mikulem

Jsem rozpolcen jako většina lidí tady. Pasáž z koncertu je výtečná; přestože tenhle typ hudby nesnáším, vtáhlo mě to tak, že jsem měl místy chuť tleskat spolu s publikem. Vrchol filmu je zhruba v půlce; pak přijde zklidnění, které do určité chvíle dává smysl, pak jde ale za hranu možného a dá se užít jedině tak, že se závěr odehrává už jen v Joshově hlavě (představuje si, co chtěl ještě udělat, přitom už ale sedí v policejním antonu, odávajíc se svému šílenství). Moc bych si přál, aby to byl celkově lépe promyšlený film.

Tento seriál (spřízněný s Malým Pitavalem) mi z nějakého důvodu dlouho unikal, nakonec ale právě jeho srovnání s Pitavalem je dost tristní. Je zarážející, jak amatérsky některé scény vypadají. Připadá mi, že vůbec nezbyl čas na střih - nemá to spád, nemá to napětí. Nejlépe z celého seriálu mi vycházejí poslední dvě epizody (Přepadení a Neznámá kráska) - u těch jsem se nenudil a jejich scénář mi připadal nápaditější.

Velmi přínosný dokument o lidech podobně postižených jako já, které zvuk syntezátorů přivádí do tranzu. Některé z autorů sleduji už léta (Nina, Dynatron, Lazerhawk, Ogre), některé jejich nahrávky patří mezi nejlepší vůbec. Pohled do historie je docela přesný, vše podstatné zazní, konečně někdo plně ocenil vliv Tangerine Dream ve filmové hudbě (Thief, Risky Business). Na závěr otázka: co česká stopa, kolikrát se ve filmu objeví slůvko Prague? SPOILER= Ani jednou, nebuďte naivní. =SPOILER

Nechápu, co jste čekali za film, jako psychologické drama to dokonce předčilo má očekávání. Nejvíc se mi líbí obraz moderní společnosti ve filmu. Už to oznamování tragédie na letišti bylo docela na hraně. Nastoupí na vás armáda psychologů, ale ve skutečnosti je každému jedno, jak vám je. O emoce nikdo nestojí. A když chcete udělat něco po svém, nastoupí na vás armáda právníků. Hlavně aby si nikdo neumazal ruce. Dokonalý obraz novodobé korektní společnosti.

Již od časů Hitchcocka jsou pro thriller v zásadě nejpodstatnější dvě věci. Za prvé je to skvělý padouch. Moderní otrokářství je jedna z nejohavnějších věcí, jaké si dovedu představit. Ve filmu žádná ze záporných postav výrazně nevyčnívá, což je třeba ocenit. V podstatě jsou to obyčejní, bezcitní lidé, které klidně můžeme potkat na ulici. Za druhé je důležité obsazení ženských postav. Zuzana Mauréry je prostě nádherná. Vzpomenu na scénu ve výtahu a naskočí mi husí kůže. A co předvádí Elizaveta, zdráhal bych se nazvat herectvím. Ona se ve filmu prostě zjevuje, a já jen zalapám po dechu a zírám s otevřenou pusou. Je to až bolestně silné. Po druhém díle: tento film je založený na psychologii postav. Jejich vývoj a vzájemné vztahy je radost sledovat. Pokud jde o samotný příběh, už to není taková sláva, takže motivace postav je jasná, ale jejich chování (nebo naopak pasivita) je někdy dost zarážející. Přesto si syndrom rád někdy připomenu.

Především velké díky všem, díky nimž jsme mohli tuto epizodu nakonec spatřit. Pro mě jsou tu dvě větší negativa. Několik scén by potřebovalo výrazněji sestříhat a celou epizodu tak zkrátit. Za druhé současný příběh o Šárce je dost slabý; je to v podstatě jen přehnaná variace na předchozí příběhy. Musím se tak víc soustředit na to lepší, což naštěstí není takový problém - jde o druhý příběh o cestování časem. Ten je naopak jeden z nejlepších z celého seriálu. Pro mě bylo vrcholem setkání s dinosaurem, které je naprosto božské. Nedá se to slovy vypovědět, musí se to vidět. Takže pro mě pozitiva převládají, ale občas prostě musím přimhouřit oko.

Ve skutečnosti jde o remake epizody S1E10 The Case of Mr. Pelham z cyklu Alfred Hitchcock Presents z roku 1955. Kdysi to běželo i na ČT a je to jedna z nejlepších epizod z první sezóny, rozhodně doporučuji ke shlédnutí i původní verzi.

Tento pořad by potřeboval větší reklamu. Narazil jsem na něj čistě náhodou na TV Noe a právě včas, abych shlédl Žeň objevů 2017 s panem Grygarem. Psaná Žeň objevů je dost možná nejzajímavější čtení vůbec. Naživo je to stručné, ale vydatné a vidět přitom pana Grygara, jak zaníceně hovoří o posledních objevech, tomu se vyrovná jen máloco. Pan Grygar ve mně před lety probudil zájem o vesmír.

V této epizodě zazní podle mě nejlepší píseň celého seriálu (lepší než Modlitba pro Martu) Denně čekám Marty Kubišové. Je to převzatá píseň, v originále jde o Anyone Who Had A Heart a zpěvačku Dionne Warwick, autorem hudby je Burt Bacharach. V originále je to pomalá soulová skladba. Verze pro Martu je rychlá a má neskutečnou energii, hned s prvními tóny mi naskočí husí kůže. I český text mi připadá lepší než ten původní. Den se zpátky nevrací. Běžně tenhle žánr neposlouchám a tento komentář je pro mě způsob, jak se vypořádat s emocemi, které ve mně ta skladba vyvolává, už od chvíle, kdy jsem ji slyšel poprvé.

Mnohem silnější než následující filmy, které odsud bezostyšně opisují (The Great Lie [1941], To Each His Own [1946]) a opět platí, že Oscary měly být udíleny zde, a ne u těch pozdějších filmů. Síla příběhu vychází z vyrovnanosti obou hlavních postav (Miriam naštěstí nehraje druhé housle, jak jsem se obával). Obě ženy si uvědomují, že udělaly chybná rozhodnutí, a jejich následky že je nakonec dostihnou. Nejlepší filmy často vznikají z divadelních her, nad jejich příběhem se totiž dostatečně přemýšlelo.