Posledná rodina

Prekliata rodina v zajatí svojho podivínstva a kto nepozná osud jednotlivých postáv, pochutná si na malých prekvapeniach v ponurej panelákovej atmosfére, záver prekvapivosť znásobí. Hudobný či umelecký bard neznamená normálny človek a dosť často sú práve géniovia, ktorí sú zároveň šialencami. Film vzbudil určitú kontroverziu, keďže niektorí protestovali, že napríklad postava Tomeka je zobrazená nespravodlivo. Ukončil to režisér slovami: nejde o životopis. A bolo vybavené. O kontrastné postavy šlo ale zaručene. Na jednej strane celkom milý a veselý človek a na strane druhej mŕtvoly a pavučiny. Každopádne jeho osud dáva znať, že niekedy sa oplatí požičať peniaze, lebo pre 1000 zlotých to môže dopadnúť všelijako a sám sa dožijete toho, o čom celý život filozofujete - túto iróniu film zabudol poriadne zdôrazniť. Za odporučenie filmu ďakujem *CARNIFEX*ovi. (21.03.2024)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Životopisný film o slavném polském malíři Zdzisławu Beksińském (jehož některé obrazy, jak jsem zjistil posléze, znám, aniž bych znal autorovo jméno), který absolutně nepůsobí jako životopisný film. Což myslím tak, že to ani jednou nevypadá, že jsou filmaři nějak omezováni realitou, tedy tím, co se skutečně stalo. Prostě jasně a sebevědomě zrealizovaná autorská vize, která řekne mnoho o mnohém. A stačí jí k tomu věnovat pozornost jedné ne zcela šťastné (jo, je to eufemismus) polské famílii v průběhu tří desetiletí. Nejsilnější debut roku, to naprosto bez debat. Polsku gratuluji. Proč jen to nejde u nás? (11.02.2017)

Přiznám se, že mě ten film zpočátku nebavil a musel jsem se hodně nutit do toho, abych se na něj soustředil. Pak si mě ale postupně získával a přibližně někde od prvního pohřbu mě to pohltilo; samotný šokující závěr mě pak rozerval na cucky (dílo Zdzisława Beksińského i jeho životní osudy mi byly až do zhlédnutí tohoto filmu neznámé). Skutečně výjimečně dobrý film, který mě uzemnil svými filmařskými kvalitami - Matuszynski je bez debat obrovský talent a Poslední rodina je rozhodně zázračný debut. Velmi silný, dojemný a působivý film, který budu z hlavy dostávat velmi dlouho. Mimochodem při sledování jsem si mnohokrát vzpomněl na můj oblíbený film Amatér, který je zajímavé s Poslední rodinou porovnat. (21.11.2016)

Nebyl jsem schopen se naladit na styl, kterým je film pojat. Předpokládal jsem, že záměr byl takový, že syrovost výrazových prostředků má zprostředkovávat marast komunismu a tragédii rodiny Beksińskych. To se částečně povedlo naznačit na úplném začátku záběry na sídliště. Pak ale jakoby se film od historického kontextu zcela oprostil a všemu dominovala postava Tomáše, která byla všechno jen ne syrově depresivní. Nedovedl mě přesvědčit o tom, že je zmítaný depresí a trpí, ale byl pro mě spíš odporným spratkem neschopným základní socializace a sebeovládání, chovajícím se jak pětileté dítě. Všechnu jeho případnou bolest a deprese naprosto přebilo jeho odporné vystupování a nedovolilo mi ho chápat jako někoho, s kým bych měl mít soucit. Rodina jeho výlevům jen nečinně přiblíží a bere je jako běžnou věc. Jediný, kdo se zdá, že ve filmu trpí, je jeho matka, ale i ta spíš jen v náznacích, nepřítomnými pohledy a jedním uroněním slzy. Otci jako by bylo všechno naprosto jedno a k tragédii přistupuje s pokrčenými rameny a poněkud zvláštním optimismem. Kde se má v takovém pojetí vzít to drama? Kde je ta bolest, kterou bych měl cítit? Dál jsem nepochopil, jaký měla mít smysl dějová linka s Dmochowským? A co proboha to letadlo? To bylo už naprosto random! Proč? Proč to v tom filmu je? Co se tím mělo divákovi sdělit víc než představit historický fakt o Tomášovi a nehodě? A co ten dialog s letuškou o numeroložce? To už bylo úplně mimo mísu. Prostě to šlo naprosto a totálně mimo mě a nudil jsem se od začátku až do samého konce. (24.05.2017)