major.warren

Subtilní dílo, jež jde v paralelní linii s tvorbou hongkongského mága Wonga Kar-waie; nabízí se přímá podobnost s Chungking Express (1994), s nímž sdílí hned několik stylistických i obsahových motivů. Zatímco však Wong proslul ztvárněním komorních příběhů v rytmu ostře dynamizovaného, v duchu přelidněného velkoměsta uhánějícího života, v němž nechybí akce ani hudba, tchajwanský tvůrce Tsai Ming-liang zvolil v Ať žije láska (1994) koncept odlišný. Hudba zde není vůbec žádná, chaos a tok všudypřítomné modernity nechává ležet úplně mimo rám kamery. Čas plyne pomalu, záběry jsou inscenovány v delších intervalech. Do popředí režisér staví trojici postav, osamělých outsiderů, kteří dílem vědomě, dílem nevědomě sdílejí byt i lásku... A vlastně se mi to v něčem líbilo i více než Tsaiův opulentní cinemaloveskvost Goodbye Dragon Inn (2003) či Wongův všemi velebený opus Stvořeni pro lásku (2000). PS: Anna Závodská měla po skončení filmu nadmíru trefnou poznámku, která jednoduše a funkčně popisuje, proč si řada diváků nemusí, a vlastně ani z podstaty věci nemůže, k postavám Tsaiova filmu vytvořit nějaký bližší vztah či pouto. Čímž pomyslně zaniká šance propojit citovou sféru mezi děním na plátně a publikem v sále, což se v případě typu non_action movie může jevit jako zásadní riziko! (Já se teda naladil dost)

Cele znění textu zde: RECENZE: Jsem síla, jsem útes! Jak Amerikánka z děcáku zvítězila - Deník.cz  Místa, k nimž vedou jen koleje, jako by svět vlastně nezajímala. Náznak myšlenky, skrze níž režisér a producent Viktor Tauš ve zkratce popisuje jedno z témat své Amerikánky, kterou po neuvěřitelných pětadvaceti letech představuje jako celovečerní film. Jako tvůrce Amerikánce věrně sloužil, a její filmová verze podle toho také vypadá. Je to snímek osobitý a nepodlézavý, nabitý energií, zvláštně komplexní, pohromadě držící více skrze emocionální sféru a metodu volné asociace nežli pevnou lineární strukturu. Sám Tauš k filmu podotýká, že „tlačí diváky k tomu, aby vypnuli levou hemisféru.“ S odvahou zvolil silně stylizovaný tvar, jehož pojetí nepodléhá zákonům racionálna, ale zároveň se nevzdaluje realistickým konvencím, s nimiž jako (původně) dokumentarista pracuje. Amerikánka je vystavěna přes různá časoprostorová patra, specificky kontrastující odlišnými schématy barev, mající za cíl znázorňovat proměnlivá vnitřní rozpoložení hlavní hrdinky, stejně jako vést diváckou pozornost. Za omračující estetikou díla, která už prvními záběry trkne do očí, stojí kameraman Martin Douba a vedoucí výpravy Jan Kadlec. Výtvarný koncept fikčního světa v jejich režii podléhá přesnému východisku, jak Amerikánku udržet na jedné straně v její odlišnosti, na straně druhé v její celistvosti. Doubova kamera je silně přítomna jako organický prvek, vedle těla a duše přebírá úlohu jakési třetí části ústřední postavy. 14 mm objektiv, jímž byl nasnímám celý snímek, zase deformuje prostor a společně s tím otevírá rozmanitou škálu přístupů k realističnosti. Amerikánku ztvárňují celkem tři herečky: v dospělosti, z níž se přenášíme do dívčiny mysli „zpátky v čase,“ je to vyzrálá Pavla Beretová, v období mladické rebelie Julie Šoucová, v dětství pak Klára Kitto, jejíž výraz Amerikánce sedí snad vůbec nejúderněji. Právě problematice dětských domovů se Amerikánka pod povrchem své stylizace s pozorností sobě vlastní věnuje. Nevznikl navíc jen heslovitý plakát, nýbrž vynikající audiovizuální obsah, nejen v tuzemsku těžko hledající srovnání. Je ohromná škoda, že ČFTA vyslala do boje o Oscara namísto Amerikánky mnohem tendenčnější a senzacechtivější Vlny. Šance Amerikánky by byly o poznání větší už pro její stylistickou i tematickou otevřenost. Co se dá dělat... Cílovou páskou kin Amerikánka proběhne již 26. září, tak jí běžte zatleskat. Potřebuje to!

Explicitní divnofilm uplácaný z hovna a o hovnu také vypovídající. Položím-li si zpětně ke každé ze tří povídek otázku "o čem byla," dospěji k přesvědčení, že jediným cílem Yorgose Lanthimose, který se asi definitivně pomátl a propadl autorské onanii, byla snaha vyvolat nadměrný davový šok, odpor, záchvěv zhnusení. Styl má Lanthimos pořád, leč zdaleka není tak atraktivní jako v Poor Things, od nichž Kinds of Kindness odlišuje právě úplná absence tématu. Po skončení Poor Things jsem měl chuť nad filmem přemýšlet, po skončení Kinds of Kindness tento pocit vůbec nemám. Herci tu nemají co hrát, jediný, kdo exceluje, je Jesse Plemons, Emma Stone uchází a Willem Dafoe začíná, bohužel, sklouzávat ke karikatuře sebe sama. Že film, který je o ničem, funguje, je zásluhou Lanthimose jako zdatného režiséra, který přesně ví, jak v divácích vyvolat konkrétní emoce (hlavně samoúčelné zhnusení) a udržovat neustálé napětí. Nápady má, to se mu musí nechat (psí království), rád jsem to viděl, 160 minut uteklo bez zádrhelu, ale v mysli je prázdno. Je to asi jako když si dáte láhev vína, které vás v danou chvíli uspokojí, ale ráno si na něj ani nevzpomenete. A stejně rychle se z hlavy, myslím, vykouří Kinds of Kindness. Nicméně Lanthimos dokázal, že i z hovna lze vytvořit funkční film.