Posledná štácia

Říci o tomto filmu, že je geniální, je žalostně málo a ani trochu to nevypovídá o jeho unikátních kvalitách. Nadčasová sociální balada je propracována do nejmenšího detailu a dokàže diváka několikrát dojmout. Jen si tak říkám, jestli příchod zvukové filmu něco nepokazil. Tento snímek se obejde dokonce i bez mezititulků, přesto je nejen naprosto srozumitelný, ale má i ohromující emocionální náboj. Obrovitánskou zásluhu na tom má fascinující představitel hlavní role. Jannigs hraje tím nejcivilnějším možným způsobem, přesto dosahuje nebývalé stozumitelnosti všeho svého konání. Celý příběh je skvěle napsán. Když začal epilog, byla jsem malinko roztrpčena nad takovým koncem, ale ta sladká pomstička vlastně k filmu patří, stejně jako odpalování těch nejtlustších doutníků na pánských toaletách. Režijní bravuru Murnaua bych mohla vychválit v několika obsáhlých odstavcích, ale zkonstatuji jen, že jeho režijní nápady jsou mimořádné a posunují film o notný kus před jeho vrstevníky, nebýt technických překážek, snadno bych se dala obalamutit, že tento film byl natočen minulý týden. Nemalou zásluhu na tom nese i vymazlená kamera, která nejen že poprvé sklouzla ze stativu, ale její šéf se nebál jít v experimentech ještě dál. A díky tomu všemu vznikl nejdokonalejší film německé kinematografie. (07.10.2019)

Povinné doplnění jednoho důležitého snímku světové kinematografie a nečekaně i značně příjemné překvapení. Atmosféra Poslední štace je silně beznadějná, z velké části díky skvělému hudebnímu doprovodu. Kameramanské šiky Karla Freunda pak dodávají filmu obrovský dynamický náboj a v těch nejdramatičtějších momentech (odchod Emila Janningse po "propuštění" z práce, nebo jeho příchod na nové pracoviště) je Poslední štace opravdu strhující podívaná. Jak mám obvykle problém s filmy z němé éry, často jsou pro mě příliš dlouhým a tím pádem nudným pokoukáním, tak občas mě některý opravdu překvapí. Poslední štace je technicky brilantní a herecky obdivuhodně expresivní dílo. 8/10 (26.08.2016)

Týmto filmom ako keby Murnau zaviedol do kinematografie pojem deus ex machina. Ale k veci. Murnau expresívne vyjadruje pocity starého človeka, ktorý prežíva poníženie, keď je v hoteli, v ktorom pracuje, doslova degradovaný presunom na nižšiu pozíciu. Áno, z dnešného hľadiska sa môže divák pozastavovať nad osudovosťou situácie, zamestnanec mohol ísť predsa v kľude a pokoji do šťastnej penzie. Lenže Murnaovi išlo podľa mňa o vykreslenie osamelosti staroby, o neschopnosti sa prispôsobovať novým veciam a životným situáciám a vďaka kontroverznej záverečnej časti, ktorú sám nazýva v medzititulku ako vysoko nepravdepodobnú, ukazuje rozdielny prístup ľudí k chudobe a k bohatej elite, čím demonštruje ich pokrytetstvo. Der letzte Mann je rovnako, ak nie viac, zaujímavý aj z technického hľadiska. Navodzuje atmosféru kontrastom svetla a tmy, množstvom tieňov a takmer až hororovým vyznením niektorých pasáží. Máme tu zoom, pohyblivú kameru, triky, snové vízie a dvojexpozície. (15.02.2013)

Výnimočný film, ktorý je obrazovým dielom a nepotrebuje k tomu ani medzititulky. Zrozumiteľná psychologická štúdia starého muža, ktorý sa stal v práci nepotrebným a preložili ho na podradnejšie miesto. Emil Jannings uchvátil pre seba dominantným spôsobom celý film a po technickej stránke je kamera zase úžasným vizuálnym koncertom. O záverečnej scéne sa dá polemizovať, osobne by som ho vypustil, našťastie mi dojem nijako neskazil. Výborný nemý film. (02.11.2017)

Nedá se, nedá se. Ne a ne. Hodina a půl němého utrpení se senilním Jannigsem, jednou vesele na hotelových oslavách (skromně) řádícím, jindy stejně tak na opuštěné toaletě trpícím, nebyla opravdu pro mne. Nepopírám, že snímek oplývá zajímavou formální stránkou, díky jejíž propracovanosti nebylo určitě pro vybranou diváckou skupinu potřeba ani toho slova (překvapivě na němý film ani toho psaného v mezititulcích). Ale bohužel se nedokážu radovat nad precizností dobové techniky, na úkor poměrně nezáživného a zdlouhavě podaného obsahu. Nakonec s odstupem pár dnů od zhlédnutí filmu dávám symbolické tři hvězdičky, snad pro tu povedenou estetickou stránku, snad pro občasné záblesky emocí, které snímek nakonec nepostrádal (ač se u mne rozprchly v postupné znudění), snad pro možný tvůrčí záměr nechat prostor na fantazii diváka domyslet si nějaký ten kontext příběhu. Apropo, jsem jediný, komu připadalo, že závěrečný epilog (zmiňovaný jako nepatřičný happyend) by se mohl odehrávat klidně jenom ve snu? (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.12.2019)