IdaHutt

Hanekeho TV film podle novelky Ingeborg Bachmannové Tři cesty k jezeru je doslova "přepisem" předlohy (obdobně jako např. Fassbinder pojal svou Effi Briestovou podle románu Theodora Fontaneho). Film je tudíž především doplňující obrazovou ilustrací k vypravěčem citovanému textu. Jestliže Fassbinder tuto stylizaci ještě podtrhl záměrnou statičností scén a postav, Haneke se spokojil s mechanickým spojením obou prvků - literárního a filmového. Z mého hlediska se tím v tomto případě spíše potvrzuje to, jak se mnohovrstevnatá literární předloha vzpírá přímočarému, byť kultivovanému a citlivému filmovému jazyku.

Pro filmový přepis byla tato románová předloha E. M. Forstera určitě mnohem tvrdším oříškem, než například autorovy romány Kam se bojí vkročit i andělé, Okno s vyhlídkou či Howards End (Rodinné sídlo). V tomto smyslu se Lean a ostatní tvůrci zhostili svého úkolu více než dobře. Román sám se typicky forsterovským způsobem, tj. velké následky z malých příčin, láme až zhruba v polovině poklidně plynoucího vyprávění. Film si naopak drží slušné tempo od počátku (velkolepý příjezd). Konflikt dvou kultur - zde především coby konflikt dvou konformit - zůstává jak v románu, tak ve filmu nakonec otevřený. Lean už ho nemusel řešit, jelikož ho zatím vyřešila historie, Forster, dobře obeznámený s Indií a s naturelem Indů, v závěru románu (v roce 1924!) nepochyboval o odchodu britského koloniálního panstva. Přičemž stejně dobře pochopil, že nejde o vítězství toho "lepšího" nad "horším" - ani Azíz a ostatní Indové, ani koloniální úředníci nejsou žádnými vzorovými hrdiny, spíše právě naopak. Co se Leanovi povedlo mnohem lépe ve srovnání s Forsterem, to byla doslova hlubinná psychologie slečny Questedové, symbolicky dokonale vyjádřená ve scéně s opicemi v džungli.

Film lepší než původní literární předloha. A současně - při dobrém sledování - odhaluje slabinu bestsellerového debutu mladičké F. Saganové. Její sedmnáctiletá Cecil je totiž dokonalou psychologickou projekcí toho, jak by chtěla být sedmnáctiletá dívka brána svým okolím, především pak svou vlastní rodinou, svým otcem. Přání otcem myšlenky: Cecil je tak sice pouhých sedmnáct, avšak ruku na srdce, chová se a je takřka všemi kolem respektovaná, jako by jí bylo minimálně třicet a měla životních zkušeností na rozdávání. Na závěr sice přijde nutná facka od reality, leč zdá se mi, že se tím vůbec nic v pokřivené reflexi a sebereflexi hlavních postav nezmění.