pakobylka

Píše se květen roku 2020 ... a mě už cca 2 měsíce nebaví filmy ... nijak zvlášť. Asi poprvé v životě pro mě z velké části ztratily kouzlo a půvab a přitažlivost, a tak se mi moc nechce zbůhdarma utrácet svůj pozemský čas sledováním osudů druhých ... ať už jsou zcela fiktivní - nebo alespoň částečně reálné. Protože moje vlastní realita jakoby se proměnila ve špatný vtip ... nebo v nepěkný sen, v němž jsem se já sama stala nedobrovolnou součástí komparsu ... nedůležitou figurkou ve velkolepém katastrofickém filmu, který se dotýká celé planety - jak už to u správných katastrofických filmů bývá. Jeho děj je obehraný, snad stokrát použitý ... až se nechce věřit, nakolik scénáristé prokoukli naše obvyklé reakce na (ne)obvyklé pohromy. Protože náš "civilizovaný" svět si ve stěží uvěřitelném klídku sedí a točí palci mlýnek, když se kdesi ve vzdálené asijské provincii objeví nový druh viru - přesněji řečeno KORONAVIRU ... a začne se raketově - neboli "exponenciálně" (jak praví odborníci) - šířit. A ve veřejnoprávním televizním vysílání jedné malé země v samotném srdci Evropy je znát jakýsi škodolibý osten, že tamní zdravotní systém nestíhá ... že nemá dostatek ochranných prostředků pro své zdravotníky ... že lidé kolabují na ulicích ... že napršelo do narychlo postavené nové nemocnice ... že mrtvých přibývá ... že krematoria ten nápor nezvládají. Protože kampak na nás ! MY jsme přece daleko ... NÁS se to přece netýká - NEMŮŽE TÝKAT ... NAŠE hygienické návyky a NÁŠ způsob života nás dozajista spolehlivě ochrání ... a kdyby ne, NAŠE evropské zdravotnictví je přece MODERNÍ a VYSPĚLÉ - a se šířením jakékoli infekční choroby by si dozajista hravě poradilo ... na rozdíl od neschopné Asie, která se zmůže jenom na napodobeniny cizích značkových výrobků. Jakoby virus respektoval hranice ... jakoby bez zakoupené letenky a platného průkazu totožnosti, cestovního pasu či víza nemohl nastoupit do letadla ... jakoby se nemohl přepravovat prakticky jakýmikoli dopravními prostředky - společně se svým hostitelem ... jakoby měl před námi respekt a netroufl si nás obtěžovat svou přítomností. A tak nám sama matička Země prostřednictvím NAŠÍ globalizace zpříma - a patrně i s chutí - vrací úder ... protože WHO sice vyhlašuje stav jakési globální nouze, nicméně nedoporučuje zastavit lety z Číny, takže v praxi se zhola nic neděje ... a nikdo si nepřipouští žádné nebezpečí. To jenom my, prostí, zdravotnicky nevzdělaní plebejci jednoho místního úřadu, v rámci pracovní doby řešíme zbrusu nového neviditelného nepřítele, který je evidentně při chuti - a má na to, aby se rozlezl po celém světě ... za vydatného přispění všech památek a zábavy chtivých čínských turistů a migrující čínské pracovní síly. A je nám jasné, že by to chtělo zastavit veškeré cesty z Číny a do Číny ... kromě nutných pracovních jednání. A moje kolegyně k tomu pragmaticky podotkne: "Ty jsi blázen - to nikdo neudělá !" Nikdo to neudělá ... pochopitelně ... nikdo to neudělá VČAS. Protože pošklebovat se zpoza rohu a myslet si, že jsme za vodou, to nám jde náramně, ale komplikovat si život a z důvodu pouhé prevence zasahovat do toků globalizovaného kapitálu ... a následně firmám ze státní pokladničky kompenzovat ztráty z turistického ruchu či z čehokoli jiného se nám naopak nechce. Krom toho naše zastydle pubertální civilizace nedokáže ani na chvíli zapomenout na své globální politické šarvátky, aby mohla pro jednou globálně SPOLUPRACOVAT ... v globalizovaném světě, který s takovým úsilím stvořila ... a tak ani neuvažuje o jakémsi globálním antivirovém tažení, kdy by postižené zemi poskytla v co nejširší míře dostupné specialisty a dostupný zdravotnický materiál - a pokusila se hrozící pandemii zastavit ještě v zárodku. Dokonce se nemohu zbavit podezření, že se leckomu HODÍ, že asijskému tygru jakožto konkurentovi na poli politickém i ekonomickém trochu spadne hřebínek. I proto jsme tam, kde jsme ... doplácíme na své vlastní hrátky, na svou vlastní chamtivost a nenažranost - a rozhlížíme se po světě, který se vymkl z kloubů, který není ... a bůhví jestli kdy bude ... stejný jako dřív. I proto selhává WHO, i proto selhává Evropská unie, naše specialistka na zahnuté okurky. Nemusím milovat vládu mé malé země v srdci Evropy, nemusím milovat politiky vůbec a politiku jako takovou, přesto ... bez ohledu na všechny jejich předchozí i následující kroky, o nichž by se dalo dlouze a podrobně diskutovat, s nimiž mohu - a nebo nemusím souhlasit ... oni si na to troufli - oni dokázali spolu s nemnoha dalšími odvážnými zaříznout Schengen ! Navzdory hlasitému nářku bruselské Uršuly, která nemohla rozdýchat náhlé omezení lidských práv a svobod, když hranice přestaly být volně průchodné. A možná i kvůli jejich - i kvůli NAŠÍ vzpurnosti ... když se poznenáhlu mnozí další rozpomínali, že jsou pořád ještě suverénními státy - a začali se starat sami o sebe, protože nikdo jiný to za ně evidentně neudělal ... se Unie konečně probudila ze sladkého spánku kdesi mimo realitu, začala jednat - a uzavřela své vnější hranice. Pozdě, ale přece. Zdalipak si při pohledu ze svých bruselských výšin povšimla i svým způsobem zrazených a opuštěných členských zemí, na které pandemie udeřila nejdříve ... plnou silou ... a kterým v jejich nejtěžší hodině nepomohla ? A to byl teprve začátek celosvětového prozření: Letadla náhle ve spěchu usedala na ranveje a zůstávala potupně na zemi jako přilepená, jak virus spolu s panikou dobyl a ovládl a paralyzoval celý známý svět ... a nebozí turisté zůstávali uvěznění v exotických destinacích. Všichni se doslova rvali o zdravotnické ochranné pomůcky ... protože NIKDO, vůbec nikdo jich neměl dost. Železné opony padaly jedna za druhou, kola téměř všech ekonomik na Zemi se zadrhla - a mnohde lidé ztratili možnost volného pohybu ... v různé míře ... podle místní situace - a podle úsudků tamních vlád a jejich expertů. Jak to před nedávnem důležitě vykládal jakýsi dozajista moudrý expert ve veřejnoprávní televizi mojí maličké země ve středu evropského kontinentu ? Že jen TOTALITNÍ země si může dovolit uzavřít město ... uzavřít celou oblast. A co teď ? Prvotní ochromení opadává - a my si namlouváme, že z epidemiologického hlediska máme to nejhorší za sebou ... ovšem hospodářskou krizi netušených rozměrů před sebou - hospodářskou krizi velkou jako kráva. A ve skutečnosti se přitom nacházíme někde ve VELICE nejistém mezidobí ... někde uprostřed děje onoho katastrofického filmu - a taky uprostřed vzepětí lidského ducha, lidské solidarity, obětavosti a vynalézavosti ... ale i sobectví a bezohlednosti, které jsou přítomné tak jako vždycky, které nás nikdy neopouštějí ... a já netoužím po velkolepém a dramatickém finále. Jen se každý den probouzím s vědomím, jak křehká je ve skutečnosti naše civilizace, na jak vratkých nohou stojí veškerý náš blahobyt, když ho může smést do hlubin zapomnění mrňavý, prostým okem neviditelný exotický virus. Nebaví mě filmy, protože mě nebaví svět ... nijak zvlášť, a vyhlížím postkoronavirové časy ... jestli někdy nějaké přijdou. Protože postupné uvolňování opatření, které kolem sebe pozoruju, je ve své podstatě klamné ... vytváří jen iluzi normálnosti ve vykolejené době, která bez varování přehodila výhybku, nasměrovala náš známý svět na neznámou trať ... a nikdo neví, kam nás porouchaný vlak zaveze.
P.S.: Jen na malou chvíli ... když ta vlna přicházela ... jsem uvěřila, že náš svět POTÉ by mohl být přece jenom o něco málo lepší - méně konfrontační a více kooperující. Nicméně moje víra zase velice rychle vzala za své, když si cca po čtrnácti dnech tuzemská politická opozice vzpomněla, že je opozicí, hbitě vycenila zuby a vytasila drápy - a jala se být kritická ne konstruktivně, ale TEATRÁLNĚ - za každou cenu a v každém ohledu ... a veřejnoprávní média se opět vrátila ke svému bytostnému přesvědčení, že nejsou hlídacími, ale HONICÍMI psi demokracie, že jejich hlavním a prvořadým úkolem je nikoli objektivně a nestranně informovat, ale štvát až nejlépe uštvat své vyhlédnuté oběti - a přitom rozdělovat a rozeštvávat společnost ... přičemž se neštítí vět vytrhaných z kontextu ani návodných otázek a citově zabarvených přídavných jmen, která rámují pečlivě vybraná a neméně pečlivě nasvícená fakta. Když to takhle vypadá v našem malém politickém a veřejnoprávním rybníčku, nechci raději vědět, jak to chodí v celosvětovém globalizovaném moři s jeho celosvětovými globalizovanými hlubinami, kam oko prostého smrtelníka na(ne)štěstí nedohlédne.