Tulák Macoun

V září 1939 premiérovaný film klade důraz na vlastenectví (česká krajina, písničky), v závěrečných verších o tulácké svobodě není těžké dešifrovat touhu po svobodě národní. Nejlepší repliku (zřejmě na adresu metrosexuálů) pronese Nataša Gollová: "Už nemohu ani vidět ty navoněné a vymydlené panáky. Hledám přirozené lidi...nezatížené společenskou lstí." (14.04.2008)

Tuláka Macouna viděla moje bábinka v premiéře. Ještě 50 let po ní mi vyprávěla, jak silně na ni tento film zapůsobil a že ho musím v rámci filmů pro pamětníky určitě vidět. A já ho viděl a musel jsem uznat, že tento film vybočuje z řady v tom pozitivním slova smyslu. Nejen kvůli vynikajícímu Otomaru Korbelářovi, ale i kvůli mojí bábince musím dát 4*. (25.08.2010)

Tragický příběh - ovšem nejtragičtější je na něm ten prolog, přidaný po 13 letech moudrými soudruhy, který referuje o smířlivém konci příběhu člověka drceného kapitalistickou společností, který přece diváka v těchto letech nemůže zaujmout. Ovšem krásy české země, ty bezpochyby, ať je režim jaký chce. (11.12.2019)

Tulák Macoun sice patří mezi mé základní černobílé prazážitky, zároveň mezi nejvýraznějších role Otomara Korbeláře, ale bohužel také neskutečně tlačí na pilu. Ztráta manželky při prvním porodu, ztráta místa, soud, následný pobyt ve vězení a ponechání dcery v sirotčinci jsou události tak prchlivé, že až ztrácí na významu. Mnohem pevnější osu tvoří zrcadlo konce lidské tragédie, která začíná přesně tam, kde svůj epilog našel Murnau ve své Poslední štaci. A principem všeho je hraniční kámen s nápisem Země česká. Připojí-li se pak ještě neskutečně patetické výkony Gollové a Kabátové, je už jen velice snadné film ocejchovat shrnutím Státního filmu z roku 1952: Film "Tulák Macoun" byl natočen v roce 1939, v době okupace. Patří k několika málo českým filmům z oněch časů, které nepostrádají určitých kladů. Dnes nás nezaujme smířlivecké vyústění příběhu člověka drceného kapitalistickou společností, ale i po třinácti letech k nám film mluví blízkou řečí tam, kde vypráví o krásách naší země a o lásce k vlasti. (13.08.2010)

Tulák Macoun ve mě zanechává rozporuplné pocity. Vedení příběhu jde tvrdohlavě a neohrabaně za svým poselstvím vlasteneckého uvědomění. Černobíle, přímočaře, pohroma nemá slitování a vrstvy se stejnoměrně pokládají do jednoho vzorce lidsky nespravedlivého utrpení jednotlivce. Za jediný světlý moment lze považovat Korbeláře, který nešikovnou stavbu příběhu svým výkonem nepochybně pozvedává na snesitelnější úroveň. Tulák Macoun měl oslovit a dotvarovat ducha vlastenectví, samotným postupem nepřesvědčí o správnosti zvolené cesty. Hlavní postavou vlasteneckého nabíjení je František Macoun (dobrý Otomar Korbelář), poctivý zámečník ve spokojeném manželském svazku. Osud mu dal ránu, Macoun se ho v zoufalství snažil přelstít a to si osud nenechal líbit. Co nezmohla destrukce osudu, to zvládl Macoun ve své naivní důvěřivosti sám. Jako poslední zůstal pocit vlastenecké zodpovědnosti, ale ani s ní si nakonec nedokázal poradit. Z dalších rolí: s rizikovým těhotenstvím Macounova manželka Marie (Marie Grossová), Macounova "osiřelá" dcerka Zorka (Jarmila Beránková, jako malá Alena Pospíšilová), Macounem odmítnutá americká láska Lilian (Nataša Gollová), uznávaná kapacita porodnictví profesor Vach (Jaroslav Marvan), svobodomyslná přístavní zpěvačka a animírka Elsa (Zita Kabátová), Macounův zachránce vorař Barták (Theodor Pištěk), vorařský parťák Petrák (Ota Motyčka), tvrdá představená katolického sirotčince (Hermína Vojtová), rozjívení vesničtí kluci (mj. Antonín Jedlička a Josef Kemr), či u soudu síru dštící státní zástupce (Gabriel Hart). Vlastenectví může být chvalitebná vlastnost, i když skutečnost v hrozbě je naprosto odlišná. Jsem rád za Korbeláře, to ostatní v paměti neudržím. (18.03.2018)