Vitason

Babylonu nelze upřít veliká odvaha. Už jen to, že film dokáže většinu času kálet (i doslova) na celý Hollywood a celé to nabubřelé pozlátko kolem, aby se na konci vyznal z lásky k pohyblivým obrázkům. A konec konců o tom to celé je. O díle které přežije své autory i diváky. O díle které dokáže oživit stovky světů otisknutých do celuloidového pásku. O naději a úniku. K tomu filmu pomáhá nádherná hudba, která funguje v symbióze s povedeným střihem, díky kterému si Babylon drží po většinu času pekelné tempo. Hrozně silné v jednotlivostech, lehce pokulhávající v celku, přesto velmi silný zážitek.

S del Torem to mám vždy hit or miss, ale tentokrát to bylo, jako kdyby sympatický Mexičan kopnul fotbalovou penaltu na rugbyovou branku, protože Ulička přízraků působí jako půhodinová povídka natažená do dvou a půl hodinové nudy, která jen marní skvělý herecký potenciál. Navíc je to celé strašně profesorsky natočené, bez špetky snahy něco zajímavě rozzáběrovat a to zrovna u del Tora mrzí dvakrát.

Uff, tohle je těžké. Na jedné straně je Raimiho hravá režie, občasný béčkový nadhled, výborná práce s rozzáběrováním akčních scén. Třeba taková likvidace operačního sálu, která vypadá jak kdyby sem zabloudila z Evil dead, je naprostým vrcholem filmu. Elfmanova hudba i hezký motiv hrdiny pochybujícího sám nad sebou. Až sem vše dobré. Jenže pak je tu milostný trojúhelník jak z nějaké telenovely, který je jednak děsně otravný a druhak si pro sebe zabírá větší část filmu a tím táhne vše dobré do vod šedého průměru.