HrudkaJ

Asi určitě nejvyzrálejší z celé trilogie o partnerských vztazích. Opět se ukázalo, jednak co s partnerskými / manželskými vztahy dělá dítě a zároveň jak je právě na něm vidět copak ta potřeba nebýt sám, ale hlavně lásky, citu, pocitů a emocí. Že nás to dítě do určité míry zlidšťuje. Pak se mi líbilo, jak je dnes důležité redefinovat, že vztahy nejsou o tom někoho mít ve smyslu vlastnit, ale že často v nich jde hlavně o to s někým být. A zajímavé bylo sledovat, že i katoličtí kněží žijící v celibátu rozumějí vztahům a manželství třeba i lépe než ti nekatoličtí a nežijící v celibátu. Ta polyamorie vypadá fakt bizarně, ale zase se v ní mluví o věcech, o kterých se nikdy nemluvilo a není to úplně špatně. A že i přes všechny kotrmelce se nakonec vždycky vrátíme k tomu, co je člověku nejpřirozenější, totiž nežít v nějakých úletech, ale buď spořádaně sama se sebou nebo s někým, s kým mi zkrátka bude dobře. A to dobře je dost často víc než sex.

Líbila se mi představa, že má někdo v 35 letech strach, že jí ujede vlak. A taky, že jí už bylo 35. Jinak na tom být single je nejhorší, že je člověk na všechno sám, i když třeba není. A taky, že jakoby moc nemůže plnit to, co chce asi každá žena, být tu i jako něčí partnerka, manželka, maminka nebo jen přítelkyně. Ale asi se i v těch pětatřiceti něco láme a člověk ne snad najednou, ale jakoby zatouží po tom copak s někým být, ale být s ním i tak, že postupně naplní i všechny formy, které by si jednak přála a pak by se asi i ráda konečně stala ženou a to i v tom celém slova smyslu. Ženou jakoby se vším všudy, která nebude svou samotu projevovat nějak veřejně, ale dá ji najevo teprve tam, kde se i to určité osamění může proměnit v nějaké spolubytí či jen soužití.

Mně se hrozně líbilo, jak se i v té post-postmoderní době (ať už je teda jakákoliv) vždycky nutně musí dojít k tomu, že je smutno člověku samotnému a potřebuje bytost k sobě blízkou. Spolu s pozoruhodnými kulisami a tím, co všechno se dá stihnout za jeden rok.