Přeskočit na obsah

Konstantinova donace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Freska zobrazuje Konstantina, předávajícího moc papeži Silvestru I., bazilika Santi Quattro Coronati, Řím

Konstantinova donace (lat. Constitutum Constantini nebo Donatio Constantini ad Silvestrem I papam) je padělaná listina, vystavená údajně římským císařem Konstantinem I. Velikým v roce 315 (případně 317). Zaručovala papeži Silvestru I. a jeho nástupcům nadvládu nad Římem, Itálií a celou západořímskou říší.

Papežové používali tuto listinu k podpoře svých mocenských nároků v Itálii.

Obsah

[editovat | editovat zdroj]

Samostatné území – Řím a nejbližší okolí – poskytuje Konstantin papeži Silvestru I. (314 – 335) jako výraz vděčnosti za zázračné vyléčení z malomocenství. Navíc je Římu přiřknuto nadřazené postavení nad ostatními patriarcháty v Konstantinopoli, Antiochii, Alexandrii a v Jeruzalému. Edikt také konstatuje, že Konstantin přesunul své sídlo z Říma do Konstantinopole, aby papeži nekonkuroval. Dokument tak potvrzuje nárok katolické církve na určitá území, na nadřazené postavení nad ostatními církvemi a na postavení papeže, jež je srovnatelné s postavením císaře.[1] Listina vyslovuje program papežů 2. poloviny 8. století, kteří se již vymanili z moci byzantských císařů.[2] V úplném znění se poprvé vyskytuje v tzv. pseudoisidorských dekretáliích.[3]

Odhalení padělku

[editovat | editovat zdroj]

Padělek byl velmi nízké kvality, a tak budil skepsi již od 10. století. V 15. století dva učenci, německý teolog Mikuláš Kusánský a italský humanista Lorenzo Valla, dokázali na základě jazykového rozboru, že listina nemohla vzniknout v roce 315. Také město Konstantinopol, v listině nazývané tímto jménem, se do roku 330 jmenovalo Byzanc. Dnes se předpokládá, že listina vznikla v době pontifikátu Pavla I. mezi lety 757-767.

Katolická církev resp. Římská kúrie zpočátku vehementně popírala, že by se jednalo o falzum. Definitivně to uznala až v 19. století.[pozn. 1] Velký význam při tom hrál později exkomunikovaný německý teolog Ignaz von Döllinger.[5]

Pozdější význam

[editovat | editovat zdroj]

Konstantinova donace je pro dějiny Vatikánu velmi významným dokumentem, byť je padělaná. Hrála roli při vzniku papežského státu,[pozn. 2] ale i při rozštěpení církve na západní a východní.[pozn. 3] Tištěné vydání díla Lorenza Vally z let 1518 a 1519 mělo vliv na Martina Luthera.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Obrana pravosti utichla teprve koncem 18. století.[4]
  2. ↑ „Protože se jednalo vlastně o uchvácení državy [byzantského] císaře, s nímž se papežové přece jen nechtěli dostat do ostrého rozporu, pokusili se podepřít své nároky jinak. Někdy v letech 750–760 vzniklo v Římě snad vůbec nejdrzejší falzum středověku, tzv. Konstantinova donace. Podle této listiny měl císař Konstantin Veliký z vděčnosti za to, že ho papež Silvestr I. uzdravil z malomocenství, odevzdat papeži vládu nad západní částí říše a sám odejít na Východ."[6]
  3. ↑ „Donatio zohralo významnú úlohu při samom rozkole cirkvi v roku 1054. Ako je známe, pápež Lev IX. (1048–1054) v roku 1054 poslal carihradskému patriarchovi Michalovi Kerulariovi velký historicko–dogmatický traktát (41 kapitol), v ktorom systematizoval pápežské učenie o primáte. Tu sa Lev IX. priamo nazývá svetským vladárom a podrobne tlmočí zmysel ‚Konštantínovho daru‘, na ktorom buduje svoje oprávnenie k vláde nad svetom."[7]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ KADLEC, Jaroslav. Církevní dějiny. 2. díl, Raný středověk. 2. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 132 s. cnb000470603. S. 36.
  2. ↑ ŘÍČAN, Rudolf a MOLNÁR, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. První souborné vydání. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 501 stran. Kalich. cnb000465177. S. 286.
  3. ↑ SAMSOUR, Josef. Církevní dějiny obecné. Praha: Kotrba, 1913. 1247 s. cnb000343823. S. 376.
  4. ↑ Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Donation of Constantine ve Wikizdrojích (anglicky)
  5. ↑ Viz např. jeho práci Die Papstfabeln des Mittelalters, která byla publikována v roce 1863.
  6. ↑ TEICHOVÁ, Alice, ed. et al. Dějiny středověku. 1. díl. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 257 s. cnb001709099. [Citovaný text je na str. 158; autorka Barbara Krzemieńska.]
  7. ↑ ALEŠ, Pavel. Cirkevné dejiny. 2. Prešov: Pravoslavná bohoslovecká fakulta, 1973. 130 s. [Citovaný text je na str. 27; podrobnější výklad je na str. 26–30.]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ALEŠ, Pavel. Cirkevné dejiny. 2. Prešov: Pravoslavná bohoslovecká fakulta, 1973. 130 s. [Kapitola „Sfalšované dokumenty a ich význam v rozdelení kresťanskej cirkvi" na str. 26–30.] (slovensky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Konstantinova_donace&oldid=23442979“