evapetra

Hodně toho za 15 let kamarádky prožily. Skoro jako někdo jiný za celý život. Jak jsem postupně byla seznamována s jejich proměňujícími se osudy, trochu jsem měla pocit, že sleduji nějaký časosběrný dokument Heleny Třeštíkové. Každá z těch holek byla úplně jiná. Pauline spíš taková nespoutaná hipísačka, Suzanne zase inklinovala více k obyčejnému, spořádanému životu. Když jsem poslouchala Paulininy, nebo tedy spíše Agnèsiny písničky, říkala jsem si, že asi nebylo pro Pauline lehké, se s nimi uživit. Hodně se mi ale líbila píseň o mateřství a bříšku jako míči, či balonu, ta měla krásně hravý text. A taky úplně poslední písnička mi příjemně lahodila. 15 roků uteklo jako nic a bylo mi celou dobu s oběma holkama moc dobře.

Taková posmutnělá komedie to byla. Nebylo těžké té komunitě nefandit, protože jim nezbývalo, než hájit střechu nad hlavou, jelikož by jinak neměli, kam tu hlavu složit. Byli v tom vymýšlení, jak se nenechat vystěhovat, hodně nápadití a v realizaci těch nápadů výborně sehraní. Naproti tomu zase majitel domu a jeho pomocníci, i když byli v právu, působili nanejvýš nepříjemně a odpudivě, takže se rozhodně nedalo s nimi sympatizovat. Ve filmu se střídaly části, ve kterých jsem se cítila hodně vtažená do děje, s těmi pro mě hluššími místy. Rozhodně jsem se ale toho výletu do exotické Kolumbie zúčastnila ráda, a bylo pro mě zajímavé, nahlédnout do filmografie této části světa.

Asi bych dala za 3, ale ta fajnová, svižná muzika film zvedá o level výš. A nakonec i na moře a pláž taky došlo, emmo53, I když ten plážový relax by si člověk představoval přece jenom trochu jinak. A byla by to pak možná nuda. Co mě ještě zaujalo, byla pasáž v kostele, ve které kazatel hovořil o lásce a přitom ten jeho projev zněl hrozně agresivně. Alespoň já jsem to tak vnímala. Následný sborový zpěv už mi pak zněl sice divoce, ale vlídně. V souladu s jižanským temperamentem.