TheDude

Baví mě,  jak všichni kvitují autentičnost doby skrze bahno, špínu a pot hlavních hrdinů, ale nikdo se nepozastavuje nad skutečností, že v době prvního obléhání La Rochelle chlapci stříleli maximálně tak z doutnákového zámku, zbraně typu oné, ze které si Anna Rakouská vesele střílí na terče, přicházejí na scénu o mnoho dekád později. Nemluvě o tom, že napříč neexistenci  tehdejší ucelených uniforem skutečně nosili modrý plášť s bílým křížem. S literárním dílem to má společné skutečně jen jména postav a základní linku, která v jinak v poměrně zdařilém filmu dostává čerstvé motivy a rovinu kriminálky. Motivy bonvivánství, rošťácké romantické koketerie,  neohroženého francouzského šarmu a vtipu, které knihy dělají dobrodružnou klasikou, jsou dávno pryč, protože nejspíš už do dnešní doby nepatří. Stejně jako si ve filmu nenašla místo postava Plancheta a některé legendární scénky jako krádež vínka skrze strop. A kardinál Richelieu má být hybnou silou všeho ničemného, charismatický pletichář, ne nevýrazná druhořadá postava.  Asi je to adaptace vhodná pro dnešní publikum, ale Mušketýry v tom nevidím, přestože to není špatný film.

Komplexnější Serpico pro dospělý. Akorát bez Pacina a čarovný hudby. A to je hodně.

Je ohromná škoda, že se režisér tak ambiciózního projektu rozhodl jít na ruku diváckému segmentu a vznikl z toho tenhle podivný moderní pomník varšavským událostem roku 1944 pro dospívající. Málokdy se v komentářích objevuje tak ucelená a jednotná výtka k filmařským krokům. Ty "videoklipové sekvence", zpomalené záběry a "efektní" hudba jsou vážně naprosto nebetyčně nepatřičný a celý zážitek ohromně degradují. Bolí z toho oči, uši a hlavně rozum. Věřím, že by si právě mladí lidé, kteří tehdy ve velkém zastupovali povstalce (a také zbytky polské inteligence), zasloužili povedenější monument jedné z nejtragičtějších událostí celé války. Protože výprava, válečná vřava a celková atmosféra fungovala, vlastně celkem i ta love story, která filmu propůjčovala romantizující osudovost. Jenže pak přijde elektronickej náhul ve spojení s postelovou scénou s prostřihem na četu odbojářů ve stokách a je po dojmech. Škoda, protože Poláci umí svoje národní bolesti daleko líp.

Neomalená a nevýslovně patetická agitační lekce historie účasti afroamerických vojáků ve vojenských konfliktech, především ve Vietnamu. Žánrový a scénáristický paskvil opírající se o doslovné vysvětlivky uvnitř dialogů a béčkové náhody. Je mi líto Vietnamců, jejich kultura je zde totiž ostudně vymezená mantinely vztahů s USA, potažmo pak s Francií.

Tenhle film se s mým stárnutím pomalu stává jedním z nejoblíbenějších. Ať je to neopakovatelnou harmonií obrazu a hudby L. Cohena, lehkostí vykreslení jedinečných charakterů nebo střetu lidské tvůrčí naivity s "pure zlem". Je radost sledovat každou jedinou pomalou minutu.

Nekompromisní žánrová jízda, kterou nemám po destruktivním emocianím dopadu k čemu přirovnat.

Friedkinův ekvivalent Coppolovy osobní Apocalypsy či Nebeské brány Michaela Cimina s obdobně fatálními následky. V zajetí mamutích eg a tučných rozpočtů, která studia ochotně investovala po režisérských mega úspěšných dřívějších počinech, si naložili na záda takřka nerealizovatelné autorské vize, které sice daly vzniknout třem vynikajícím filmům, ale současně dvěma ohromným propadákům, které měly za následek zruinování dvou ohromných talentů (Friedkin, a hlavně Cimino), kteří se již posléze nedostali k velkoprodukčním projektům. Coppola si vybral pro vietnamské džungle Filipíny, Friedkin odpověděl pralesy v Jižní Americe. Mimo jiné důvody( McQueen odmítl roli přes původní nadšení, jelikož režisér odmítl jeho manželce pozici v produkčním týmu) lokace a vyhlídka náročnosti natáčení měly za následek veliké obtíže s castingem. Mnoho dřívějších voleb na role postupně odmítalo a ve filmu výborný Roy Scheider byl snad až čtvrtou volbou, podobně tomu bylo u zbytku hereckého ansámblu. Přes méně nervy drásající realismus původní verze, na kterou nedám dopustit, film stojí na vlastních základech, je odlišný a rozhodně stojí za vidění. Už jen kvůli úchvatné scéně na mostě, která sama o sobě trvala natočit několik měsíců, a hudební složce. Je věčná škoda, že komerční neúspěchy z rozličných důvodů srazily vaz režisérům podobného formátu. Cimino doplatil na neúměrně rozvláčnou a dlouho stopáž a antiamerickou agendu, která se neslučovala s Reaganovou vlasteneckou politikou, Friedkin dojel na odklad premiéry, která nakonec přišla po příchodu světelných mečů na filmovou scénu. Všem milovníkům zajímavostí z natáčení doporučuji anglickou wiki, stojí to za to.

Suverénně nejhloupější film loňského roku. Přes stylizaci, hvězdnou plejádu záporáků a ubíjející snahy zahrnout palčivé problémy dnešního světa tím nejnestydatějším a nejnaivnějším způsobem. Leo už byl zapleten v lecčems, ale kéž by se tohle nestalo...

V rukou schopnějšího režiséra, který by netrpěl žánrovou nerozhodností, to mohla být skutečně černá komedie, alegorie nebo daleko drásavější a niternější studie lidského charakteru, kdy i nejmenší lidskou (nebo tím spíše) dušičku pohltí opojná síla propůjčené moci. Schwentke si, mám dojem, bere od každého trochu a výsledkem je nekoherentní spleť na sebe navazujících scén, přičemž vrcholem nezdaru se zdá závěrečná nepřesvědčivá pasáž korunovaná titulky. Na druhou stranu je dobře, že takové filmy v Německu vznikají a navíc v černobílém hávu. Je to rozhodně vítaná změna oproti vyloženě chabým R.I.P.D. a té dystopické srandě pro puberťáky.

Snímek se tváří první desítky minut jako klasický oběť - lovec/lovci thriller, aby se vyloupnul v edukaci o přípravě prvotřídního perníku a taky trochu plytkého chemického mudrování u potůčku. Na oběti, krásné dívce z města zatoulané do hororového feelu temného hluboké lesa, člověku pramálo záleží a ani se o ni nebojí. Protože lovcům padouchům se za nehet nevešel ani kousek vidláckého charisma nebo schopnosti. Ke dnešnímu dni má film pro mě nepochopitelně 86% tomatometer a já dlouho neviděl shnilejší čerstvé rajčátko.