Chung-si

Chung-si
císař říše Ming
Portrét
Doba vlády	7. září 1424 – 29. květen 1425
Éra vlády	Chung-si (20. leden 1425[1] – 7. únor 1426
Úplné jméno	Ču Kao-čch’
Chrámové jméno	Žen-cung (仁宗)
Posmrtné jméno	zkrácené: Čao-ti (昭帝), plné: Ťing-tchien tchi-tao čchun-čcheng č’-te chung-wen čchin-wu čang-šeng ta-siao čao chuang-ti (敬天體道純誠至德弘文欽武章聖達孝昭皇帝)
Narození	16. srpna 1378 Peking
Úmrtí	29. května 1425 (ve věku 46 let) Peking
Pohřben	Císařské hrobky dynastie Ming, Peking
Předchůdce	Jung-le
Nástupce	Süan-te
Manželky	císařovna Čang a vedlejší manželky
Potomci	Ču Čan-ťi (císař Süan-te)
Rod	Ču
Dynastie	Ming
Otec	Jung-le
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Císař Chung-si (čínsky pchin-jinem Hóngxī, znaky 洪熙; 16. srpna 1378 – 29. května 1425) vlastním jménem Ču Kao-čch' (čínsky pchin-jinem Zhū​ Gāochì, znaky 朱高熾) vládl v letech 1424–1425 mingské Číně jako čtvrtý císař dynastie Ming. Byl synem císaře Jung-leho. Na trůn nastoupil po smrti otce, vládl však pouze necelý rok. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Nesmírné záře“, Chung-si. Název éry je používán i jako jméno císaře.

Ču Kao-čch’ se narodil 16. srpna 1378 jako nejstarší syn Ču Tiho, čtvrt��ho syna císaře Chung-wu. Ču Ti se smrti Chung-wua v občanské válce porazil císaře Ťien-wena a roku 1402 se zmocnil trůnu jako císař Jung-le. Svému nejstaršímu synovi poskytl nejlepší možné vzdělání v konfuciánském duchu. Ču Kao-čch’ úřadoval jako regent v Nankingu nebo Pekingu během válečných tažení svého otce.

Jakmile se Ču Kao-čch’ stal císařem, zrušil Čeng Cheovy zámořské výpravy, zastavil též výměnu čaje za koně s asijskými národy, stejně jako výpravy za zlatem a perlami do Jün-nanu a Vietnamu. Rehabilitoval úředníky postižené za minulé vlády a reorganizoval administrativu, přičemž klíčová místa obsadili jeho důvěrníci. Posílil autoritu velkého sekretariátu, který byl nejvyšším vládním orgánem. Opustil nepopulární militaristickou politiku svého otce. Upravil dosavadní finanční a daňovou politiku, zrušil mnohé povinné dodávky, podporoval návrat rolníků, kteří opustili své domovy, především na dolním toku Jang-c’-ťiang. Jeho konfuciánský idealismus byl cítit ve stylu vlády po následující století.

Rozhodl o vrácení hlavního města do Nankingu. Ale o měsíc později, v květnu 1425, zemřel, pravděpodobně na srdeční infarkt. Jeho šestadvacetiletý syn Ču Čan-ťi převzal vládu a pokračoval v liberální politice svého otce, která tak měla trvalý dosah.

Ču Kao-čch’ se narodil 16. srpna 1378 jako nejstarší syn Ču Tiho, čtvrtého syna císaře Chung-wu a knížete z Jen, a jeho hlavní manželky, paní Sü.^[2] Dostal obvyklé vojenské i konfuciánské vzdělání. Měl špatné zdraví a chabou fyzickou kondici, proto se věnoval především knihám a diskuzím s učiteli.^[2] Vynikl ve sportu vznešených – lukostřelbě.^[3] Jeho děd byl potěšen jeho literárními a administrativními dovednostmi, nicméně jeho otec si více vážil svých mladších synů, tíhnoucích k vojenskému životu. Ču Kao-čch’ se zatím obklopoval učenci, jako byli Jang Š’-čchi, Jang Žung, Jang Pchu a Chuang Chuaj.^[2]

Ču Ti po smrti Chung-wua roku 1398 v občanské válce (kampaň ťing-nan) porazil císaře Ťien-wena a roku 1402 se zmocnil trůnu jako císař Jung-le. Ču Kao-čch’ zatím spravoval otcovo území, zatímco ten s mladšími syny bojoval v občanské válce.^[2] Při obležení Pekingu koncem roku 1399 prokázal své organizační a vojenské dovednosti, když s desetitisícem vojáků ubránil město proti mnohem silnější armádě Li Ťing-lunga.^[4] Za obranu Pekingu vyslovil Jung-le Ču Kao-čch’ovi své uznání, nicméně se i nadále více shlížel ve svých vojáčtějších mladších synech.^[3]

V květnu 1404 ho otec, po výzvách Sie Ťina a Chuang Chuaje, jmenoval následníkem trůnu. Během Jung-leho nepřítomnosti v hlavním městě, vesměs kvůli tažením do Mongolska, spravoval s pověřenými ministry a velkými sekretáři říši.^[4] V nepřítomnosti otce se pod vlivem velkých sekretářů a ministrů jeho politika částečně odchýlila od otcovy.^[3] Potýkal se přitom s nepřátelstvím mladších bratrů, Ču Kao-süa a Ču Kao-sueje.^[4] V září 1414 po návratu Jung-leho z Mongolska Ču Kao-sü obvinil Ču Kao-čch’a z porušení povinností, císař potrestal jeho rádce, Jang Pchua a velké sekretáře Chuang Chuaje a Jang Š’-čchiho, uvězněním nebo odvoláním z funkcí. Ču Kao-sü sice přestal být nebezpečný po roce 1417, kdy byl odsunut do Šan-tungu,^[4] ale vztahy s otcem už zůstaly narušené.^[3] Ču Kao-čch’ ani poté k bratru nechoval hněv a po nástupu na trůn mu zvedl příjem a udělil jeho synům tituly.^[4]

Jung-le zemřel 12. srpna 1424 při návratu z pátého mongolského tažení.^[5][4] Ču Kao-čch’ formálně nastoupil na trůn 7. září 1424, vyhlásil amnestii^[5] a od nového roku 1425 éru Chung-si, pod jejímž jménem je znám. Už několik dní předtím zajistil bezpečnost v metropoli, poslal eunucha Wang Kuej-tchunga (známého dříve jako Wang Ťing-chung) do Nankingu ve funkci vojenského velitele Nankingu (čen-šou, doslova „velký obránce“)^[4] a propustil z vězení zatčené ministry, Sia Jüan-ťiho (vězněného od dubna 1422)^[4] a Wu Čunga.^[5] Brzy po převzetí vlády (8. září)^[5] se Sia Jüan-ťi vrátil na místo ministra daní, současně se do ministerské funkce vrátil i Wu Čung.^[4][5]

Reorganizace velkého sekretariátu proběhla 9. září. Byli do něj jmenováni Chuang Chuaj a Jang Pchu, věznění od roku 1414; zůstali v něm Jang Š’-čchi (povýšený do čela sekretářů), Jang Žung (dosud první velký sekretář) a Ťin Jou-c’. Sekretáři obdrželi vysoké hodnosti náměstků ministrů, čímž jejich formální status vzrostl v souladu s jejich reálným vlivem.^[5] Později získali vyšší první hodnost a nadpočetný titul ministra (Jang Š’-čchi války, Jang Žung práce a Chuang Chuaj daní), což jim umožnilo přímo zasahovat do vládních záležitostí. Císař se sekretáři a ministry těsně spolupracoval, na zasedáních je vyzýval k otevřenému posouzení záležitostí. K rozhodnutím se dospívalo v kolektivní diskuzi, což vedlo k rušení Jung-leho nepopulárních programů.^[6]

Dne 29. října povýšil svou první manželku paní Čang na císařovnu (od roku 1435 do své smrti 1442 za nedospělého vnuka vládla jako regentka ve spolupráci s velkými sekretáři). O tři dny později jmenoval svého nejstaršího syna Ču Čan-ťiho korunním princem a ostatní syny knížaty. Také zvýšil příjmy členů císařského rodu, přičemž potvrdil jejich vyloučení ze státních záležitostí.^[7]

Císař reformoval státní správu. Do konce roku 1424 byli propuštěni nadbyteční neschopní a přestárlí úředníci, zatímco úspěšní stoupali výše.^[6][5] Kontroloři se rozjeli po říši vyšetřovat zneužití moci a korupci a vyhledávat schopné kandidáty na uvolněná úřední místa.^[8] Velcí sekretáři Jang Š’-čchi, Jang Žung a Ťin Jou-c’ a ministr státní správy Ťien I dostali 18. října 1424 právo důvěrně informovat císaře, zjistí-li přestupky jiných úředníků. Koncem roku toto privilegium získal i Sia Jüan-ťi.^[7] Zkorumpovaný Liou Kuan však zůstal v čele kontrolního úřadu a jeho úřad zůstal neočištěn.^[7]

Podporována byla konfuciánská morálka. V únoru 1425 byl Čeng Che jmenován velkým obráncem Nankingu, obecně však byli eunuchové drženi zkrátka. Změny se dotkly i úřednických zkoušek – u nich měli výraznou převahu uchazeči z jižních provincií, převyšujících sever počtem obyvatel i úrovní vzdělanosti. Císař proto rozhodl, že u metropolitních zkoušek bude 40 % úspěšných kandidátů ze severu, aby zvýšil zastoupení seveřanů ve státní správě. Tuto politiku zachovávali i jeho nástupci a byla převzata i dynastií Čching.^[8]

Chung-si se snažil napravit justiční přehmaty minulé vlády. Řada případů byla znovu posouzena, koncem roku 1424^[7] byly rodiny úředníků popravených za věrnost Ťien-wenovi rehabilitovány a dostaly zpět zabavený majetek. Císař zrušil i některé vlastní rozsudky, s tím, že byly vyneseny v hněvu bez ohledu na okolnosti.^[8]

Cílem jeho ekonomické politiky bylo snižování daňové zátěže obyvatelstva, za Jung-leho výrazně narostlé kvůli nákladům na zahraniční politiku.^[9] V den nástupu na trůn zrušil dálkové zámořské plavby, pozastavené několik let předtím, výměnu čaje za koně na západních a severních hranicích a mimořádnou těžbu dřeva v Jün-nanu a Ťiao-č’.^[5] Jeho vláda vyzývala tuláky a bezdomovce k návratu domů a usazení. Mnoho lidí totiž opustilo své domovy pod tlakem vysokých státních odvodů a požadavků Jung-leho vlády. Navrátilcům Chung-si zaručil dvouleté odpuštění daní a pracovní povinnosti. Do Ťiang-nanu (kde byly útěky z půdy zvláště časté) vyslal zvláštní vyšetřující komisi v čele s Čou Kanem. Na základě její zprávy Chung-siho nástupce Süan-te tamním poplatníkům odpustil daňové nedoplatky a snížil daně.^[9]

Oblasti zasažené kalamitami osvobozoval od daní a organizoval rozdělování potravin ze státních zásob. Dávky a odvody vymáhané na obyvatelstvu v takových případech snížil, mimořádné odvody dřeva, zlata a stříbra rušil.^[9] Kritizoval úředníky, pokud projevovali v pomoci obyvatelstvu nedostatečnou aktivitu.^[7]

Chung-si upustil od pochodů do Mongolska a konsolidoval pozice říše v zahraničí.^[9] Zrušil dálkové plavby, nicméně pokračovaly běžné zahraniční styky, např. se středoasijskými státy. Válka ve Vietnamu byla hlavní vojenský problém Chung-siho vlády. Z Vietnamu odvolal Chuang Fua (od roku 1407 stál v čele civilní správy i kontrolního úřadu provincie) a nahradil ho Čchien Č’em, hrabětem Žungem z Čchang, ale vojsko nebylo posíleno a vietnamské povstání pokračovalo. Historikové odvolání Chuang Fua hodnotí negativně a označují za hlavní příčinu mingské porážky, měl totiž velké zkušenosti a byl v provincii respektován.^[10]

Měsíc před smrtí se Chung-si rozhodl pro radikální krok – vrácení hlavního města do Nankingu. Návrat prosazoval především Sia Jüan-ťi a další vysocí úředníci, z finančních důvodů. Císař sám se cítil v Nankingu pohodlněji než na severu. Dne 16. dubna 1425 přejmenoval pekinské úřady na „vedlejší“ (sing-caj) a od dva týdny později vyslal do Nankingu následníka Ču Čan-ťiho. Vlastní přesun se však neuskutečnil, protože císař zemřel a jeho nástupce, těsněji spojený s politikou Jung-leho a nesdílející Chung-siho nesouhlas se severní orientací vládní politiky, plán zrušil.^[10]

Chung-si náhle zemřel v Pekingu 29. května 1425, nejspíše na srdeční mrtvici, nepřekvapivou vzhledem k jeho obezitě a potížím s chůzí.^[11] Dostal posmrtné jméno Čao-ti (昭帝, „Význačný císař“; Čao-ti je zkrácené posmrtné jméno, plné^{[pozn. 1]} má 19 znaků a neužívá se) a chrámové jméno Žen-cung (仁宗, „Humánní předek“). Jeho hrobka Sien-ling, jedna z mingských císařských hrobek u Pekingu byla postavena v jednoduchém strohém stylu, charakterizujíce tak i způsob jeho vlády.^[11]

Císař měl deset synů a sedm dcer, devět synů a čtyři dcery dosáhly dospělosti. Nejstarší syn a od listopadu 1424 následník trůnu Ču Čan-ťi byl synem císařovny Čang, po smrti Chung-siho nastoupil jako císař Süan-te.^[11]

Hlavním Chung-siho cílem bylo zrušení těch aktivit Jung-leho vlády, které vnímal jako nesprávné a nekonfuciánské; chtěl ustavit vzornou konfuciánskou vládu s morálně bezchybným císařem v čele, následovaným moudrými a přímými ministry. I přesun hlavního města do Nankingu byl zřetelnou demonstrací rozchodu s expanzívní politikou Jung-leho, která věnovala velkou pozornost severní hranici.^[13]

I po Chung-siho smrti jím vybraní velcí sekretáři a ministři stále ovládali říši, zprvu jako rádci a ministři jeho syna Süan-tea, později pod vedením jeho vdovy, císařovny Čang, dokud v první polovině 40. let 15. století postupně nezemřeli.^[13] V důsledku brzké smrti nemohl realizovat své cíle úplně a konfuciánsky vychovaní úředníci nezvítězili nad ostatními skupinami mingských elit úplně;^[14] nebyli schopni zlikvidovat samostatné podniky eunuchů a zastavit růst jejich počtu za Süan-teho a je nástupců. Nikdo z císařů se také už nechtěl vrátit na jih do Nankingu, i když formálně byla politika návratu opuštěna až roku 1441. Zůstali však dominující vrstvou mingské vlády, řídící běžné záležitosti státu, až do konce říše Ming.^[13] A tak duch jeho vlády, prodchnutý konfuciánskými ideály, přetrvával. Umírněný císař, obklopený vzdělanými ministry, cítící s lidem, zůstal vzorem pro následující generace.^[14]

Čínští historikové, sdílející s úřednickou vrstvou konfuciánské hodnoty, oceňovali Chung-siho jako příkladného vládce, který konsolidoval říši, když zrušil nákladné a nepopulární programy předešlé vlády.^[11] Kritizován byl za občasnou impulsívnost, když nepřiměřeně tvrdě trestal úředníky vzbudivší jeho nelibost, byl však schopen své chyby uznat a omluvit se za ně. Jeho chyby byly vyváženy jeho lidskostí a upřímnou snahou o prosazování veřejného zájmu.^[14]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hongxi Emperor na anglické Wikipedii.

• DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. (anglicky) 
• CHAN, Hok-Lam. The Chien-wen, Yung-lo, Hung-hsi, and Hsüan-te reigns. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 182–304. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Chung-si na Wikimedia Commons