Smrť v Benátkach

Filmové zpracování veleznámého příběhu s šílenou stopáží vzhledem k rozsáhlosti předlohy, které může disponovat podmanivou hudební stránkou, krásnými kostýmy a několika povedenými záběry kamery. Dějově mi to přišlo až příliš roztahané a obrazově dosti chudé - viz záběr na Aschenbacha, pak na Tazia a zase nazpátek. Zkrátka snímek, který musel být svého času kontroverzní, což v dnešní době celkem vyšumí a u kterého by dvoutřetinová stopáž nebyla od věci. (26.09.2010)

Zvláštní film. Posedlost mladým chlapcem jakožto ztělesněním krásy, kterou hlavní hrdina-skladatel už přestal vidět v hudbě…poněkud perverzní, ale přitom ne zas až tak těžce pochopitelné. Před diváka je postaveno dilema, jestli má Gustavovi přát jeho bytostní naplnění nebo jím naopak pohrdat a odvracet se zhnusením, ale to už si musí každý rozhodnout sám. Já s ním soucítil, fandil mu do té míry, aby nebyl prozrazen a neztratil tak svůj poslední zbytek důstojnosti, kterou ještě disponoval. Zároveň mi bylo nabídnuto vychutnávat si příjemnou hudbu a hezké záběry kamery. A konec…co si víc přát než vidět v onu chvíli naprostou krásu (i když nedosažitelnou). Celkově to vidím na slabší 4*, svým způsobem velmi jímavý film. (14.06.2013)

Navzdory kontrastnímu zpodobnění Benátek jako centra ušlechtilé secesní společnosti a zároveň vyprázděného, upadajícího a čím dál tím více zkaženého prostoru, činí Viscontiho adaptace s nesmírným citem pro fotogenii. Ať už jsou Benátky živé (resp. čisté) či epicentrem cholery, pořád jim zůstává, dojmologicky řečeno, (kamerou utvořená) fotografická krása, která je ale počas bolestivá, až trýznivá. Předloha Thomase Manna v tomto ohledu působí obdobně. Ačkoliv je nesmyslné srovnávat původní dílo a adaptaci, Visconti dodává Smrti v Benátkách určující nadhodnotu: obrazovost, kterou si představím ve svých omezených znalostech o filmu jen u Terrence Malicka. Aschenbachovo vidění světa je nám tak zprostředkováno plasticky: Visconti dbá na styl, který na mnoha místech přebíjí vyprávění. Dlouhé, avšak co do kompozice až precizní záběry implikující impresionistické obrazy jsou toho živoucím důkazem. Zároveň tak film utváří zvláštní paradox: jakkoliv je Smrt v Benátkách esteticky vytříbeným filmem, nedá se říci, že by vyvolával cosi harmonického, až uklidňujícího. Naopak – skrze pro krásu trpící postavu Aschenbacha je trpkou kontemplací. A to i bez queer čtení, ke kterému to musí obsesivně svádět. Vždyť on se jen zamiloval do krásy, kterou konečně poznal. (23.06.2012)

Gustav von Aschenbach mi byl odporný. Ovšem film jako celek se mi líbil, a to především po vizuální stránce. Nemám moc rád Mahlerovu hudbu, ale do tohoto filmu seděla dost dobře. Stejnojmennou Mannovu knihu jsem spíš protrpěl (naštěstí je velmi tenká), ač mám Thomase Manna rád, ale film jsem zhlédl s chutí již potřetí. (24.11.2006)

Byla to nádhera. Ale ne pro každého. Ne každý ocení táhlé pohledy kamery, statické záběry na hrající si děti, muzikanty, starce a moře, někomu to překáží, já si v tom libuji. "Hudba je dvojznačná" říká jeden muzikant druhému, a nejen ona, říkám já. Je to jen na vás, jak si příběh o muži, kterému vyhaslým životem prolétla "kometa" - princátko jak z Botticelliho obrazů, jehož pohled a úsměv byl v té nudě a osamělosti byť v překrásných Benátkách zázrakem, vyložíte a jestli způsob, jak byl film natočen, překousnete, ale já jsem přesvědčená, že takhle "dlouze", k tomu s krásnou hudbou, to bylo to pravé. (03.11.2005)