Réžia:
Pierre Granier-DeferreKamera:
Walter WottitzHudba:
Philippe SardeHrajú:
Alain Delon, Simone Signoret, Ottavia Piccolo, Jean Tissier, Jean-Pierre Castaldi, Monique Chaumette, Pierre Collet, André Rouyer, Robert Favart (viac)Obsahy(1)
Francie r. 1930. Vdova Coudercová (Simone Signoret) bojuje sama o udržení farmy. Uvítá proto pomoc mladého muže, Jean Lavigne (Alain Delon). Vyjde však najevo, že Jean je zločinec, který uniká policii. Tato skutečnost se velmi hodí její intrikářské nevlastní sestře Francoise. Ta se snažila přesvědčit jejich otce Henriho, aby prodal farmu pro její blaho. Naneštěstí se ale její dcera začne a Jeana zajímat... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (68)
Zdařile udělaný příběh tří osob, nešťastných ve svých osudech, jejichž životy se na krátký čas střetnou, aby v těch několika okamžicích poznali a prožili tu neopakovatelnou krásu a jedinečnou velikost. Mnohá tajemství a nevyřčené pravdy zůstávají ukryta hluboko v lidských srdcích. Tato hloubka, významné prožitky a přirozený instinkt přežití jsou významnými faktory v osudech člověka. I přes všechna zažitá příkoří si jedinec dokáže zachovat svou hrdost a touhu po životě. Závist je nehezká lidská vlastnost, která pramení z osobních slabostí nositele. Tato žárlivost a zášť dokáže mnoha ostatním znepříjemnit život, dostávat je do nepříjemných situací a ukončit veškerou jejich radost a touhu. Cizincem na scéně je přicházející muž Jean Lavigne (dobrý Alain Delon), jehož cesta ho zavádí k jeho nejsvětlejším okamžikům života, které může intenzivně prožívat. Jeho útěk je jen touhou po svobodě, po slunci, po vzduchu, po lásce, po životě. Nachází vše, aby mu to lidská žárlivost vzápětí surovým způsobem vzala. Tvrdou ženou je osamělá farmářka a vdova Couderc Tati (dobrá Simone Signoret). Pod její tvrdou slupkou se ale skrývá křehká duše, která touží poznat význam pojmu láska. Láska je pro ní odměnou i vysvobozením, ten krátký čas je nejvýznamnějším momentem jejího tvrdého života. Prostou radost ze života představuje mladá a bezstarostná Félicie (zajímavá Ottavia Piccolo), která je ponižována vlastními rodiči. Miluje život a jeho fyzické potěšení, jako nutný útěk z neradostné reality. Z dalších rolí: Coudercinin starý tchán s věčnou touhou Henri (Jean Tissier), jeho nenasytná a závistivá dcera Françoise (Monique Chaumette), Françoisein stejně krutý manžel Désiré (Boby Lapointe), či policejní komisař Mallet (Pierre Collet). Život dokáže být krutý a v mnoha jeho osobách nám může být i znechucován. Ale život má i své velkolepé okamžiky, kdy alespoň v dané chvíli se můžeme hřát v celé jeho kráse. ()
Byl jsem nadšen. Klasická záležitost ve stylu psychokrimi, velmi dobře zrežírovaná, velmi dobře zahraná, film od kterého se neodchází ani vařit, natož na WC. Alain Delon a Simone Signoret, velmi podobné prostředí jako ve Spálených stodolách . Simone Signoret má dokonce totožnou roli statkářky. Film je dabován Trávníčkem a Obermaierovou, kteříž jsou profíci, co to nekurví na rozdíl od moderního za prd stojícího dabingu. O rok později točí Pierre Granier - Deferre Kočku. Ta je taky skvělá. Nenechte si to ujít. ()
Hodně introvertní francouzské drama. Moc se v něm nemluví, ale na druhou stranu tu máte Alaina Delona a Simone Signoret, kteří tu oba hrají naprosto božsky. Nepochybuji o tom, že předloha od Georgese Simenona je poctivá, ale Alain se Simone těm dvěma postavám dodali duši, obraz a emoce. Duši, která z filmu dělá krásný zážitek. Obraz, který pohladí při každém dalším záběru na ten osamocený statek uprostřed francouzských polí. A emoce, které z filmu dělají neopakovatelný zážitek, něco, co Francouzi éry 70. let zvládali s přehledem. Něco, co divákovi, který vyhledává staré francouzské filmy, doslova pohladí na duši. ()
Trnové koruny na naše hlavy. Na dvou březích. Prolomený citový stesk. Vyplavené bídné nitro malé venkovské říše, ve které není pro nás místo. Ztratil se život, zakalila se obyčejná lidskost. Odvrátily se líce slunce. Hlas Amorův dozněl. Jsme nemilováni. Mé nitro pojímají křehké verše citů, které jen v pohlazení, jen v očích vystihují…Jiskřivé, s melodramatickou pravdou. Zhoubné, s romantickou dohrou. S láskou žít, s láskou umírat...Cestou necestou, tam do kraje spálených stodol, ho toulavé boty zanesou, do náruče vesnické přízně i zloby. Dotek dlaní, doteky dvou světů. Doteky, které jitří. Všímaví příbuzní, nenávistní, omezení, žárliví, hamižní necitové, kteří selhávají, negativními pudy se srážejí. Vynášejí vlastní soud, nevědomky si vykopávají vlastní hrob, předávají si pochodeň, pohřební louč. Odkud je ten cizinec? Jaké jeho jméno jest. Alain Delon - pomocník, chráněnec, zločinný milenec…Rázná, silná, přímá, pravdivá, skutečná to žena statkářského života, Simone Signoret. Ottavia Piccolo - líbezná koketa, to nedospělá matka, frivolní dcera, svádivé poupě v rozkvětu. Jako jiskřičky žhnou ve vysypaném popelu. Inu, i v jejich očích se roztančily plamínky nutkavé. Probouzí se touha, která vrcholí v neděli, při siestě. Měsíc nad řekou, černý vlas Jeanův září, splněný sen se večerní romancí dotváří. Hladí i miluje tak něžně, tak vášnivě. Svými vlahými rty smáčí dívčiny kadeře. Nedělní chvilka milenecké poezie. Je pravým milovníkem, šarmérem, svůdným kavalírem, idolem okamžiku. Otáčí stránky jak v milostném románu. Nepříjemný svědek ráno rozpoutá ponížení. Pobouřeni, rozhněvaní, vztáhli ruku na nezvyklý cit, v hrdém nitru uzamčený. Zač ten trest? Za náš hřích? Nedokázali nás pochopit. Nebyl by to Alain s tradičním, tragicky delonovským koncem svých postav, tak empatický, a přeci v lecčem jiný. Svou filmovou smrt zvládá s výjimečnou lehkostí, jakousi samozřejmostí a povyšuje ji do nebeských pater, s rezonujícím uměleckým bezčasím.To tiché ráno, ten žal, hodiny svůj čas odbíjí dál. ()
Tento film klame tělem. Na první pohled totiž vůbec nevypadá na to, čím ve skutečnosti je: mimořádně silným příběhem, demonstrujícím důsledky lidské touhy po štěstí, lásce a svobodě. A také obrazem, kam mohou podobné touhy člověka zavést. Simone Signoret exceluje v postavě silné ženy, se kterou se život nemazlil, a Alain Delon v roli uprchlého vraha, který nakonec dokáže najít něco, na čem by mu v životě záleželo. Vztah jejich postav (vzhledem ke všem rozdílům mezi nimi nesnadno stravitelný nejen pro filmové vesničany) je podán s mimořádnou zručností, což je pro přesvědčivost příběhu rozhodující. Snímek má velmi umírněnou stopáž a místy je poněkud zkratkovitý – to však dodává mnoha scénám jakousi zpětnou působivost. ()
Galéria (9)
Fotka © Pegaso Cinematografica
Zaujímavosti (6)
- Jedná se o adaptaci stejnojmenného románu Georgese Simenona. (classic)
- Alain Delon sa narodil v meste Sceaux, kde sa jedna ulica volá Rue Paul Couderc. (pangrof)
- Bezprostředně po filmu Kočka (1971) požádal režisér Pierre Granier-Deferre Philippa Sardeho, aby k tomuto filmu složil hudbu. (classic)
Reklama