Buzíci

Komedie z dob, kdy bourat tabu ještě stálo zato, kdy ještě bylo co bourat, kdy sexuální revoluce šedesátých let teprve doznívala... Místy to bylo nepravděpodobné až na půdu, místy režisér blbě vedl herce, ale to k takovéhle krásné anarchii asi patří. Tenhle filmek se dá vidět znova a znova, vždycky po několikaleté přestávce. Už kvůli těm interkulturním odkazům, výtvarným (impresionisté), filmovým (ledasco), literárním (Maupassant), historickým (omývání nohou v evangeliích)... Ano, ten film JE intelektuální chytristika, epatistní facka měšťákovi, ale umí to parádně schovat. Dva nenapravitelní kašpaři, anebo dva bezskrupulózní parchanti, anebo dva neodolatelní, téměř villonovští rošťáci? Ať si divák vybere. Mimochodem -- anglický název Going Places je stejně debilní jako čeští Buzíci. Co to nazvat třeba... Koule? Ale nenatočil Blier jiný film pod tímto názvem?? (09.01.2008)

Když jsem čet jednu knížku o Gerardovi Depardieuovi, pomalu půlka z ní byla o filmu Buzíci. Říkal jsem si to teda bude asi maso, když i svobodomyslný frantíky ten film přived do varu. Musím však konstatovat, že o žádný extra kontroverzní dílko nejde, nebo možná šlo, ale dnešní doba onu potencionální kontroverzi šlupla. Z počátku jsou mě obě hlavní postavy velmi nesympatický a marně jsme hledal roli, kde se mě gerard hnusil víc než tady, tedy když nepočítám jeho reálnou epizodku na téma přátelství s panem Putinem, ale žádnou takovou jsem si fakt nevybavil. Film staví hlavně na divákově očekávání, jak to všechno s těma dvěma nakonec dopadne, co je však zajímavý, že čím víc film ubíhá, tím menší odpor jsem k těm klukům pociťoval a spíš mě jich začínalo bejt líto a ke konci jsem jim trošku tu svobodu a živočinost začínal i závidět. I když teda třeba scénu, kdy Patrick souloží s Miou-Miou a vedle sedí nahej Gerard a kecá mu do toho jak to má dělat aby Miou vyrajcoval, pak mu řekne ať ho do ní pustí, že mu to ukáže, aby následně řek, že ho to nebaví a že si nebude ošoupávat pinďoura, ať jde do ní zase on a Patrik po technický pauze opět nastupuje do Miou byhc v reálným životě asi nedal, nechci působit nějak upjatě, ale představa že souložím s holkou, vedle sedí nahej Gerard, kecá mě do toho a já mu řeknu "tak mě to ukaž" uvolním pozici, nastoupí Gerard, kterej si párkrát šukne řekne "takhle" a pustí mě zase zpátky do hry mě příliš nejracuje. Na druhou stranu mě ta scéna rozesmála víc než třeba společné očichávání kalhotek. (29.12.2013)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $5,700,000║ (05.04.2010)

V první řadě tvrdá obžaloba moderní doby a především ztráty opravdového prožití čisté lásky. Na druhou stranu však též neskutečně zábavná a povedená komedie, u které vám bude smutno, až skončí. Depardieu a Dewaere jako dost sympatičtí výtržníci, kteří se zajímají jen o to, jak dostat kdekterou ženskou do postele a krádeže berou jako nezbytnou součást života. Vypiplaný a naprosto nabitý scénář, kde jeden nevázanější a šílenější kousek střídá druhý. Zpracovávání frigidky Miou-Miou je dost odvážné a koho zajímá Depardieuovo něžné pozadí, příjde si na své. Jsou tu samozřejmě i závažnější místa - poslední zážitek Jeanne Moreau, která se snad jako jediná ve filmu nesvlékla, "kojení" Dewaera i ochutnávání mladičké Isabelle Huppert, což je zase vyloženě lyrická pasáž. Krásný film, který se nemůže líbit snad jen feministkám. (31.08.2005)

Dva nesympatičtí zlodějíčci sváděj ženský všeho druhu a slovem sváděj nemyslím zrovna něžně, nebo galantně. Erotické scény jsou dosti odvážné a "děj" se táhne tak odnikud nikam ve stylu vzpoury proti jakýmkoliv autoritám. Díky skvělým hereckým výkonům je to ale dobrá podívaná. Takhle mladýho Gérarda Depardieu a ještě v takovéhle roli jsem opravdu nečekal :) (21.06.2009)

Nezávislá výpověď se skvělými herci, kteří hrají neméně zajímavé postavy. S přibývajícími minutami je vyprávění příjemnější a poutavější, ale na celkovou sexuální nespoutanost, která se chtě nechtě začne po chvíli zajídat, zapomenout nedá. (25.06.2006)

Nejsem až tak velkým fandou lidských parazitů, kteří pouze kradou, loupí, ničí a ubližují, abych si tento snímek řádně užil. Kromě toho jsem s nepřizpůsobivými občany v každodenním kontaktu, takže hloupé chování a pitomé kecy pro mne nejsou tím správným oddychem na večer. Ale abych jen nehaněl, tak sexuální scény mne spolehlivě rozesmívaly a když chlapci ve druhé polovině snímku poodkryli i to své lepší JÁ, tak to celkové vyznění příběhu bylo vcelku pozitivní. (10.04.2014)

Když u nějakýho filmu čtu, že je kontroverzní, šokující, provokativní a podobně, tak očekávám nějakou samoúčelnou pitomost, kterou nikdo nechápe, ale každej tady radši dá 5 hvězdiček, aby nebyl za blbce. V případě Buzíků to platí asi tak z poloviny. Jako celek to je celkem zábavnej příběh o putování dvojice zlodějíčků po Francii. Jenže abych pravdu řek, tak všechny ty scény, kde hlavní postavy pořád s někym šukaj (dokonce si to rozdaj i spolu) a nebo aspoň o šukání kecaj, mi připadaly poněkud zbytečný a spíš mě ve filmu rušily. A dívat se na nahou prdel Gérarda Depardieu ze všech možnejch úhlů mě taky zrovna nebere. Film mě moc nenadchnul, ale ani vyloženě nezklamal. Jinak to, aby někdo spáchal sebevraždu tak, že si strčí bouchačku do kundy a zmáčkne spoušť, to jsem ještě neviděl :-) (23.06.2008)

Snímek plný slavných jmen, která vytvářela tvář francouzské kinematografie posledních 50 let, často na začátku jejich hvězdné kariéry. Jeho zajímavost - a svým způsobem i důležitost - ale spočívá v něčem jiném. Skvěle (i když bezděčně) zachycuje proměnu, jakou si prošla intelektuální levicová scéna od zlomového protestního roku 1968. Původně byla levice protestním hnutím, které se vymezovalo vůči systému, chtělo ho bourat nebo aspoň kompletně transformovat.  Během dvou dekád levice kompletně ovládla půdu univerzit a jejich pokrokoví absolventi vrůstali do systému a postupně se stávali establishmentem. Došlo ke kompletní proměně nikoliv společnosti, ale témat a způsobu vystupování levice, která začala vycházet vstříc potřebám svých bohatnoucích  a sebevědomých příslušníků. Sociální a třídní konflikty ustoupily do pozadí, na řadu přišla ekologie, feminismus, ochrana menšin. Jean-Claude a Pierot jsou typickými hrdiny té původní antisystémové levice a představitelé jejich hodnot. Nekonvenční, radikální, neuznávající tradiční morálku. Berou si od lidí i od života, co uznají za vhodné. Režisér a scénárista v jedné osobě se na jejich řádění dívá s vlídným porozuměním. Ukradnou auto a majitel, který se je snaží zastavit, je vylíčen jako odporný majetnický maloměšťák. Ženy jsou pro povedený páreček jen spotřební materiál a slouží výhradně k uspokojování jejich potřeb. Ikony tehdejšího levicového hnutí byli často sebestřední machové, kteří očekávali, že je ženy budou obdivovat a sloužit jejich potřebám a to se promítá i do filmu, kde jsou ženy fascinovány dominantním vystupováním pobudů a nechávají se od nich zneužívat. Depardieu si, myslím, už nikdy nezahrál tak odpudivou kreaturu, i když na svém kontě má řadu záporných rolí.  Pokud jde o filmařskou stránku snímku, nevidím v něm nic výjimečného a vybočujícího z produkce francouzské kinematografie 70. let. Za nepříjemný - a z pohledu dnešních hodnot problematický - obsah nemohu nadělit víc, než 40% celkového dojmu. (18.06.2024)

Syrový pohled do tváře spodiny vyvolal ve své době šok a hrůzu a následnou vlnu vášnivých odsudků. Vlnu generačně zabarvenou, která postupně pomíjela s tím, jak se námět i použitá poetika na vyšší i nižší úrovni stávala postupně stále samozřejmější samozřejmostí bohužel nejen v hraném filmu. Hrubnutí mravu a nepřímé přibližování patologie ovšem tehdy plnily roli katarzního katalyzátoru a nabídly řadu skvělých hereckých příležitostí jak pro protagonisty, tak i role vedlejšího významu. Vedle řady skvělých nastupujících umělců (Huppertová, Fosseyová, Depardieu, Dewaere) se tu uplatnila v zenitu svého ženství i Jeanne Moreau. Adorace idyly je stejně nepřirozená jako adorace bahna; skutečný, namnoze "šedý" život je někde mezi tím. Toto skutečné poselství filmu dnes musíme ze známých důvodů jen postupně a nejvýš klopotně rekonstruovat, objevovat a vyjevovat. Naše současnost i my sami to potřebujeme. (12.03.2008)

Pár let po úžasném Vanishing Pointu a kultovní Bezstarostné jízdě, a desítky let před žhavou Mexickou jízdou tu byli Gérard Depardieu a Patrick Dewaere v provokativním a sexuálně otevřeném snímku, který by se dal označit za generační zpověď své doby. Buzíci neznají hranice a překračují jednu morální zásadu za druhou. Užívají si "road movie" plnou nezávazného sexu, pokřivených lidských vztahů a kriminality. Klobouk dolů před všemi herci, od Gérarda, přes Miou-Miou až po Jeanne Moreau. Francouzská kinematografie se nikdy nestyděla zobrazovat lidskou nahotu, sexualitu a kontroverzi ve své úplné kráse, ošklivosti i hloubce. "Threesome Scenes" s Brigitte Fossey ve vlaku, s Jeanne Moreau v autě a hotelovém pokoji jsou nabyty silným jiskřivým erotickým nábojem a když se člověk na snímek divá v létě, mohl by z nich být docela "hotový." Hoši si to nějakým způsobem rozdali se všemi ženami, které na své cestě potkali, takže nakonec si to mohli rozdat ještě spolu:D Jean-Claude byl stejně beztak i na muže, tak o co jde:) Mladý Depardieu je zde kurevsky charismatický a "hot as f*ck." A ty jeho vlasy...😍 Pomyslela jsem si, o té scéně ve vlaku, že bych si přála mít ňadra jako Eva Green a chtěla bych, aby mi na ně mladý Gérard sahal. 😊 (10.06.2017)

Blierovy filmy jako celek: napříč všemi těmi skvostnými i prostopášnými fórky vystavěnými na rozporném pnutí mezi situací a dialogem konzistentní, neomaleně chytrá a přitom k efemérním i delikátním jemnostem života vnímavá definice přátelství. *** A v druhém samonosném proudu pak klukovsky nakažlivá a divotvorná uchvácenost ze způsobů, jak lze vyprávět příběh a sledovat jeho nezadržitelný posun skrze všechny překážky, které mu lze velkolepě, štědře a vynalézavě klást do cesty. Jako když sledujete lodičku z kůry, jak se dere potokem, kam jste nastřádali všelijaké mlýnky, přehrady a další doposud nevynalezené vylomeniny. *** A to se nerozepisuji o té jeho hurónské lyrice a lásce k bytí a bytostem, která se nechává vidět, až když jsou pro oči diváka všechna otravná klišé a tabu často veselo-brutálně rozmontována na prvočinitele a smetena ze stolu. Pak se na čistý talíř servíruje stejně veselo-brutálně i pravá něha a dojemno. *** Pevným podložím k takovému eskamotérství je tu pokaždé bravurně sehraná sestava všeho schopných a bohatým rejstříkem vybavených herců, ať už je to moje oblíbená kombinace Depardieu s Dewaerem nebo jiná stejně ostřílená a ostře nabitá sestava. *** Na co třeba Jakubisko nebo Goddard spotřebují celý film, jemu stačí pár okének uprostřed běhu za mnohem vzdálenější a sociální existenci člověka šířeji spínající horizont. *** A přitom se nepřestanete smát a chichotat, při všech těch scénáristických a často mrazivých ekvlibristikách, ponejvíce nad přirozenou a nevinnou panoptikálností života. *** A ani na chvíli to nepřestává být film, díváte se na krásně střižené a zabírané obrazy a jejich plynutí a proměnu, Blier má navíc zálibu v mnohovýznamových referencích k velkým plátnům, ať už je to nenápadně zavěšená reprodukce Vermeera na pozadí nebo scéna, v níž hochy obleče, jako by právě vypadli ze Snídaně veslařů. Vyplatí se sledovat i plakáty, nápisy, reklamy... A stejně neskoupě a rafinovaně naděluje Blier ve svých opusech i z hudební a zvukové pokladnice. *** V Buzících pak Blier zkomponoval jednu z nejpůsobivějších scén filmových sebevražd. *** A ještě k Buzíkům: neméně fenomenálně je tu připravený a servírovaný závěr: film už skončil, natočený a ustřižený byl před čtyřiceti lety, ale vy se po shlédnutí dál díváte do dálky za obrazovku či plátno s vědomím, že to kolo se jim jednou teprve utrhne. Že se to stane, jednou. (03.10.2013)

Óda na bohémství a nespoutanost po francouzsku. Ujetá podívaná s obskurně černým humorem sice balancuje na hraně nechutnosti a perverze, avšak nikdy její hranici nepřekročí. Bertrand Blier provokuje, dráždí, ale neexhibuje a nesnaží se za každou cenu šokovat. Dík tomu jsou Buzíci i po těch letech svěží podívanou, která dokáže zaujmout i bez nálepky "kontroverzní". 85%. (16.11.2013)

Buzíci se mi hodnotí dost těžko. Na jedné straně se mi příčí dívat se na ty arogantní týpky s mozkem v kalhotách, na druhou stranu to není jen bezduchá jízda Francií. Pozdější Studený bufet mě bavil o hodně víc. (14.07.2020)

Viděl jsem to už dávno a někdo mi ukradl kazetu, na kterou jsem si to natočil... už ani nevim, jak to končí, ale pamatuju si, že jsem byl ůplně mimo... (13.04.2005)

Buzíci jsou i na dnešní dobu hodně šokující film, který v sobě míchá opravdu zábavnou komedii s jakousi kritickou výpovědí o dnešní době. Otázka absolutní svobody je doplněna úvahou o ztrátě nejdůležitějších lidských hodnot (láska, úcta k životu a vůbec k druhým lidem). Oba hlavní hrdinové jsou jakýmsi ztělesněním té pomyslné bitvy morálky s marností. Jean-Claud (vynikající Depardieu) a Pierrot (Dewaere) žijí spolu s Marie-Ange (Miou Miou) nevázaný, marnivý, zdánlivě absolutně svobodný a bezstarostný život plný sexu a zločinu, z pod povrchu spokojenosti s dosavadním bytím však probleskují jiskřičky bezvýchodnosti. Buzíci jsou šokující, ale v žádném případě nejsou vulgární! Většinou se všechno odehrává ve slovní rovině, ale i přímo zobrazované sexuální scény nejsou nijak samoúčelné. Bertrand Blier už je takový, jeho filmy mluví za vše - k natočení takového filmu byla potřeba odvaha. (27.09.2006)

slovo na B se neříká. (10.07.2020)

Sedmdesátky na francouzský způsob. Nádherný film s fantastickou kamerou a zvláštním střihem, několik vtipných okamžiků i vážnějších míst (Jeanne Moreau!). Snímek, který pro několik mladých herců a hereček znamenal velký průlom v jejich dosavadní kariéře. Nezapomenutelné dílo. (19.06.2020)

Drsné, explicitně cynické a přisprostlé, nádherné. Plné přirozené a odvěké lidské touhy po záchraně duše, po něčem jako by mohla být láska. Jsou to děsní gauneři, neví co se svými životy, jsou nasraní na celý svět a mají pocit, že mají právo si vzít cokoli, co chtějí. Pohybují se dost často na hraně zákona nebo už za ní, ale stejně je člověk musí mít rád. Několik nezapomenutelných, jen lehce erotických, ale o to víc dojemných scén. Marie-Ange po dosavadním sloužení jako pouhá matrace konečně zažila svůj první orgasmus, "kojení" ve vlaku, iniciace panny poté, co okradli její šosácké rodiče. A neurčitá vzdálená naděje, jaká bývá u každé poctivé road movie. Značně pobuřující, ale velice lidský a čistý příběh. (10.12.2012)

O existenci tohoto filmu jsem se dočetl v Houellebecqově románu Elementární částice, kde se píše, že atmosféru 70. let ve Francii poznamenal skandální úspěch filmů Fantom ráje, Mechanický pomeranč a Buzíci: tyto naprosto odlišné filmy měly všechny úspěch a ten nastolil komerční relevanci "mladé" kultury, založené hlavně na sexu a násilí, která v dalších desetiletích dobývala další a další podíly na trhu... Obecněji řečeno v roce 1974 zaznamenalo hnutí nakloněné uvolnění mravů významné úspěchy. To mě zaujalo, a když jsem navíc zjistil, že v tom hrají 2 mé velké herecké oblíbenkyně - Isabelle Huppert a Jeanne Moreau - zatoužil jsem to vidět. (Btw. zrovna u té dějové linky s Jeanne Moreau jsem ale dost trpěl - jednak jí tam tehdy bylo už 46 let a ty milostné scény s mladým Depardieuem a Dewaerem jsou strašně trapné a nepatřičné, a jednak mi i přišlo hrozné, co se jí v tom filmu stane). A musím říct, že ačkoli mám jinak na Depardieua obecně alergii, tak uznávám, že zde je vážně velmi dobrý, a jeho postava mi byla hodně sympatická, a vůbec celý ten film mi dost sednul, jeho bezstarostná atmosféra, humor, erotika, soundtrack, všudypřítomné citroëny DS, jakož i ten závěr, který je prostě kouzelný. "A co teď? Kam pojedeme? - Vím já. Neotravuj pořád. - Já jsem jen zvědavej, kam jedeme, nic víc. - Říkal ti, že neví. Tak ho neotravuj. - Neboj se, kamaráde, v životě se všechno srovná. Že nám můžou udělat díru do prdele? Vždyť už jednu máme! - Přece nemůžeme jenom jet a jet a nevědět kam, dokud nebude prázdná nádrž! - A proč ne? - Nejsi rád? - Není nám dobře? - Je. - V klidu. Na vzduchu. S ptákem bez pnutí. A postaví se, kdy se nám zachce." (29.04.2020)