DrBuznička

Televizní adaptace videohry neospravedlnila svoji existenci. Transpozicí do jiného média předlohu ničím neobohatila, spíše ji mírně vykastrovala a pouze jen zpřístupnila masám, které nehrají hry a nebo nevlastní Playstation. Videohra Last of Us obsahuje několik hodin neinteraktivních filmových sekvencí, které jsou samy o sobě kinematograficky, ale hlavně herecky famózní. Od začátku jsem proto neviděl důvod k adaptaci, protože je to vlastně už tak skvělý "film". Přestože je herní děj přísně lineární, tzn. nenabízí možnost jakékoli svobodné volby měnit vývoj příběhu, herní prvky jsou pro jeho prohloubení naprosto zásadní. Interaktivita umožňuje silné propojení mezi hlavními postavami – hrajete několik hodin za Joela, pomáháte Ellie a ona vám. Tvůrci měli tento herní aspekt nějak kompenzovat, měli na to ostatně i zhruba o třetinu méně času než je průměrná herní doba předlohy. Místo toho strávili až příliš času expozicí světa a celkově vykreslováním vedlejších postav, jejichž příběhy se snažili podpořit tematické roviny díla – brutalitu X nevinnost, obavu z citové vazby v nemilosrdném světě. Z toho se ale moc nepřeneslo na vztah ústřední dvojice, který je pro závěrečnou katarzi naprosto klíčový. (Jak už se zde někteří zmínili, také mi zůstává rozum stát, proč marginálním postavám je věnována jedna z nejdelších epizod, zatímco finále je uspěchané ve čtyřiceti minutách...) Celkově se autoři také pokoušeli vyprávět více "realisticky", přitom v posledních epizodách veškerou logiku zašlapali do země. Ve hře je Joel prezentován jako chladnokrevný zabiják – v seriálu propásne například hned v první epizodě dvě příležitosti odzbrojit močícího vojáka. (Následně potřebuje spouštěč v podobě divácky návodného flashbacku, aby se dostal do vraždícího amoku.) Akční střety jsou nejprve vystavěny více uvěřitelně, ve scéně v nemocnici se ale Joel nesmyslně promění v akčního hrdinu z 90. let. Ve hře jednoduše daleko lépe fungovalo vyklenutí charakteru Joela, kdy se z bezcitného monstra promění v milujícího adoptivního otce, aby později v závěru znovu propadl své animální stránce. Jeho "volba" v závěru tak vyznívá daleko více sobecky a nikoli "samozřejmě" jako ve finále seriálu. Hráč má navíc prostor nad jeho jednáním uvažovat – abruptivní konec poslední televizní epizody oproti tomu nepokládá morální otázky, nýbrž pouze dotazy po tom, co se bude dít dále, v další sezóně. V té mají mimochodem tvůrci daleko větší prostor to celé ještě více pokazit... (Craig Mazin pro mě ostatně od začátku nebyl žádná záruka, že to celé dopadne dobře, protože má za sebou Černobyl, který rovněž považuji za přeceňované dílo.)

Velké zklamání. Film působí spíše jako seriálový pilot... kterým ale ve své podstatě vlastně i je. Na jednu stranu oceňuji, že se Villeneuve drží svědomitě předlohy a nemá tak potřebu se divákovi zavděčit opulentními scénami nad rámec děje z první části knihy. (Dokonce i bitva o Arakén, která se v knize odehraje tzv. mezi kapitolami, je ve filmu zkrácena jen na nejnutnější informace.) Na druhou stranu se ale Villeneuvovi s řemeslně bezvarlační a aseptickou režií podařilo promarnit potenciál většiny scén, postav i témat, kterými je v předloze těhotná každá kapitola tragického prvního dějství. Zpětně doceňuji, co se vlastně Lynchovi povedlo udělat dobře. Jeho adaptace byla sice naprosto nesrozumitelná, ale klíčové scény byly dostatečně emotivní. Nová Duna je sice absolutně srozumitelná pro každého, ale jinak naprosto impotentní. Některé informace nutné pro hlubší ponoření do světa Duny jsou přitom paradoxně zcela zamlčené (hluboká nenávist Harkonnenů a Atreidů) či nedostatečně zdůrazněné (hodnota vody na Duně či fakt, že koření je především droga!). Postavy jsou nevyužité, jejich vztahy nemají dostatečnou dramatickou sílu – není zobrazen obdiv k Letovi, jejich láska s Jessikou – takže např. Letova smrt (a Yueho zrada) je prostě jen jednou z událostí v kauzálním řetězci. Vždyť ani Vladimir Harkonnen není dostatečně děsivý a krutý – je to prostě jen poletující tlusťoch! Z množství stěžejních témat, které jsou sofistikovaně a komplexně rozpracované v knize (náboženství, ekologie, politika) si Villeneuve vybírá pouze motiv Paulova vyvolení. To je pro mě osobně také škoda, jelikož Herbertova palácová politika, intriky a "plány v plánech jiných plánů" byly v předloze líčeny naprosto brilantně. Ve filmu pak narazíme na nesmyslná rezidua politikaření, která v danou chvíli působí nepatřičně (Paul nadrženě líčí jak se za podpory lansraadu ožení s dcerou imperátora). Určitý (kinematografický) potenciál sice nabízejí Paulovy nespolehlivé vize – ty jsou ale v tomto díle spíše zmatečné (pomáhal Paulovi přes poušť přejít Jamis?) a zbytečně doslovné až do míry, kdy "propálí" budoucí děj (Muad'Dibův džihád). Villeneuvovo vyprávění, které operuje s (lživými?) flashforwardy a hrátkami s časem, mi tak stále více začíná připomínat Nolana, ke kterému má Villeneuve v tomto filmu bohužel i blízko svojí okázalou a efektní režií, která nedokáže z herců a situací vymáčknout skutečnou lidskou emoci. "Musíš Dunu ŽDÍMAT, Rabbane!" radí baron svému synovcovi o krutovládně na Arrakisu. Denis dostal šanci šťavnatou literární předlohu taky pořádně vyždímat... a promarnil ji.

Mila Jovovich je tak neuvěřitelně nemotorná, že ve filmu pomalu ani nevěříte, že někam skutečně utíká... Možná právě proto jsem dlouho takhle u akčních scén nenasmál.