Přeskočit na obsah

Fritz Stuckenberg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fritz Stuckenberg
Fritz Stuckenberg (autoportrét 1915)
Fritz Stuckenberg (autoportrét 1915)
Rodné jménoFriedrich Bernhard Stuckenberg
Narození16. srpna 1881
Mnichov
Úmrtí18. května 1944 (ve věku 62 let)
Füssen
Povolánímalíř
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fritz Stuckenberg (16. srpna 1881 Mnichov, Německo18. května 1944 Füssen, Německo) byl německý expresionistický malíř. Jeho strýc byl malíř Bernhard Wiegandt. V roce 1937 byla jeho díla spolu s mnoha dalšími vystavena na výstavě Entartete Kunst v Mnichově.

Život a práce

[editovat | editovat zdroj]

Friedrich Bernhard Stuckenberg se narodil 16. srpna 1881 v Mnichově, ve dvanácti letech přijel do Delmenhorstu, kde jeho otec převzal obchodní řízení společnosti Hansa-Linoleumwerke. Jeho strýcem byl malíř Bernhard Wiegandt. Po přerušení studií architektury a po letech akademie ve Výmaru a Mnichově se v roce 1907 přestěhoval do Paříže, jejíž vedoucí role kulturního hlavního města 19. a počátku 20. století lákala umělce všech národů. Fritz Stuckenberg také našel v Paříži uměleckou inspiraci a "novou" svobodu světla a barev. Patřil do okruhu „Café du Dôme“ a vystavoval na velkých pařížských „salonech“ a galeriích. V tisku se mu od kritiků dostalo několikrát ocenění.

Od roku 1912 působil v Berlíně, kde jej objevil v roce 1916 Herwarth Walden a přijal jej do umělecké skupiny Sturm-Kreis, kde udržoval užší kontakty, zejména s Georgem Mucheem, Arnoldem Toppem, Walterem Mehringem nebo Mynonou. Zklamaný vývojem, v roce 1919 rozvázal smlouvu s Waldenem a připojil se k Arbeitsrat für Kunst s Walterem Gropiusem a Brunem Tautem, což byla později skupina Novembergruppe. Četné výstavy "Sturm", stejně jako účast na "prvním mezinárodním veletrhu Dada", začlenění do třetí složky Bauhaus a mnoho dalších výstav v důležitých galeriích, dokládají jeho místo na umělecké scéně té doby. Jeho dílo, zastoupené v důležitých německých a amerických sbírkách, bylo vystavováno v Německu, USA a Moskvě jako příklad jednoho z průkopnických představitelů evropské avantgardy.

Donucen vážnou nemocí a ekonomickými těžkostmi se Fritz Stuckenberg v roce 1921 vrátil do Delmenhorstu. Zde, v "ponurém Delmenhorstu" (z dopisu vlámskému dadaistovi Paulu van Ostaijenovi) za stále více politických a osobně represivnějších podmínek, vyvinul zralou konstruktivní a duchovní práci. V roce 1927 vystavoval společně s uměleckou skupinou Der Fels v městské Gemäldegalerie Bochum.[1]

Během národního socialistického "očištění" byly všechny jeho obrazy v galerii odstraněny nebo zničeny. V roce 1937 byla na výstavě "Degenerované umění" uvedena práce Straße mit Häusern (Ulice s domy, 1921). V roce 1941 se odstěhoval do Füssenu a umřel v roce 1944 ve svých 62 letech.

Po téměř padesáti letech byl Stuckenberg znovuobjeven v roce 1993 na retrospektivní výstavě v Delmenhorstu, Berlíně a Neuss jako součást umělecké moderní avantgardy. Jeho dílo shromažďuje a udržuje především Městská galerie Delmenhorst, dva jeho obrazy (portrét Marie a "Kristus, procházející po jezeře"), které vznikly v roce 1908, visí od roku 1997 v kostele v Delmenhorstu, kde byly do roku 1947 součástí oltáře.[2] Stálá expozice "Mistrovská díla Stuckenbergovy sbírky" byla otevřena 31. října 2008 v Delmenhorstu.

  1. Späte Jahre: 1926/27 Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. Lebenslauf auf der Webseite der Städtischen Galerie Delmenhorst
  2. Kleiner Begleiter beim Gang durch die Evang.-luth. Stadtkirche zu Delmenhorst „Zur Heiligen Dreifaltigkeit“

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Andrea Wandschneider/Barbara Alms (Hrsg.): Fritz Stuckenberg 1881–1944. Argon, Berlín 1993
  • Barbara Alms: Fritz Stuckenberg. Vertrauter der Farben. (Katalog anlässlich der Eröffnung des Museums „Sammlung Stuckenberg“ im Juni 1998), Bremen: Hauschild 1998.
  • Barbara Alms: Fritz Stuckenberg (1881–1944). In Hans-Joachim Manske, Birgit Neumann-Dietzsch (Hrsg.): „entartet“ – beschlagnahmt. Bremer Künstler im Nationalsozialismus. Bremen 2009, S. 128–131.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]