Dominique Joseph Vandamme

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Dominique Joseph Vandamme
Narození	5. listopadu 1770 Cassel
Úmrtí	15. července 1830 (ve věku 59 let) Cassel
Alma mater	Lycée Faidherbe
Povolání	politik a voják
Ocenění	velkokříž Řádu čestné legie velkodůstojník Řádu čestné legie rytíř Řádu čestné legie jména vepsaná pod Vítězným obloukem Grand Cross of the Württemberg Military Order of Merit
Funkce	francouzský pair
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dominique Joseph René Vandamme, hrabě z Unebourgu, event. někdy též Van Damme, (5. listopadu 1770 Cassel, departement Nord; Francie – 15. července 1830, tamtéž) byl francouzský generál v době prvního císařství.

Vandamme byl synem chirurga z Casselu. Na přímluvu maršála Birona, vévody de Lauzun, byl přijat na elitní École militaire v Paříži, ale školu opustil. Vstoupil do armády roku 1788 jako prostý voják koloniálního pluku. Po výcviku pak 2. února 1789 nastoupil v přístavu Lorient na palubu lodi L'Uranie, která jej transportovala na ostrov Martinique (31. března 1789). Po vypuknutí Francouzské revoluce, nadšen revolučními ideály se vrátil zpět do Francie. V roce 1792 založil jednotku dobrovolníků, která nesla název Chasseurs du Mont-Cassel, kterou vedl a díky svým organizačním schopnostem ji i sebe v jejím čele proslavil. Příkře stoupal k výšinám pařížské společnosti, ve které byl pověstný svou dokonale padnoucí elegantní uniformou. Jako velitel praporu bojoval roku 1793 na belgické frontě a účastnil se bitvy u Handschoote (8. září 1793). Za statečnost v bitvě se stal 27. září 1793 již brigádním generálem. Roku 1796 velel brigádě Duhesmovy divize u Rýnské armády a roku 1799 jako divizní generál velel levému křídlu armády bojující na Dunaji a po neshodách s generálem Moreauem byl převelen do Holandska pod velení generála Bruna. S ním pak bojoval v bitvě u Bergenu (19. září 1799). V letech 1800 až 1801 bojoval na horním Rýnu a obdržel velení nad 16. divizí (Vandammova divize). Roku 1805 se účastnil tažení proti třetí koalici. Během bitvy u Slavkova (2. prosince 1805) Vandammova divize jako součást Soultova IV. sboru mistrovsky realizovala rozhodující útok na střed nepřátelské fronty (tzv. Lví skok) a dobyla návrší Staré vinohrady (zatímco divize Saint-Hilaira dobyla Prace). Po bitvě byl však Vandamme vyšetřován pro nezákonné obohacování a drancování a následně byl odeslán zpět do Francie. Z té doby pochází Napoleonův výrok: „…s Vandammem jsou samé potíže, kdybych měl dva Vandammy, dal bych jednoho zastřelit, ale jelikož mám jen jednoho, rád si ho ponechám“.

V letech 1806 až 1807 velel divizi, později samostatnému sboru, s kterým obsadil Slezsko. Za to byl roku 1808 povýšen do šlechtického stavu s titulem hrabě z Unebourgu. Do roku 1809 zůstal vojenským velitelem Slezska. Roku 1809 velel divizi württemberské armády a účastnil se bitev u Abensbergu (19. dubna 1809), Landshutu (20. dubna 1809), Eckmühlu (22. dubna 1809) a Wagramu (5. a 6. července 1809), kde byl i raněn. Tentýž rok byl jmenován generálním inspektorem francouzské kavalerie. Během ruského tažení roku 1812 velel vestfálské armádě, ale pro spory s králem Jérômem a pro podporu rabování byl 6. srpna 1812 z velení odvolán. Roku 1813 byl velitelem ve Vestfálsku a Dolním Sasku.

Byl proslulý nesmírnou odvahou, histrionstvím, nevázaným způsobem života, tvrdostí až brutalitou, zanedbáváním disciplíny, neúctou k majetku v obsazených zemích a stal se, spolu s jinými veliteli (Lepicem, Lasallem, Muratem aj.), do jisté míry bájnou postavou armády. Po bitvě u Drážďan – 26. a 27. srpna 1813 – byl Vandamme Napoleonem pověřen úkolem pronásledovat s 30 000 muži poraženou armádu spojenců do Čech. Byl však u Chlumce (29. a 30. srpna 1813) zaskočen Rusy (generál Ostermann-Tolstoj) a po boji, kdy část armády se probojovala zpět k Velké armádě, byl Vandamme nucen se s 10 000 muži a 81 kanóny vzdát.^[1]

Po zajetí byl přiveden k caru Alexandrovi a následně se odehrála proslulá strašná scéna, kdy car zhurta Vandammovi do tváře vmetl nadávky jako lupič a násilník a Vandamme silným hlasem zcela klidně odpověděl „ano, jsem násilník a loupežník, ale nikdy v životě jsem si nepotřísnil ruce krví vlastního otce!!!“ (narážka na to, že Alexandr nastoupil na trůn po zavraždění svého otce, které sice asi přímo neorganizoval, ale patrně o jeho přípravách věděl). Bledý třesoucí se car nechal zajatce odvést a transportovat až na sibiřské hranice^[zdroj?] do Kazaně. Smyšlená historka z Marbotových pamětí neodpovídá realitě tolik jako dobové zprávy o spílání generálovi a snaze ho napadnout v českých městech, jimiž byl zajatec vezen.

Po pádu Napoleona se vrátil Vandamme přes Rigu zpět do Francie a během Sta dnů byl Napoleonem jmenován pairem a obdržel velení nad 3. sborem, podléhaje velení maršála Grouchyho. Bojoval v bitvě u Ligny (16. června 1815) a poté s Grouchym u Wavre (18. června 1815) porazil Prusy (generál Thielmann), zatímco hlavní část armády krvácela u Waterloo. Po druhé restauraci byl generál Vandamme jedním z četných důstojníků, které postihlo nařízení z 12. ledna 1816 a byl nucen opustit Francii. Žil krátce v Bruselu, pak v USA a teprve 1. ledna 1825 se vrátil do Francie, kde pobýval ve svém rodném městě. Tam též zemřel. Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dominique Joseph Vandamme na Wikimedia Commons