Elio Di Rupo

Elio Di Rupo
Elio Di Rupo (2016)
50. předseda vlády Belgie
Ve funkci: 6. prosince 2011 – 11. října 2014
Panovník	Albert II. Filip
Předchůdce	Yves Leterme
Nástupce	Charles Michel
Předseda vlády Valonska
Ve funkci: 6. října 2005 – 20. července 2007
Předchůdce	Rudy Demotte
Nástupce	André Antoine
Ve funkci: 15. července 1999 – 4. dubna 2000
Předchůdce	Robert Collignon
Nástupce	Jean-Claude Van Cauwenberghe
Předseda Socialistické strany
Ve funkci: 16. září 1999 – 6. prosince 2011
Předchůdce	Philippe Busquin
Nástupce	Thierry Giet (úřadující)
Stranická příslušnost
Členství	Socialistická strana
Narození	18. července 1951 (73 let) Morlanwelz, Belgie
Alma mater	Université de Mons-Hainaut University of Leeds
Náboženství	ateista[1]
Ocenění	velkokříž Řádu Leopolda II. rytíř Řádu Leopoldova Minister of State
Podpis
Commons	Elio Di Rupo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Elio Di Rupo ([ɛljo di ʁypo]IPA^[2], narozený 18. července 1951 Morlanwelz) je belgický sociálně demokratický politik italského původu a v letech 2011–2014 předseda vlády Belgie (kabinet), první frankofonní od Paula Vandena Boeynantse a roku 1979, a první socialisticky orientovaný od Edmonda Leburtona a roku 1974.

Mezi roky 1999–2011 zastával úřad předsedy Socialistické strany. Představuje prvního belgického premiéra i muže v čele jakékoliv vlády, jenž se otevřeně přihlásil k homosexuální orientaci.^[3]

Di Rupo je synem italských imigrantů. Otec se narodil v obci San Valentino in Abruzzo Citeriore abruzzské oblasti. Všichni bratři a sestry se také narodili v Itálii, on jediný až na belgickém území v Morlanwelzu. Ve věku jednoho roku jeho otec zemřel při dopravní nehodě. Matka nemohla z finančních důvodů vychovávat všech sedm potomků a tři z nich vyrůstali v blízkém sirotčinci.^[1]

První spojení se socialistickým hnutím navázal během studií v Monsu, kde na místní univerzitě obdržel magisterský titul a poté také doktorát v oboru chemie (Ph.D.). Následně působil na Leedské univerzitě, kde byl v letech 1977–1978 zaměstnán.

Politickou dráhu zahájil v letech 1980–1981 jako atašé v kabinetu Jeana-Maurice Dehousseho.

První politický mandát získal v roce 1982 volbou za člena městské rady v Monsu (zastupitel v letech 1982–1985 a 1988–2000). Současně se stal členem valonského kabinetu, kde později zastával také funkci zástupce vedoucího úřadu ministra financí a energetiky Philippa Busquina (1981–1985), kterého roku 1999 vystřídal v čele Socialistické strany. Na příslušném valonském ministerstvu mimo jiné pracoval také jako vrchní dozorce inspekce energetiky.

V roce 1987 byl zvolen do belgické dolní Komory zástupců za volební obvod Arrondissement Mons. Osobnost francouzského prezidenta Françoise Mitterranda popsal jako „postavu z románu“.^[4] Roku 1991 se stal členem Senátu a v následujícím roce 1992 pak vstoupil do valonské vlády, kde získal post ministra vzdělávání. Po demisi federálního ministra dopravy Guye Coëmeho, spojeného s korupční aférou armádních helikoptér Agusta AW109, získal v roce 1994 úřad federálního vicepremiéra a ministra dopravy a státních společností. Po parlamentních volbách 1995 si podržel funkci místopředsedy vlády a nově byl jmenován ministrem hospodářství a telekomunikací.

V roce 2002 se stal starostou Monsu, správního střediska belgické provincie Henegavsko.

Po parlamentních a regionálních volbách v červnu 1999, ve kterých křesťanští-demokraté ztratili v důsledku dioxinové aféry řadu mandátů, zformoval pod svým vedením novou „růžovo-zelenou“ valonskou vládu s koaličními partnery sp.a, liberály a stranou zelených. V dubnu 2000 byl ve funkci premiéra nahrazen Jeanem-Claudem Van Cauwenberghem.

V roce 1999 se stal předsedou Socialistické strany.

V říjnu 2005 se stal podruhé premiérem Valonska poté, co odstoupil Jean-Claude Van Cauwenberghe v rámci korupční aféry.

Po belgických parlamentních volbách v červnu 2010 se socialisté stali nejsilnější frankofonní stranou a druhým největším subjektem v Belgii. Následovala komplikovaná jednání o novém složení federální vlády. V květnu 2011 jej král Albert II. pověřil funkcí osoby, která vede jednání o sestavení kabinetu (tzv. formateur) a tradičně se po úspěšných jednáních stává předsedou vlády. Nová koaliční federální vláda pod vedením Di Rupa byla jmenována 6. prosince 2011, když vytvořila světový rekord v délce 589 dnů od voleb do jejího sestavení. V tomto období působila v Belgii předešlá vláda ve stavu demise, když její premiér Yves Leterme podal demisi již 26. dubna 2010.^[5][6]

Di Rupo charakterizoval sám sebe jako „ateistu, racionálního člověka a svobodného zednáře“.^[1] Plynně hovoří francouzsky, anglicky a italsky. Zdokonaluje se také v nizozemštině.

V roce 1996, v době Dutrouxovy aféry, tehdy ještě nezletilý prostitut Olivier Trusgnach uvedl, že mu Di Rupo zaplatil za sex.^[7] Politik obvinění odmítl a vyšetřování dospělo k závěru, že je nevinen. Od této doby otevřeně hovoří o své homosexuální orientaci. Na otázku, zdali je gay odpověděl: „Ano. No a co?“^[1] Po islandské premiérce Jóhanně Sigurðardóttir se stal druhým předsedou vlády na světě, který se přihlásil k homosexuální orientaci.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Elio Di Rupo na anglické Wikipedii.

• Vláda Elia Di Rupa

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Elio Di Rupo na Wikimedia Commons
• Osoba Elio Di Rupo ve Wikicitátech

Premiéři Belgie
Hubert Pierlot (1939–1945) • Achille Van Acker (1945–1946) • Paul-Henri Spaak (1946) • Achille Van Acker (1946) • Camille Huysmans (1946–1947) • Paul-Henri Spaak (1947–1949) • Gaston Eyskens (1949–1950) • Jean Duvieusart (1950) • Joseph Pholien (1950–1952) • Jean Van Houtte (1952–1954) • Achille Van Acker (1954–1958) • Gaston Eyskens (1958–1961) • Théo Lefèvre (1961–1965) • Pierre Harmel (1965–1966) • Paul Vanden Boeynants (1966–1968) • Gaston Eyskens (1968–1973) • Edmond Leburton (1973–1974) • Leo Tindemans (1974–1978) • Paul Vanden Boeynants (1978–1979) • Wilfried Martens (1979–1981) • Mark Eyskens (1981) • Wilfried Martens (1981–1992) • Jean-Luc Dehaene (1992–1999) • Guy Verhofstadt (1999–2008) • Yves Leterme (2008) • Herman Van Rompuy (2008–2009) • Yves Leterme (2009–2011) • Elio Di Rupo (2011–2014) • Charles Michel (2014–2019) • Sophie Wilmèsová (2019–2020) • Alexander De Croo (od 2020)