Vanda's Reviews > Red Dust: A Path Through China

Ma Ťien se za ty roky propracoval suverénně na vrchol mého pomyslného žebříčku čínských autorů. Moc bych si přála, aby jeho knihy vycházely i v českých překladech, neznám žádného jiného čínského autora, který by čtenáře dokázal zavést do tolika pro nás nedostupných zákoutí současné Číny – bere nás s sebou skutečně do míst, kam bychom se nikdy nedostali, ne tak, jako on, mladý čínský bohém, deptaný rigidností a absurditou systému, do něhož se narodil a který je ochotný se ušpinit a žít jako vagabund, vlézt do každého stanu, chatrče či díry, která se mu namane a o všem nám pak vyprávět. O čtvrt století později se Ma Ťien opět vydal na cestu a nasbíral materiál na svůj fantastický román The Dark Road . Je to úžasný autor a zasloužil by si u nás víc pozornosti.

Red Dust se odehrává v osmdesátých letech a musím říct, že mi to, až na čínská specifika, neskutečně připomínalo vzpomínky českých bohémů a disidentů. První zhruba pětina knihy nás uvádí do tehdejší doby a je to fascinující čtení. Ostatně jako i zbytek knihy. No dobře, co si budeme namlouvat, prostě číst Ma Ťienovy vzpomínky a nahlédnout mu trochu do hlavy pro mě byla radost, takový ten univerzální pocit spřízněnosti, sounáležitosti, který pocítíte vůči jiné lidské bytosti, když se vám svěří s nicotnými intimnostmi svého života a které vám rezonují s těmi vašimi.

Ma Ťien popisuje, co jej vlastně vedlo k tomu, aby se na cestu vydal a i své putování líčí značně netradičně, už jen proto, že ani on se nechová jako standardní poutník – cestou podvádí, pere se, využívá naivity svého okolí, a přesto mu to nemáte ani za mák za zlé. Vidí krásu, ale vidí i realitu – rozpadající se památky a vylidňující se vesnice a městečka. Setkává se s lidmi všeho druhu, bloudí pouští, okukuje děvčata, přivydělává si pro mě zcela absurdními způsoby (to by se v socialistickém Československu skutečně nestalo :)), musím říct, že u některých pasážích jeho cestopisu jsem se skutečně bavila. Ano, čtete dobře – cestopisu, Ma Ťien za svou knihu roku 2002 obdržel Thomas Cook Travel Book Award, své první ocenění.

Ma Ťien věří, že je nejvíc třeba psát o tom, co se totalitní režim nejvíc snaží ututlat. V důsledku toho jsou jeho knihy naprosto děsivé - jako světlometem se zaměřuje na nejtemnější a nejnelidštější stránky současné Číny, naprosto záměrně vytahuje na světlo kostlivce, kteří měli v čínské komunistické skříni zůstat navždy hluboko pohřbeni. A ti kostlivci hnijí a odpadává z nich maso. A jsou prolezlí červy a larvami. No, máte představu, jak může na člověka střetnutí s Ma Ťienovou Čínou působit. Nemůžu tvrdit, že by mě četba jeho knih uváděla do deprese, ale pokaždé mě dokonale rozhodí. Red Dust je jiná. Ne že by si autor bral servítky či cokoli (včetně vlastního konání) přikrašloval, nicméně popisuje svoje tříleté putování Čínou a za tu dobu viděl i řadu krásných míst a potkal mnoho zajímavých lidí. Musím říct, že se mi velice hodilo, že jsem knihu četla v elektronické podobě: když Ma Ťien později v textu zmiňuje, co kdo z jeho známých dělal mezitím, mohla jsem si jejich jména ve čtečce vyhledat a připomenout si kontext – kolikrát jsem se dost podivila :)

Svou cestu završil v Tibetu, a to, co zde viděl, mu způsobilo takový šok, že se z toho později potřeboval vypsat – tak vznikla jeho prvotina, sbírka povídek Stick Out Your Tongue , která mu v zápětí vysloužila odsouzení v rámci kampaně proti duchovnímu znečištění, která probíhala od října 1983 do prosince 1983. Ma Ťien se dostal na seznam zakázaných autorů a na pevninské Číně už si ani neškrtl.

Red Dust je podle mě z jeho knih asi nejhravější, nejosobnější a i nejpřátelštější, takže vám ji neváhám vřele doporučit.

***

„‘China is a black hole, I want to dive into it. I don’t know where I am going, I just know I had to leave. Everything I was I carry with me, everything I will be lies waiting on the road ahead. I want to think on my feet, live on the run.“

...

„I am not looking for ideas. I just felt confused about life, and thought travel might clear my mind. I still know so little about this country. If you want to write about society, you need to see the whole picture.“