Camillo Benso Cavour

Camillo Benso, hrabě Cavour
Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864
1. premiér Itálie a ministr zahraničí
Ve funkci: 23. března 1861 – 6. června 1861
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	byl první italský premiér
Nástupce	Bettino Ricasoli
9. premiér Sardinského království
Ve funkci: 4. listopadu 1852 – 19. července 1859
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	Massimo d'Azeglio
Nástupce	Alfonso La Marmora
Ve funkci: 21. ledna 1860 – 23. března 1861
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	Alfonso La Marmora
Nástupce	úřad nahrazen postem premiéra Itálie
ministr zemědělství a obchodu Sardinského království
Ve funkci: 11. října 1850 – 11. května 1852
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předseda vlády	Massimo d'Azeglio
Předchůdce	Pietro De Rossi di Santarosa
ministr financí Sardinského království
Ve funkci: 19. dubna 1851 – 11. května 1852
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předseda vlády	Massimo d'Azeglio
Předchůdce	Giovanni Nigra
Nástupce	Luigi Cibrario
Stranická příslušnost
Členství	Historická pravice
Rodné jméno	Camillo Paolo Filippo Giulio Benso
Narození	10. srpna 1810 Turín
Úmrtí	6. června 1861 Turín
Příčina úmrtí	malárie
Místo pohřbení	Castle Cavour of Santena
Partner(ka)	Hortense Allart
Rodiče	Michele Benso di Cavour a Adele Benso de Sellon
Příbuzní	Gustavo Benso di Cavour[1] (sourozenec)
Alma mater	Royal Academy of Turin
Profese	politik, diplomat, byznysmen a spisovatel
Náboženství	deismus
Ocenění	velkokříž Řádu čestné legie Řád Guelfů Řád Medžidie 1. třídy Řád slunce a lva 1. třídy Civilní savojský řád … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Camillo Benso Conte di Cavour
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Camillo Benso, hrabě Cavour celým jménem: Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, hrabě Cavour, Isolabella a Leri (10. srpna 1810 Turín – 6. června 1861 Turín) byl piemontský resp. italský šlechtic, podnikatel, politik a státník, jedna ze zásadních postav, podílejících se na sjednocení Itálie (risorgimenta). V roce 1861 se stal prvním italským premiérem (předsedou vlády). Předtím byl v letech 1852–1859 a 1860–1861 premiérem Sardinského království.

Patřil ke skupině monarchistů, která usilovala o sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Účastí v krymské válce získal podporu Velké Británie a Francie. V roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s Napoleonem III., na jejímž základě Francie následujícího roku vojensky podpořila Sardinské království ve válce s Rakouskem. Jako protivník demokratických republikánů (Mazziniho a Garibaldiho) prosadil pro sjednocenou Itálii v roce 1861 monarchickou státní formu (království).

Camillo Benso pocházel ze zámožné piemontské šlechtické rodiny. Jeho otec Michele byl římský katolík a vlastenec, matka Adele pocházela z kalvínské rodiny ženevských patricijů. Babička z otcovy strany byla neteří svatého Františka Saleského. Rodina mu předurčila vojenskou kariéru. Vystudoval pět tříd královské vojenské akademie v Turíně a roku 1825 − již ve 14 letech – se stal důstojníkem piemontsko-sardinské armády. V letech 1826-1827 absolvoval kurs fortifikační techniky. V roce 1831 kvůli svým liberálním názorům z armády odešel, načež modernizoval rodové statky a úspěšně podnikal také v oblasti železnic a bankovnictví. Na cestách po Francii a Velké Británii se seznámil s ekonomickým liberalismem. V roce 1847 založil časopis Il Risorgimento (vzkříšení, obroda), do něhož psal politické a ekonomické články.

V roce 1848 propukla v Itálii a dalších evropských zemích revoluce a Cavour se z vlasteneckých pohnutek rozhodl vstoupit do politiky. Stal se poslancem sardinského parlamentu, v letech 1850–1851 byl ministrem obchodu a roku 1852 se stal premiérem Sardinského království, což byl státní útvar sdružující Savojsko, Piemont a Janovsko (dnešní Ligurie) v severní Itálii a ostrov Sardinii. Usiloval o liberalizaci hospodářství a politiky a zejména o sjednocení Itálie, dosud rozdrobené na řadu větších a menších států a z velké části ovládané Habsburky.

Díky jeho reformám se ze Sardinského království stal (hlavně díky Piemontu) bohatý průmyslový stát hrající významnou roli v evropské politice a trhu. Cavour se snažil utlumit vliv dvorské kliky i aktivity radikálů a revolucionářů. Zavedl svobodu tisku a shromažďování. Posílil armádu a navázal spojenectví s císařskou Francií Napoleona III., neboť oba státy měly zájem na oslabení Rakouska. Roku 1859 jejich spojené armády vtrhly do Lombardie a zvítězily u Magenty a Solferina. Benátsko ale dobyto nebylo, protože Napoleon III., obávající se zapojení Pruska do konfliktu, uzavřel v listopadu 1859 v Curychu (proti vůli Cavoura a sardinského krále Viktora Emanuela II.) s rakouským císařem Františkem Josefem I. mír.

Ten zaručoval odstoupení bohaté a lidnaté Lombardie Sardinskému království a vytvoření italské konfederace pod předsednictvím papeže (tehdy Pius IX.). Proti tomu se ale vzbouřilo obyvatelstvo menších středoitalských států Toskánska, Parmy, Modeny a Romagny a plebiscitem se rozhodlo o připojení i těchto území k Sardinskému království. Napoleon III. souhlasil pod podmínkou odstoupení Savojska a Nizzy Francii.

V roce 1860 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi postavil do čela tzv. výpravy „tisíce“, během níž se přeplavil z Janova na Sicílii, s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie (tedy celý italský jih) a Umbrii v papežském státě a „předal“ je sardinskému králi Viktoru Emanuelovi II.

Po těchto událostech bylo 17. března 1861 v Turíně vyhlášeno Italské království v čele s králem Viktorem Emanuelem II., a Cavour se tedy dočkal uskutečnění svého celoživotního snu. Plynule přešel do funkce premiéra nového státu a ocitl se na vrcholu své kariéry. Dlouhodobé fyzické i psychické vypětí se na něm však těžce podepsalo. Zanedlouho se nakazil malárií a nemoci, v kombinaci s opakovaným pouštěním žilou, podlehl.

Risorgimento bylo v zásadě dokončeno během následující dekády, kdy se Itálie ještě rozrostla o Benátsko (1866) a zbytek papežského státu včetně Říma (1870), který se v lednu 1871 stal hlavním městem království. Zbylé části dnešní Itálie (jižní Tyrolsko, Terst, Tarvisio) byly získány až po první světové válce.

Přestože jím prosazovaná monarchie vydržela jen 85 let (byla zrušena roku 1946 v důsledku druhé světové války), je Cavour v Itálii stále uctíván jako jeden ze sjednotitelů národa, jsou po něm nazývány hlavní městské třídy, náměstí, stanice metra apod.

• Sjednocení Itálie
• Dějiny Itálie
• Seznam premiérů Itálie
• Italské království
• Sardinské království
• Viktor Emanuel II.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Camillo Benso Cavour na Wikimedia Commons
• Osoba Camillo Benso von Cavour ve Wikicitátech

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.