Přeskočit na obsah

Bugatti Type 51

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bugatti Type 51
Bugatti T51 v NTM Praha (2018)
Bugatti T51 v NTM Praha (2018)
VýrobceBugatti
Roky produkce1931-35
Vyrobenoca. 40
Místa výrobyMolsheim (Alsasko)
ModernizaceBugatti 51A, 51C
PředchůdceBugatti Type 35
NástupceBugatti Type 54
Technické údaje
Délka3700 mm
Šířka1500 mm
Výška1050 mm
Rozvor2400 mm
Rozchod1200 mm
Motor
MotorR8
Objem2262 cm³
Počet válců8
Výkon132 kW/180 k
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bugatti Typo 51 (anglicky Bugatti Type 51) vystřídal slavný Type 35 jako špičkové závodní auto Bugatti pro 30. léta. Tak jako dominantní typy 35 z konce předchozího desetiletí byl typ 51 (a později Type 53, Type 54 a Type 59) jedním z posledních vozů Bugatti, který byl na Velkých cenách schopen držet krok s nastupujícími, Hitlerem subvencovanými hegemony Mercedes a Auto Union na straně jedné a Musolinim podporovaným italským strojům Alfa Romeo a Maserati na straně druhé.[1]

Vznik a vývoj

[editovat | editovat zdroj]

Základní model Ettore Bugatti představil v dubnu 1931 jako nástupce Type 35. Tento typ byl ztělesněním řemeslného inženýrství 30. let. V roce 1935 výroba těchto modelů skončila bez přímého nástupce.

V prvním nasazení T51 na Velké ceně Monaka 19. dubna 1931 s ním Louis Chiron zvítězil a Achille Varzi obsadil 3. místo.[2] V roce 1931 byl rovněž postaven Bugatti T53 jako první automobil Bugatti s pohonem všech kol. Tento model byl úspěšný v závodech automobilů do vrchu (La Turbie a Mont Ventoux). V řadě závodních modelů Bugatti na něj tematicky navázaly příbuzné typy Type 54 a Type 59. V roce 1931, aby byl Bugatti schopen čelit vysoko objemovým motorům Mercedes (7,1 l), představil model T54 s motorem 4972 cm³ z typu T50 a výkonem 223 kW/300 k. Na ten navázal v roce 1934 typem T59 s motorem o objemu válců 3257 cm³ (186 kW/250 k) v upraveném podvozku T54.

Bugatti T51, dvoumístná verze (1932), Solitude Revival 2019

Motor

[editovat | editovat zdroj]

Motor vycházel z osvědčeného typu Bugatti T35B. Základní rozměry tohoto řadového osmiválce byly shodné (vrtání 60 mm, zdvih 100 mm, zdvihový objem 2262 cm3). Pro použití v typu 51 byl původní motor z T35B zmodernizován. Novinkou bylo ovládání ventilů rozvodem 2x DOHC pomocí dvou vačkových hřídelů nad hlavou a ústup od technologie tří ventilů. Každý válec měl pouze jeden sací ventil a jeden výfukový ventil, které jsou umístěny k sobě pod úhlem 90° (45° od svislé osy válce). Ventily byly vedeny tentokráte v litinových vedeních, měly 3 koncentrická pera uzavřena v pouzdru, které tvoří současně nárazníky vačky a zachycuje postranní reakci vačky.[3]

Vačkový hřídel byl uložen na devíti ložiskách dvojdílných, hliníkových, přímo v karteru hřídele. Hřídel byl dutý, olej byl pod tlakem přiváděn do každého ložiska i odstřikoval z cylindrické části každé vačky vrtaným otvorem v hřídeli na každý nárazník ventilu. Klikový hřídel byl uložen v pěti ložiscích SKF. Motor byl vybaven vodním chlazením. Instalovaný mechanický kompresor Bugatti (upravený Roots) uděloval motoru při stupni komprese 7,5 výkon 132 kW/180 k při 5500 ot/min.[4]

Spojka byla shodná s turistickými vozy Bugatti. Osm ocelových lamel na čtyřhranném hřídeli proti devíti lamelám litinovým, zachyceným šesti šrouby v dutině setrvačníku. Setrvačník o průměru 190 mm. Spojka byla patentem Bugattiho.[3]

Alternativy Type 51A (1931)[5] a Type 51C (1932) byly vybaveny slabšími motory. U typu 51A to byl motor se zdvihovým objemem 1493 cm3 a výkonem 96 kW/130 k. Tento motor vycházel z typu použitém na modelu T37. U typu 51C to byl motor se zdvihovým objemem 1991 cm3 a výkonem 119 kW/160 k. Tento motor měl svého předchůdce v motoru používaném na typu T35 bez kompresoru a T35C s kompresorem.

Podvozek

[editovat | editovat zdroj]

Podvozek do značné míry odpovídal typu 35. Motor byl instalován podélně za přední nápravou. Vpředu tuhá náprava a podélná listová pera, vzadu tuhá náprava a podélná čtvrteliptická listová pera, přední brzdy bubnové, zadní bubnové. Přední půleliptická pera byla provlečena osou čtyřhrannými oky, v nichž byla uklínována (patent Bugatti). Zadní pera patentu Bugatti byla čtvrteliptická, postavená obráceně odzadu kupředu, jako u všech vozů Bugatti. Tím se přenášely rázy až na nejzazší konec šasi. Brzdy bývaly označovány za jednu z mála slabin tohoto vozu, měly při závodech tendenci k přehřívání, čímž jejich účinnost podstatně klesala. Kola dle patentu Bugatti byla odlita z lehké hliníkové směsi a tvořila jeden celek s brzdovým bubnem, do jehož vnitřního obvodu byl nalisován a zajištěn ocelový brzdový kotouč.[3] Pohon zadní nápravy zajišťovala čtyřstupňová převodovka přes kardanův hřídel . Rozvor byl 2400 mm a rozchod 1250 mm. Automobil byl 370 cm dlouhý a 150 cm široký.[6]

Bugatti Type 51A, monopost (1932), Cité de l'automobile de Mulhouse 2010

Karoserie

[editovat | editovat zdroj]

Na první pohled vypadal vůz Bugatti Type 51 Grand Prix téměř stejně jako dřívější Type 35, který dominoval evropským automobilovým závodům ve druhé polovině 20. let. Nástavbami T51 byly otevřené monoposty a dvoumístné roadstery, vždy bez dvířek. Vizuálním rozlišovacím znakem oproti typu 35 byla pouze dvě plnicí hrdla nádrže za sedadly, jednodílná litá kola místo přišroubovaných na ráfcích a umístěním magneta, které bylo na palubní desce posunuto doleva.

Sportovní úspěchy

[editovat | editovat zdroj]

S tímto vozem jezdili Louis Chiron, Achille Varzi, Stanisław Czaykowski, Marcel Lehoux, René Dreyfus, Jean-Pierre Wimille, Albert Divo, Maurice Trintignant a další. V roce 1931 vozy Bugatti zvítězily ve 12 Velkých cenách, z toho 10x to bylo na T51 (Monako, Alexandrie, Casablanca, Ženeva, Francie (Montlhéry), de La Marne, Belgie (Spa-Francorchamps), de La Baule, Masarykův okruh a de Brignoles). Nejúspěšnější byli Chiron a Varzi se 3 vítězstvími. V roce 1932 vozy Bugatti zvítězily v deseti Velkých cenách a na typu T51 to bylo 8x - v Tunisu, na D' Oranie, v Provence, v Nimes, v Dieppe, v Nice, na Masarykově okruhu a v Antibes. Dvě vítězství si v tomto roce odnesl Louis Chiron. V roce 1933 už typ T51 zvolna ztrácel "dech", ale značka Bugatti s ním ještě 4x zvítězila: v Grand Prix de Pau, v Monte Carlu, v Tripolisu a v Dieppe. V tomto roce se již na závodních tratích objevily následné typy T54 a T59. Dvě vítězství zaznamenal T51 v roce 1935 na Velkých cenách hranic (Grand Prix des Frontieres, Belgie-Chimay) a na francouzském okruhu Circuit d'Orleans. Poslední vítězství T51A viděl okruh v belgickém Chimay v letech 1938 a 1939, kde s ním vyhrál Maurice Trintignant.[7]

Jiří Lobkowicz na Bugatti T51 před závodem v Brně (1931)

Úspěšný byl typ T51 i závodech do vrchu, ale zde musel svádět ostré souboje s králem vrchů Hansem Stuckem a Rudolfem Caracciolou. V roce 1931 tento typ vyhrál závody do vrchu ve Švýcarsku Gurnigel (Bern) a v Itálii Susa-Moncenisio. O rok později (1932) zvítězily T51 na závodech Grand-Saconnex (Ženeva), Lückendorf (Žitava), Würgau Climb (Bamberk), Develier-Les Rangiers, Jaunpass (Bern), Hohnstein (Drážďany) a Gometz-le-Châtel (Paříž). V roce 1933 vozy T51 zvítězily na kopcích 13x, ale ani jednou to nebylo v závodě započítávaném do Mistrovství Evropy v závodech do vrchu.[8]

V Československu s tímto typem jezdil Jiří Lobkowicz a později na témže voze Zdeněk Pohl. V roce 1934 na T51A závodil krnovský továrník Florian Schmidt a od srpna 1934 jeho svěřenec Bruno Sojka. V následujících letech se na tomto modelu Bugatti v závodech oba střídali, avšak častěji s ním až do roku 1938 jezdil Bruno Sojka. Schmidt s ním obsadil v červnu 1934 2. místo na VIII. ADAC Eifelrennen[9] a v srpnu Sojka dojel na 4. místě na I. Prix de Berne (okruh Bremgarten-Bern) pro závodní vozy do 1,5 l,[10] ale o rok později na tomto závodě Sojka nedojel.[11]

Na konci sezony 1931 Jiří Lobkowicz startoval s tímto vozem 27. září 1931 na II. ročníku závodu na Masarykově okruhu. S Bugatti T51 zde oslavil největší úspěch své závodní kariéry. Jeho výkon, když byl v závodě silnější kategorie klasifikován na 4. místě za Chironem, von Morgenem a Stuckem, je nejlepším výsledkem, kterého dosáhl český jezdec na tratích Grand Prix. Získal řadu cen: peněžitou cenu 15 000 Kč, stříbrnou plaketu ČAMS a na rok mu za nejlepší výkon československého jezdce byla propůjčena čestná putovní cena Elišky Junkové.[12] Sportovní komise Autoklubu Republiky Československé ho vyznamenala za skvělý výkon na Masarykově okruhu a udělila mu koncem roku 1931 svůj zlatý odznak.[13]

Od roku 1933 s tímto vozem jezdil Zdeněk Pohl, který však jezdil i s dříve pořízenými Bugatti T35C (1991 cm3) a T37A (1496 cm3). U závodů, kde startoval v třídě vozů nad 1500 cm³, je tedy obtížné určit, na kterém typu vlastně jel. Prokazatelně to bylo na 4. a 5. Masarykově okruhu v letech 1933-4. Zdeněk Pohl do 15. kola (ze 17) ročníku 1933 vjížděl jako třetí hned za Chironem a Fagiolim. Už to vypadalo, že se na stupně vítězů postaví i jezdec z Československa, ale když chtěl z bugatky vymáčknout, co to dá, přetočil motor a výsledkem byla dvě prasklá ventilová pera. Dojel jako šestý, ale získal prémii fy. Baťa 120 000 Kč, protože dojel první do cíle na pneumatikách Baťa, a také získal putovní cenu Elišky Junkové za nejlepší výkon čs. jezdce.[14] V roce 1934 se mu v Brně nezadařilo, protože v hlavním závodě odpadl v 8. kole ze 17 vypsaných. Mezi 7. a 8. km trati odpadl pro destrukci diferenciálu. V hlavním závodě zvítězil Hans Stuck na voze Auto Union Type A.[15]

Zdeněk Pohl (Bugatti T51), vítěz na Českobrodském okruhu (1936)

V roce 1933 jel na T51 závodu do vrchu Semmering a obsadil 2. místo v závodních vozech do 3,0 l.[16] Na Bugatti T51 opět zasedl v září 1935 při Velké horské ceně Německa v závodech do vrchu (Schauinsland u Freiburgu, 11. ročník, trať 12 km), kde celkově zvítězil Hans Stuck na voze Auto Union Type C v čase 8:24,1 min. Nejlepší čas dne sportovních automobilů měl Zdeněk Pohl na Bugatti T51 za 9:04,9 min (průměrná rychlost 79,7 km/h) a zvítězil v kategorii přes 2000 cm³.[17] Na Velké ceně Masarykově 29. září startoval na tomto voze pražský prodejce vozů Bugatti ing. Vladimír Gut přihlášeným Zdeňkem Pohlem. V závodě se mu nezadařilo, protože odpadl hned po 1. kole s prasklým olejovým potrubím.[18]

V roce 1936 vyhrál Zdeněk Pohl III. Českobrodský okruh[19] a IV. Lochotínský okruh.[20] Jedním z jeho největších úspěchů s Bugatti T51 byl závod do vrchu Ecce Homo 20. září 1936, který se konal po tříleté přestávce, a zde zvítězil v absolutním pořadí. Startoval v závodních automobilech přes 2000 cm³ na Bugatti T51 a vyhrál v čase 5:07,8 min, čímž vytvořil nový rekord tratě a překonal tak dosavadní rekord Hanse Stucka[21] (5:18,2 min, Austro-Daimler) z roku 1929.[22] V roce 1937 opět vyhrál Lochotínský okruh (5. ročník), když první čtyři kola vedl, pak ale pro defekt klesl na 4. místo a ještě později na předposlední místo. Jel však skvěle a v 17. kole byl opět v čele a dojel do cíle jako první.[23] V září 1937 Zdeněk Pohl v Bosonohách s vozem MG K3 Magnette havaroval na Velké ceně Masarykově a utrpěl těžké zranění páteře.[14] Za výkony v roce 1937 byl odměněn sportovní komisí AKRČs zlatým odznakem. Mimo to dostali Zdeněk Pohl, V. Stanislav a Antonín Vitvar ke zlatým odznakům i sportovní, prachuvzdorné švýcarské hodinky Mimo. Slavnostní rozdílení cen se konalo v sídle Autoklubu 20. listopadu,[24] ale bez Zdeňka Pohla, který v tu dobu ještě ležel v nemocnici až do prosince, kdy mu byl sádrový obvaz sejmut.[25]

Zdeněk Pohl (Bugatti T51) vítěz Českobrodského okruhu 1937

Po válce Pohl startoval s Bugatti T51 v roce 1947 např. ve Velké ceně hlavního města Prahy[26] a v Krkonošském rychlostním automobilovém a motocyklovém závodu do vrchu (též označovaný jako Trutnovský závod do vrchu pro motocykly a automobily). Oba tyto závody vyhrál.[27] V závodě o „Zlatý znak města Vršovic“ 28. září v Praze se na své bugatce držel vedení až do třetího kola. Pak se zdržel výměnou svíček a začal dohánět skupinu a v 16. kole už byl zase na třetím místě. Útočil na vedoucí postavení Šperlíka a Zdeňka Treybala, vjel prudce do zatáčky, kde se mu "zula" pneumatika, dostal smyk a se svým vozem slétl ze sedmimetrového náspu, kde zůstal ležet pod vozem.[28] Byl tři týdny v bezvědomí a prodělal mnoho operací. Tím prakticky v jednačtyřiceti letech jeho závodnická činnost skončila. Vůz později rodina nabídla NTM v Praze, kde je od roku 1956 vystaven dosud.

Za výkony s T51 v letech 1933-1937 obdržel Zdeněk Pohl 2x Stříbrný odznak Sportovní komise AKRČs (1933, 1935) a také nejvyšší ocenění Zlatý odznak v roce 1937.[29]

Dochované exempláře

[editovat | editovat zdroj]

Zachovalo se asi 30 vozidel. Jeden z nich je vystaven v Národním technickém muzeu v Praze. Jedná se o stroj, který si zakoupil Jiří Kristián Lobkowicz a který s ním jezdil v letech 1931-1932. Později tento vůz upravil Zdeněk Pohl a jezdil s ním od 1933 až do roku 1939 a pak i v několika závodech po II. světové válce (1947). Bugatti Monopost GP Type 51A (1932) je vystaven ve francouzském Musée National de l'Automobile (Cité de l'automobile de Mulhouse).

Bugatti Type 51 z roku 1931 se prodal v roce 2016 za necelé 4 miliony dolarů v aukční síni Bonhams, čímž vytvořil rekord pro tento model.[30]

Tabulka parametrů

[editovat | editovat zdroj]

Základní technické údaje[7][31]

Motor zdvihový objem vrtání x zdvih plnění válců výkon (k/kW) max. rychlost převodovka hmotnost výroba
Type 51 řadový osmiválec, 16 ventilů 2262 cm³ ø 60 x 100 mm kompresor 132 kW/180 k 230 km/h manuální, 4 stupně 730–750 kg 1931-35
Type 51C řadový osmiválec, 16 ventilů 1991 cm³ ø 60 x 88 mm kompresor 119 kW/160 k 210 km/h manuální, 4 stupně 750 kg 1931-35
Type 51A řadový osmiválec, 16 ventilů 1493 cm³ ø 60 x 66 mm kompresor 96 kW/130 k manuální, 4 stupně 1932-35

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Louis Chiron na Grand Prix Monaka (1931)
    Louis Chiron na Grand Prix Monaka (1931)
  • Achille Varzi na Grand Prix Monaka (1931)
    Achille Varzi na Grand Prix Monaka (1931)
  • Achille Varzi na Grand Prix Francie (1931)
    Achille Varzi na Grand Prix Francie (1931)
  • Grid Grand Prix Francie v Remeši 1932 (Jean Gaupillat T51 - st. č. 2, Philippe Étancelin Alfa Romeo Monza st. č. 4, Max Fourny T51 - st. č. 6)
    Grid Grand Prix Francie v Remeši 1932 (Jean Gaupillat T51 - st. č. 2, Philippe Étancelin Alfa Romeo Monza st. č. 4, Max Fourny T51 - st. č. 6)
  • Louis Chiron na Bugatti T51. Projíždí zatáčku v Pisárkách (Masarykův okruh 1932)
    Louis Chiron na Bugatti T51. Projíždí zatáčku v Pisárkách (Masarykův okruh 1932)
  • Louis Chiron vítěz závodu na Masarykově okruhu (1932)
    Louis Chiron vítěz závodu na Masarykově okruhu (1932)
  • Grand Prix Kalemegdan Park v Bělehradu, Bosko Milenkowitsch (1939)
    Grand Prix Kalemegdan Park v Bělehradu, Bosko Milenkowitsch (1939)


Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bugatti Type 51 na německé Wikipedii.

  1. ↑ DUCHOŇ, Jiří. Bugatti a Československo: Bugatti typ 13 a 51 (veteráni) [online]. Praha: Autorevue.cz (CZECH NEWS CENTER), 2006-05-28 [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ SNELLMAN, Leif. III GRAND PRIX DE MONACO (anglicky) [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, 2018-11-06 [cit. 2021-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-18. 
  3. ↑ a b c Bugatti z Masarykova okruhu. Auto. 1932-12-31, roč. 14, čís. 12, s. 628–630. Dostupné online. 
  4. ↑ (1931) Bugatti 51 [online]. eurooldtimers.com [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ PATERA, Z. Bugatti 51 A GP [online]. auta5p.eu [cit. 2021-03-28]. Dostupné online. 
  6. ↑ PATERA, Z. Bugatti 51 Grand Prix [online]. auta5p.eu [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b SNELLMAN, Leif. Bugatti, Ettore Bugatti, Molsheim (anglicky) [online]. Leif Snellman, 2020-02-20 [cit. 2021-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-09-06. 
  8. ↑ ETZRODT, Hans. HILL CLIMB WINNERS 1897-1949 (part 5 1931-1936) (anglicky) [online]. Hans Etzrodt , Leif Snellman, 2021-02-07 [cit. 2021-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. 
  9. ↑ SNELLMAN, Leif. XII ADAC EIFELRENNEN [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, Felix Muelas, 2021-05-21 [cit. 2022-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-15. 
  10. ↑ SNELLMAN, Leif. I PREIS VON BERN / PRIX DE BERNE (Voiturette 1500cc) [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, Felix Muelas, 2022-01-13 [cit. 2022-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-15. 
  11. ↑ SNELLMAN, Leif. II PRIX DE BERNE (Voiturette 1,5 l) [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, Felix Muelas, 2018-08-25 [cit. 2022-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-09. 
  12. ↑ RONOVSKÝ, V. Masarykův okruh. Auto. 15.10.1931, roč. 1931, čís. 10, s. 537–543. Dostupné online. 
  13. ↑ HEINZ, Vilém. Nejúspěšnější čsl. jezdci v r. 1931. Auto. Prosinec 1931, roč. 13, čís. 12, s. 802–803. Dostupné online. 
  14. ↑ a b ČÍŽEK, Zdeněk. Grand Prix Brno. 1. vyd. Praha: NADAS, 1978. 200 s. S. 24–55. 
  15. ↑ POKORNÝ, J. Co byl letošní Masarykův okruh. Pondělí Národních listů a Národa. 1934-10-01, roč. 74, čís. 40, s. 6. Dostupné online. 
  16. ↑ Závod do vrchu Semmering. Auto. Listopad 1933, roč. 15, čís. 11, s. 467. Dostupné online. 
  17. ↑ Velká horská cena Německa. Motor Revue. 1935-09-15, roč. 15, čís. 10, s. 312. Dostupné online. 
  18. ↑ RONOVSKÝ, V. VI. Velká cena Masarykova. Auto. 1935-10-15, roč. 17, čís. 12, s. 247. Dostupné online. 
  19. ↑ HEINZ, Vilém. III. Českobrodský okruh. Pondělí Národních listů a Národa. 1936-05-04, roč. 76, čís. 18, s. 1, 5. Dostupné online. 
  20. ↑ Lochotínský okruh. Auto. 1936-06-15, roč. 18, čís. 4, s. 94. Dostupné online. 
  21. ↑ Zdeněk Pohl absolutním vítězem na Ecce Homo. Pondělí Národních listů a Národa. 1936-09-21, roč. 76, čís. 38, s. 5. Dostupné online. 
  22. ↑ KREJČÍ, Roman. IX. Ecce Homo Šternberk [online]. euromontagna.com [cit. 2020-12-08]. Dostupné online. 
  23. ↑ Vitvar na Jawě vítězem Lochotínského okruhu. Pondělí Národních listů a Národa. 1937-08-30, roč. 77, čís. 35, s. 5. Dostupné online. 
  24. ↑ Úspěšní závodníci Zdeněk Pohl, V. Stanislav a A. Vitvar. Auto. 1937-11-15, roč. 19, čís. 14, s. 284. Dostupné online. 
  25. ↑ Bašul v krunýři. Auto. 1937-12-18, roč. 19, čís. 16, s. 331. Dostupné online. 
  26. ↑ -, Jir. Zdeněk Pohl na Bugatti vítězem Velké ceny Prahy. Svobodné slovo. 1947-06-24, roč. 3, čís. 146, s. 8. Dostupné online. 
  27. ↑ TICHÝ, Antonín. Jízda do vrchu [online]. Svoboda nad Úpou: freiheit.cz, 2013-07-02 [cit. 2020-12-08]. Dostupné online. 
  28. ↑ Šperlík vyhrál "Vršovický okruh". Rudé Právo. 1947-09-30, roč. 27, čís. 228, s. 4. Dostupné online. 
  29. ↑ SADECKÝ, Ladislav. Nejúspěšnější čeští jezdci v roce 1931-38. Auto. 1943-03-15, roč. 25, čís. 3, s. 60 (34-35). Dostupné online. 
  30. ↑ ERNST, Kurt. 1931 Bugatti Type 51 sells for $4 million, setting record for the model (anglicky) [online]. hemmings.com (American City Business Journals), 2016-08-23 [cit. 2021-03-28]. Dostupné online. 
  31. ↑ TIROLLE, Jéremy. Bugatti Type 51 (francouzsky) [online]. Mornant: motorsdb.com [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SKOŘEPA, Miloš. Dějiny automobilových závodů, Olympia, Praha, 1973, 320 s.
  • COLE, Lance. Bugatti Blue (anglicky), PEN & SWORD TRANSPORT, 2019, 240 s., ISBN 9781526734754
  • SCHMARBECK, Wolfgang. WOLBOLD, Gabriele. Bugatti, Personen- und Rennwagen seit 1910 (německy), Stuttgart: Motorbuch-Verlag, 2009, 135 s., ISBN 9783613030213
  • ZAVŘEL, Zdeněk. DOSKOČILOVÁ, Alena: Historie automobilových závodů , Praha 2001, Computer Press, s. 150, S. 5-23, ISBN 80-7226-449-4

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bugatti_Type_51&oldid=23935451“