Pred polnocou

Opět neskutečně vyzrálé dílo. Fantasticky oscilující mezi melancholíí, romantikou, dramatem, nadsázkou. Herecky bez chyby a několik x minutových dlouhých záběrů, koncentrující veškerou "filmovou" energii na dva hlavní představitele je tah brilantní. Generační obměna v rámci tématiky, kvalita je však naprosto neměnná. Tohle je život. (23.08.2013)

Jsem rád, že jsem těch devět let přežil a dočkal se Before Midnight. Linklater mě totálně rozbil a zabil ve mně tu pomalu se rodící cynickou obludu. Zasadit svůj další opus magnum do vyprahlého a prakticky ničím zajímavého Řecka byl geniální tah, díky němuž vynikla síla samotných dialogů. Řekl bych, že Before Midnight by stálo i za těch 118$, jak mylně stálo na lístku. Další cenná lekce o tom, že síla netkví v obrazech, ale v dialozích. (20.07.2013)

Kdo někdy miloval, ten tyhle obavy zná. Onen strach ze samoty a zároveň z tíhy dřívějších rozhodnutí, ze síly náhody a relativity času. Protože romantická setkání jsou krásná, samovolná věc a velkolepá srdcervoucí shledání jsou věc nezapomenutelná. Ale láska po letech je věc, která se na náhodu uhrát nedá. Richard Linklater se znovu vynořil s filmem, který měl nepřeberné množství možností, jak selhat, jak nedostát svým předchůdcům a jak rozmělnit kouzlo toho, co se zdálo definitivní. A stejně jako v Paříži mi vytřel zrak tím, že se dá navázat o devět let později a přitom na tom samém místě. Něco možná v životě dříve nebo později musí uvadnout a něco bohužel zesílit. A i přes to, že Půlnoc rve srdce tím nejintimnějším a nejzrádnějším způsobem, to tihle dva upovídaní cestovatelé mají zase za plný počet. Jejich osmnáctiletá odysea pak v žánru romantického dramatu nemá obdoby. A šestý smysl mi říká, že rok 2022 by nás mohl potěšit ještě jednou. (19.07.2013)

Krásný film, jaké dneska nevznikají, i když by paradoxně mohly docela snadno. Minimalistické, chytré, určitě maličko strojené, ale ne víc, než vyplývá z námětu "dvou lidí (a tentokrát pár přihrávačů navíc), co spolu dvě hodiny v kuse mluví o svých problémech". Skvěle doplňující druhý díl, rozšiřující ho, nabízející zase o něco ošuntělejší verzi romantiky a zase o něco vzdálenější a bezradnější pokus navrátit se k té jediné vídeňské noci. Přitom mám pocit, že by to mohlo fungovat i samostatně. Nejvíc na celé sérii obdivuju, že zvládá nesklouzávat k očividným pokusům o sofistikovanost a univerzální odpovědi, zůstává to v podstatě jednoduchou vztahovkou, které nemám potřebu vytýkat věci, jež se nabízejí (jisté tezovitosti a plánovanosti se prostě vyhnout nejde). Celá trilogie je, jako kdyby se hrdinové Woodyho Allena zbavili snobských komplexů a prostě žili život. Nemyslím si, že trojka rozbíjí koncept časové uzavřenosti, jak si tady čtu - i dvojka ono uzavření jen naznačila a nakonec k němu stejně nedošla. Na jednu stranu doufám, že za dalších deset let přijde čtvrtý díl. Jen se bojím, že už moc k probrání nezbývá. Už trojka bojuje s tím, že ve dvojce se na zestárnutí hrdinů tolik stavělo (nutno dodat bojuje úspěšně), takže těžko říct, jestli ještě je kam postupovat. Spíš ne. 4 a 1/2 (24.06.2013)

Céline a Jesse již jako odpovědnostmi středního věku poněkud vyčerpaní rodičové, kteří přehodnocují vztah, jenž byl v předchozích filmech pouhým příslibem. Porozumění se zdá po letech paradoxně těžší než na začátku a láska je teď častěji dílem vůle než citu. Navíc ani "epocha dočasnosti" vztahům na trvání nepřidává. Manželé stojí na půl cesty mezi šedovlasou generací, která dosud u oltáře slibovala "dokud nás smrt nerozdělí" a mezi těmi mladými, kteří do svých exotických přeshraničních partnerství již vstupují s tím, že jsou jen na čas. Ve společnosti, která již nevěří na trvalost je těžké u svého "ano" vytrvat. Obzvlášť pokud - tak jako v Jesseho případě - již jedno manželství zkrachovalo. Linklaterův film je opět skvělý, byť v něm oproti tomu minulému zas o něco ubylo lehkého poetična ve prospěch těžknoucí reality. Snímek odkazuje na Rosseliniho "Viaggio in Italia": v jednom okamžiku explicitně, jinde v náznacích. Mezera padesáti let je však znát: zápas o manželství je podobný, jen přibylo pragmatismu a schází tu zázrak. (30.07.2013)