Parazita ale s klidným svědomím můžu doporučit. Dejte té rodince ukázkových loserů ze suterénu šanci, pravděpodobně vás překvapí. Celkový dojem: 85 %. (22.10.2019)

Jihokorejec Bong Joon-ho se v Cannes předvedl ve skvělé formě. Představil další svéráznou filmovou rodinku, v jejímž čele opět stojí jeho dvorní herec Song Kang-ho a na jejímž příběhu znovu umně háže žanry do mixéru: mísí rodinné melodrama s hororem a černou komedií a k tomu po svém přidává tradiční porci subtilně vrstvené sociální kritiky a trefně namířených kulturně-politických vtípků. Zdánlivě nespojitelné funguje jedna báseň až človek žasne a o půlnoci odchází z kina naspeedovaný radostí z té hravé filmové jízdy. Za tu bravurní režii se mu tady v průběhu projekce několikrát tleskalo a i proto věřím, že si ze sobotního udělování cen jistě něco odnese. (22.05.2019)