Quint

Jak jsem si tak nastavoval obraz na nové 4K televizi, tak mě napadlo napsat k tomu pár řádků. V poslední době totiž slýchávám od čím dál více lidí, že si koupili novou, drahou televizi a že její obraz je naprosto příšerný, že televizní noviny sice vypadají úžasně, ale všechny filmy vypadají jak laciné telenovely. Můžete mít bůhvíjak drahou televizi, ale když si jí rozumně nepřenastavíte, obraz nebude stát za nic. Přitom je to otázka chvilky. Následující návod počítá s tím, že si budete na televizi pouštět především filmy.

První věc, kterou je třeba na vaší nové televizi změnit, je obrazový režim. Každá televize jich má na výběr několik a každá je má pojmenované trochu jinak. Například: dynamický, sport, kino, film apod. Pro sledování filmů je vždy nejvhodnější režim „kino" (nebo „film"). Ten má ze všech nejpřirozenější obraz. Filmy pak budou mnohem blíže tomu, jak mají správně vypadat a jak si je pamatujete z kina. Každý film má svůj vizuální styl, daný svícením, barevně promyšlenou výpravou nebo barevnými úpravami v postprodukci. Někteří režiséři na vizuální stránku svých děl hodně potrpí a vypiplávají jí do nejmenších detailů (třeba takový Kubrick byl schopný přetočit celou scénu, jen kvůli tomu, že se mu nelíbila barva lampičky na nočním stolku). Výchozí obrazové režimy na vašich televizích si nicméně obraz filmů upravují podle sebe, aby vypadal co „nejlépe". Aby byl jasnější, kontrastnější, ostřejší a barevnější. To má za cíl nalákat zákazníky v jasně osvětlených obchodech, kteří si vybírají televize s tím nejjasnějším, nejkontrastnějším, nejostřejším a nejbarevnějším obrazem. Tyhle přednastavené obrazové režimy pak nejenže mění vizuální atmosféru všech filmů, ale díky svým extrémním zásahům do obrazu mohou způsobit i rušivé digitální artefakty, ztrátu kresby či jemných odstínů. Nejsmutnější na tom je, že většina televizních diváků je na tyhle přehnaně „vytuněné" režimy zvyklá, protože bývají ve výchozím nastavení. A jakmile jim přepnete obraz do režimu „kino", nebude se jim zpočátku líbit. Obraz jim bude připadat tmavší, protože je vhodnější ke sledování filmů spíše v přítmí, jako v kině. Obraz se jim také bude zdát měkčí. Ve výchozím nastavení totiž bývá přehnaně doostřen, což může vést k jeho zhoršení (v podobě tzv. „halo" efektu – rušivých obrysů kolem hran objektů). A může na ně působit načervenale. Většina televizí má totiž v původním nastavení spíše namodralý obraz. Když si ale na režim "kino" zvyknou, tak pak se naopak zděsí, jak příšerně nepřirozeně vypadal například „dynamický" režim. Blu-ray přehrávače mají také podobné obrazové režimy (a „kino" opět nebývá v jejich výchozí nastavení), ale ty nebývají tak extrémní jako u televizí. Puntičkáři poté mohou doladit nastavení jasu, kontrastu, barev, ostrosti atd. samostatně. Nedoporučuji to dělat podle oka, ale spíš pomocí kalibračních tabulek. V bonusech na různých DVDčkách se můžete setkat např. s THX optimizerem, nebo si můžete za deset dolarů koupit „Disney WOW: World of Wonder", kde vás nastavením televize provede pes Goofy.

Další zlo je tzv. snímková interpolace. Kontroverzní funkce, která zvyšuje snímkovou frekvenci filmů tím, že uměle vytváří nové snímky a vkládá je mezi ty stávající. Pro pochopitelnější vysvětlení si dovolím menší odbočku. Většina hollywoodských filmů se točí s frekvencí 24 snímků za sekundu. Jako diváci jsme si na to za ta léta zvykli (my v Evropě zase na 25 snímků za sekundu). Filmaři nicméně experimentují i s vyššími snímkovými frekvencemi, díky kterým lze dosáhnout ostřejšího obrazu s plynulejším pohybem, který se najednou víc blíží tomu, jak ho v reálu vidí lidské oko. A výsledek sice působí velmi realisticky a opravdově, ale zároveň falešně a „nefilmově". Diváci totiž nemají pocit, jako by sledovali film, ale jako by sledovali živou událost. Místo filmových postav ve filmovém světě vidí nalíčené herce v kostýmech a kulisách. Peter Jackson natočil tímhle způsobem celou trilogii Hobbit a recenzenti i diváci se shodli na tom, že to působí velmi rušivě a přišlo jim, že spíš sledují záběry z natáčení než hraný film. HFR verzi se zvýšenou snímkovou frekvencí 48 snímků za sekundu ale naštěstí nepromítaly všechny kinosály. Mnozí si mysleli, že byla chyba v tom, že Jackson zvolil tuto technologii pro nevhodný žánr (tedy fantasy). Ang Lee nicméně posléze použil HFR pro své válečné dramata Ulička slávy (neběžel v českých kinech), který natočil s ještě vyšší frekvencí 120 snímků za sekundu, navíc ve spojení s 3D. A ani tentokrát nebyli diváci schopní hyperrealistický obraz přijmout a HFR jim bránilo v tom, aby se ponořili do světa filmu, přestali si všímat makeupu na hercích a vžili se do příběhu. Osobně jsem zvědavý na pokračování Avatarů, které chce James Cameron natočit rovněž v HFR (může to tentokrát projít u filmů, které budou z větší části počítačově animované?). Ale zpět k nastavení televizí. Funkce snímková interpolace na vašich televizorech nabízí podobný zážitek jako u výše uvedených HFR filmů, jen s tím rozdílem, že do téhle podoby převádí také filmy, které takto natočeny nebyly. A ty pak díky tomu vypadají „videově", jako laciné telenovely (dochází k tzv. „soap opera efektu"). To se samozřejmě nelíbí filmařům, kteří tuto funkci považují za odpornost, kterou přirovnávají ke kolorování černobílých filmů, nebo dřívějšímu ořezávání širokoúhlých filmů pro neširokoúhlé televize. Vytvářejí dokonce petice pro to, aby tato funkce byla na všech televizích ve výchozím nastavení vypnuta. Většina diváků si sice uvědomí, že něco není v pořádku, ale nenapadne je, že jde o efekt, který lze vypnout. Každý výrobce televizoru má pro tuhle funkci jiný název, ale většinou v něm bude slovo „pohyb/motion" (případně „snímek/frame"). Názvy bývají často ponechané v angličtině, např.: TruMotion, Natural Motion, Auto Motion, MotionFlow nebo Intelligent Frame Creation. Takže pro filmy doporučuju tuto funkci vypnout (případně si pohrát se jejím nastavením, ale rozhodně jí nemějte v maximální intenzitě). Na druhou stranu – při sledování živých přenosů, záznamů reálných událostí, obzvlášť sportovních, nebo při hraní videoher, dokonalou ostrost pohybu naopak oceníte.

Další funkci, kterou mám vypnutou, je redukce šumu. Ta má možná smysl u videí z nekvalitních zdrojů v nízkém rozlišení, ale u filmů na Blu-rayi není potřeba. Už samotné filmy na Blu-rayi jsou totiž kolikrát prohnány odpornou digitální redukcí šumu, která může vést ke ztrátě kresby a drobných detailů v obraze (např. pórů na kůži). Obraz je někdy tak vyhlazen, že herci vypadají jak voskové figuríny (jako třeba v nechvalně známé Ultimate Hunter edici Predátora - ruce od ní pryč). Redukce šumu se mimo jiné snaží zahladit filmové zrno, které je v HD a 4K rozlišení dost patrné. Televizní diváci na něj dříve nebyli zvyklý, protože v SD rozlišení na VHSkách a DVDčkách nebylo tak povšimnutelné. Na filmovém zrnu ale není nic špatného (nepůsobí tak nepříjemně a rušivě jako digitální šum v digitálním obraze – viz třeba film Veřejní nepřátelé Michaela Manna) a vedle 24 snímků za sekundu je jednou z hlavních charakteristik filmového obrazu. Mě osobně naopak potěší, když je filmové zrno v obraze lehce patrné. Mám pak větší pocit, že se dívám na film a ne na video. S přehnanou redukcí šumu může film, točený na filmovou surovinu, vypadat, jako by byl točený na levnou videokameru (obzvlášť divné je to u starších filmů, u nichž to prostě nečekáte). Tohle zvěrstvo naštěstí není pácháno v neúnosné míře na všech BD vydáních, ale předtím než si nějaký film na BD koupíte, je dobré si pročíst recenze (a počítejte s tím, že novější edice s novým přepisem nemusí nutně znamenat lepší obraz – viz zmíněný Predátor). A když už si tedy redukcí šumu prošly samotné filmy, proč ještě provádět další redukci šumu na televizi? Je možné, že tahle funkce může být užitečná při sledování televizních programů, které nejsou v HD, ale osobně televizi nesleduju už minimálně 15 let, takže nedokážu posoudit. Povypínejte si všechny tyhle funkce a uvidíte, že obraz filmů bude vypadat mnohem přirozeněji a navíc vás z něj nebudou tak bolet oči (i televize dostane míň zabrat).

Jinak jsem si už pouštěl pár filmů ve 4K a obraz je samozřejmě úžasný. Rozdíl mezi 4K a HD je ovšem patrnější spíš na PC monitorech, do kterých koukáme z velké blízkosti, zatímco televizi sledujeme většinou z až několikametrové vzdálenosti. A většina filmů, které momentálně vychází na BD ve 4K (respektive UHD) kvalitě, navíc nepochází ze 4K zdrojů. Filmy se sice dnes točí už i v rozlišení 8K (v případě IMAXu i v 18K), ale stále je většina z nich v postprodukci finišována ve 2K (je to tak levnější). V takovém případě je film na Blu-rayi zvětšen z 2K rozlišení do 4K. V nejlepší kvalitě tak často bývají 4K disky se staršími filmy, přepsanými z filmové suroviny, která nabízí větší rozlišení (obzvlášť přepisy z původního negativu). Těch ale zatím moc k dispozici není. Jaké jsou pravé a „falešné" 4K filmy můžete zjistit třeba tady: http://realorfake4k.com/list/ (stejně tak dnes není většina 3D filmů reálně točená ve 3D, viz tady: http://www.realorfake3d.com/). 4K ovšem nenabízí pouze vyšší rozlišení, ale především lepší barvy a větší rozsah jasu. Díky technologii HDR mohou být nejtmavší tóny ještě tmavší a nejsvětlejší ještě světlejší, a to je něco čeho si opravdu všimnete. Výběr HDR filmů je zatím velmi malý, ale filmů ve 4K postupně přibývá, jak na BD, tak na streamovacích platformách nebo v TV. Takže vidět filmy doma ve 4K už není takovou raritou. Možná je to ještě menší raritou než vidět film ve 4K v českých kinech (v době, kdy tohle píšu, se snad v našich kinech ani žádný film ve 4K nepromítá). I když velké plátno je pořád velké plátno. A zážitku jako v IMAXu se na naše televize nejspíš nikdy nepřiblíží.