Blondýnka

Televizní pocitovka. Mozaika “zážitků” utrápené holky, hledající vlastní identitu a místo ve světě. Atmosférou vtahující, ale na to, jak málo informativní, tak zbytečně dlouhá. Neustálé nelogické střídání obrazových formátů a barevných scén s černobílými odpovídá zmatené psychice protagonistky. Jednoduchý, ale neotřelý a docela fungující fígl. Ana de Armas excelentní, odevzdaná a procítěná. Až je toliké její snahy pro natolik širším publikem nedocenitelný film škoda. Andrew Dominik má jako autorský umělec něco do sebe, ale NENÍ to Terrence Malick. (29.09.2022)

Oscar 1 nominace: Herečka HR - Ana de Armas ... ... ... Zlatý Lev - výběr (28.12.2023)

Blondýnka je dílo výjimečné ze stejných důvodů, proč ji mnozí nenávidí: fragmentárnost, přemrštěná délka mnohých scén, zaměření na povrch, nestálá vizuální identita, stupňování tlaku bez katarze, ne empatický biopic, ale pesimistický body horor s disociovanou hrdinkou, která bloudí vlastním podvědomím - na celý film se dá dívat jako na její noční můru (nejen tím, ale taky badalamentiovským soundtrackem Nicka Cavea a Warrena Ellise to připomíná Lynche, který v 80. letech ostatně taky připravoval a nakonec nerealizoval film o MM). Rozklad a dekontextualizace mýtu a ikonografie Marilyn Monroe funguje v obrazech líp než v grafomanské předloze Joyce Carol Oates (film sice poměrně důsledně přejímá její fabuli i syžet, ale svým nihilismem má blíž k Ballardovi nebo Palahniukovi). Chápu, že na někoho může být sexuálního násilí, nervových kolapsů a nápadů nacházejících se mimo hranice vkusu (plod mluvící ke své matce) příliš. Chápu, že ne každý přijme koncept filmu, v němž je krása skoro vždycky spojena s bolestí a sex s ponížením, filmu, který diváka situuje do krajně nepohodlné pozice voyeurského spoluviníka. Minimálně od kritiků bych ale čekal schopnost odlišit reálnou historickou figuru od textového konstruktu, který plní určitou narativní nebo symbolickou funkci, potažmo misogynní film od filmu o misogynii (a krutosti pohledů, které člověka zbavují identity a mění v projekční plátno pro cizí fantazie). 90% (04.10.2022)

Samá tragédie. Sledování pro mě nebylo vyloženě nepříjemné, jak se píše všude možně jinde, jen dost monotematické. A když jsem si přečetl, že kniha od JC Oatesové je "fiktivní biografie," pomyslel jsem si cosi o hodně bizarním oxymoronu. Každopádně, Blondýnka je herecky vytříbená a vizualitou dejme tomu lehce podmanivá, ale superlativy bych hodně šetřil. A to jsem si myslel, že dělat nebudu! (17.04.2023)

Ten film má vynikající jednotlivé scény a i velmi originální filmařský přístup, ale způsob vyprávění je na přes držku, opravdu neuvěřitelně zprasený zážitek a přitom při takové stopáži stačilo jediný - koncepční vyprávění a bylo to za 5. Ana de Armas je ovšem nehorázná bohyně za to jak Marylin ztvárnila, absolutní top ženský herecký výkon. (02.01.2024)

Ne, nebudu v tom hledat pozitiva a marně se snažit najít jakýkoliv důvod, proč bych tento film měl mít alespoň trošku rád. Blondýnka je artové peklo a co naplat, že Ana de Armas tu šla s herectvím až na uměleckou dřeň. Docela jí to vzhledem k těm sexuálním a nervy drásajícím scénám i věřím. Když ale nemají žádnou logiku a souvislost, tak s tím se smířit úplně nedokážu. Kvůli neautorizované biografii, podle které je film natočen, vlastně nevím ani to, co je pravda a co lež. Z Marilyn Monroe tu udělali chudinku, která schytala všechno špatné, co Hollywood doby nabízel. Mnohdy to bylo až neúnosné a to je vlastně to jediné, co jde filmu k duhu. Jeho sledování je opravdu hodně nepříjemné a psychicky náročné. Podobné filmy točí třeba Gaspar Noé. U něj ale na rozdíl od tohoto filmu chci vědět, co se bude dít dál, možná i pro svojí uvěřitelnost, což mi tady chybělo. Tady mi to bylo vysloveně putna. Naopak jsem myslel, že u té neúnosné délky spíš zdechnu... (30.01.2023)

║Rozpočet $22miliónov║ Pre boha čo to stvára Andrew Dominik, bez servítky pošle na nás takúto umeleckú depku. Chúďa Marilyn. /60%/ (09.10.2022)

Docela mě baví představa netflixáků, kteří týdně hltají hodiny a hodiny spotřebního contentu, a nyní budou chtít to samé od Blondýnky. Jak to, že se pod heslem „životopis Marilyn Monroe“ neskrývá feel-good biografie s trochou povinné povrchní depky? Inu, Andrew Dominik natočil film, jenž spousta lidí vypne do patnácti minut, jelikož ten psychický nápor jednoduše nedají (a je to naprosto v pořádku). Já jsem ale byl připravený a dostal jsem přesně to, co jsem čekal – tedy dvouapůlhodinovou převážně černobílou artovku, která ukazuje odvrácenou tvář života Marylin Monroe a vlastně i Hollywoodu jako takového. Ano, občas je to zbytečně nesourodé a natahované. Celou dobu se však jedná o špičkovou filmařinu, která servíruje jednu působivou scénu za druhou (fiktivní komprimace jednoznačně prospívá) a ždíme herecký talent Any de Armas na trýznivé maximum. Často mi nebylo úplně dobře a vítal jsem to. Příběhů, jež zarývají nehty do černého svědomí továrny na sny, totiž nikdy není dost – a tahle vyčerpávající festivalovka se snad zařadí mezi ty nejslavnější. (29.09.2022)

„V Kalifornii je težké říct, co je skutečnost a co sen.“ Roberta Forda a Jesseho Jamese sice Andrew Dominik suverénně našel, ale s Marilyn Monroe se mu to už nepodařilo. Baz Luhrmann na realistické zpodobnění Elvise okázale rezignoval a v rozmáchlém životopisu se dokázal bez adekvátně prokreslené hlavní postavy obejít, avšak Dominik nenabízí podobně bohatý ranec zábavy, kterou by udržel divákovu pozornost; a to navzdory příjemným momentům, jež připomínají Malicka či Wese Andersona. Hlavním problémem Blondýnky je fakt, že oněch pár reálií, které o Marilyn všichni víme, není během filmu hlouběji rozpracováno, a tak se v mnoha variacích opakuje povaha jejího smutného osudu. Ano, Norma Jean měla velmi těžké dětství a Hollywood ji následně semlel – ale co dál? Až příliš doslovnými symboly se Dominik snaží zhmotnit významy, jež jsou však od začátku zřejmé. Díky obětavému výkonu Any de Armas a spoustě zajímavých, i když často jen na efekt hrajících nápadů se ony bezmála tři hodiny ve společnosti blonďaté ikony stráví celkem příjemně, ale ke skutečně drtivému dopadu toho přece jen dost chybí. (03.10.2022)

Někteří kritici Marilyn Monroe milovali, jiní ji nenáviděli. Já zas nenávidím tento film. STO ŠEDESÁT SEDM MINUT umělecké sebehonitby, která je nafouknutá, která střídá styly z jasného důvodu, ale bez jasného pojítka. Je to film který nemá co říct, který nemá co vyprávět, který nemá co předat. Měl jsem pocit, že sleduju prázdný obraz. Samotná blondýna (Protože jsou to dvě osobnosti, CHÁPETE?) nemá prakticky charakter, je to utrápená žena, ale bez kontextu se dá jen těžko vůbec souciti s takovou postavou. Všechny vedlejší postavy jsou prakticky karikatury, což je tak nějak záměr, ale pak na mě působí celý svět karikatůrně a prázdně. Není tu se čehokoliv chytit, nic na čem by mělo člověku záležet. Spousta témat je jen povrchově převedena, spousta myšlenek o hlavu omlácena. Film tak nějak zachraňuje Ana de Armas, která sice podává solidní výkon, ale upřímně mě tolik nepřesvědčil a nedostal. Často byl přehnaný a očividně na sílu zahnaný do extrému, avšak ji to nemůžu mít za zlé, protože být to víc jemné a miň do očí bijící, tak by mě film asi zabil svou nudou. Film byl právě v tom nejlepším, když byl jemnější ve svých motivech a náznacích. Jmenovitě, když nám ukazovali sečtělost Blondýnky u které všichni počítali, že to má od někoho jiného. Za mě ale silný nedoporučení tohoto filmu, Mít to hodinu a půl, tak je to zajímavý cvičení na psychické vyzobrazení utrápené slečny, takto je to jen přepálená nuda o ničem. 4/10 (05.10.2022)

Koukám, že v poslední době se životopisné filmy snaží být něčím víc, než pouhým shrnutím. Což je asi dobře, ale mě to zatím moc nevoní. Elvis měl alespoň ty hitovky a barvičky. Na Blondýnku se ale dobře nekouká. Je to pojato veskrze artově a dvě a tři čtvrtě hodiny sledujeme, s velmi krátkými výjimkami, jen neštěstí hlavní hrdinky. Události se dějí, ale my nevíme proč a Marylin se utápí v depresích víc a víc až to ke konci vypadá pomalu jak nějaký horor. Nebýt tam naprosto božská Ana de Armas, tak na to nemá cenu koukat. Andrew Dominika už nebrat. (01.10.2022)

„MŮŽETE MI ŘÍKAT NORMO…“   Artový a intelektuální drama, plný Hollywoodu padesátejch let. Jedno se tomu upřít nedá – Ana de Armas je OKOUZLUJÍCÍ! Jinak je to příšerně dlouhý, někdy fakt hodně artový a jestli o MM víte málo, tak i to vám (zřejmě) zvošklivěj. Je to totiž o životě, kterej nechcete prožít, takže místo oslavnýho životopisu očekávejte hodně depresivní film. Ovšem bacha – sama autorka knihy říká, že jde o fikci. Takže babo raď! Prostě zlatej „Můj týden s Marilyn“.   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 2000 napsala Joyce Carol Oates, neznám.  2.) Na filmy koukám kvůli kozám.  ///  Thx za titule „Vít Bezdíček“.                PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (01.10.2022)

// Ana de Armas ve své životní roli, a fakt si po zhlédnutí nedokážu představit, že by tady Marilyn někdo dokázal zahrát s větší něhou, s větším pochopením, s takovou mírou zranitelnosti a zároveň postupnou dávkou deprese a schizofrenie, jako to dala tahle kubánská kráska. O to větší škoda, že její fenomenální výkon shazuje sám režisér svojí honipérskou snahou vybrousit formu do jakési metafory na marilyninu rozvrácenou psychiku. Je to ale konzistentně nekonzistentní, roztříštěné, prakticky bez příběhu a tím pádem i bez emocionálního dopadu, protože co vidíme, jsou jen útržkovité střípky ze života slavné herečky. Dominik samozřejmě přichází s plno zajímavými nápady, ostatně kdyby tomu tak nebylo, byla by to vyloženě ostuda, jenže ve výsledku je z nich funkční jen minimum, a tak se tahle 166minutová "biografie" jen zdlouhavě motá od scény ke scéně, občas se pokusí pobouřit, ale je to převážně marná snaha. Témata Blondýnky totiž nejsou ani nová, ani svěže pojatá, nenutí diváky pokládat žádné otázky, které už si nekladli někdy předtím, a pak prostě skončí. Doufal jsem v mnohem silnější a především celistvější zážitek. 6/10 (28.09.2022)

Nikoli váš konvenční "babičkovský" Hollywood-star portrét, rozhodně neuspokojí po stránce faktický biografie (už předem mějte kontext), nýbrž je to hezky depresivní, magicky realistická životní koláž ve znamení traumat, ztrát a neštěstí, exploatace a manipulací. Hlavní téma je zde tragický rozkol mezi Marilyn Monroe a Normou Jeane. Ana de Armas je okouzlující, bez ní by to bylo možná úmorný. (29.09.2022)

Andrew Dominik chtěl zjevně tnout do živého, což je u tohohle příběhu velmi složité, protože "dekonstrukce Marilyn" je v podstatě mainstream - další film jednoduše rozebírající, jak byla nešťastná a jak žila život v masce, by fakt neměl smysl. Tvůrci tedy nabízí film, u kterého se nejde dojímat, nejde souhlasně kroutit hlavou nad narativem, který se odvíjí přesně tak, jak čekáme. V mnoha ohledech to je povrchní film - po površích klouže a ulpívá na nich, mnohdy nepříjemně dlouho. Ikonické obrazy z života Marylin protahuje tím nejméně příjemným směrem. Místy to balancuje na hraně směšné doslovnosti a řešení je, že to ještě zdvojnásobí intenzitu. Je to rozhodně skvělý experiment. 4 a 1/2 (29.09.2022)

Ana de Armas je roli sexuální ikony 20. století naprosto boží, takže jistě nepřekvapí, že tady mužská část nemá problém přitlačit na hodnocení, zatímco ženská sekce demonstrativně předstírá nezájem. Dominik zvolil značně netradiční styl vyprávění, který určitě nesedne každému, ale díky tomu vznikla řada snových sekvencí. Především skopnutí JFK z piedestalu je dokonalou ukázkou boření mýtů. (22.10.2022)

Už jsem to myslím mnohokrát naznačovala, ale nejsem si jistá, jestli vyloženě řekla naplno: Nenávidím životopisné filmy. Specificky tento druh životopisných filmů, které nemají vlastní příběh/úhel pohledu, ale zaštiťují se tím, že pokrývají životní příběh osoby xy, případně že odkrývají její "skutečné já". H*vno. Jediný životopisný film, který uznávám (a který je nejlepší ze všech), je Velvet Goldmine, a to proto, že je to přiznaná fikce. Dominik si děj svého filmu tahá z otevřeně nepravdivé a vyfabulované knihy, z paty a nejspíš taky ze zadnice, a během toho deklaruje, že "neodvrací oči od Marilynina utrpení" a "ukazuje predátorskou tvář filmového průmyslu", zatímco v minulosti sám neměl problém točit film pod Harvey Weinsteinem a rozhodl se do svého filmu zařadit antipotratovou agitku založenou na drbech místo toho, aby třeba zmínil, že Marilyn celý život bojovala s endometriózou, kvůli které pravděpodobně nedokázala donosit žádné své těhotenství. Jsem si jistá, že tento film je oprávněný odpad, ale přece jen bych ráda pochopila režisérovy záměry a motivace. Většina jeho starších filmů byla taky fikce inspirovaná realitou, ale nemůžu si pomoct - v minulosti se mu tento důležitý detail dařilo přesně vyjadřovat pomocí vypravěčských a filmových prostředků, kdežto Blonde je prostě žumpa předkládaná jako "mistrovské dekonstrukční umění". Film diváky kritizuje za to, že se na filmy a herce vůbec dívají, a promptně svou hlavní postavu fetišizuje jako ultimátní manic pixie dream girl, která za celou dobu neudělá jediné vlastní rozhodnutí, na všechny situace reaguje stejným uslzeným výrazem a jejíž celá osobnost a historický odkaz jsou zredukované na "daddy issues" a "četla Rusáky". Navíc je to vystavěné na herečce, která na plátně nepředstavuje komplexní ženu z masa a kostí, ale pouze snaživě pochoduje z napodobeniny jedné slavné pózované fotky do druhé (zatímco režisér to vydává za skutečný život) a předvádí jednorozměrné cvičení v imitaci někoho tak hluboce zakořeněného v popkulturním podvědomí, že je z principu nenapodobitelný. Tento tríček se snahou co nejvěrněji napodobit dobu dávno minulou (místo vytvořit svou vlastní hrdinku) se velmi rychle omrzí, zbytek takřka tříhodinové stopáže je kvůli tomu vyloženě nesnesitelný. Kéž by tak ta scéna, kdy se probudí v zakrvácené posteli, existovala v rámci úplně jiného filmu. (06.10.2022)

Přepis románového životopisu, to je už sama o sobě problematická kategorie. Knihu Joyce Carol Oatesové jsem zavrhla už před lety, jaká to byla snůška výmyslů, ale filmařům přišlo zajímavé vzít právě tenhle materiál a opřít o něj experimentální pohled na život věčně nešťastné Marilyn Monroe. Lidem, kteří neznají tu dobu a staré filmy, to nic neřekne. Fanoušci a znalci MM nadále preferují jakékoli jiné biopicy (včetně problematického počinu My Week with Marilyn) a ostatním tahle netflixová událost může být úplně fuk. Blonde je jen další zbytečná aféra. Spíš je důležité zdůraznit, že film o MM nebo s MM se točí už od té doby, co předčasně zemřela a tudíž nejde o nic nového pod sluncem. (15.10.2022)

Přísný záblesk jedné éry Hollywoodu. Děsivá koláž momentek z života Marilyn Monroe. A slušná obžaloba slávy a misogynie. Andrew Dominik servíruje přesný opak amerického snu. Zajímalo by mě, jestli je tam tolik skoro až pornografických scén jenom proto, aby režisér poukázal na to, že jsme se jako společnost vlastně nikam neposunuli a tohle bude to hlavní téma, které bude tvořit headliny. Mám s tím ale podobný problém, jako s Dahmerem. Některé výjevy v projektech opírající se o skutečné události by možná divák takto zdramatizované snad ani vidět neměl. (30.09.2022)

Andrew Dominik hněte hutnou atmosféru děsivého života Normy Jean už od první scény s hořícím Hollywoodlandem v pozadí. Práce s obrazem, střídáním různých kamer, barev a svícení i poměrem obrazu překvapivě pomáhá vyprávět příběh místo toho, aby to působilo rušivě. Ana de Armas hraje fantasticky, ve stylu hospodyně na hraně šílenství lomeno promiskuitní filmová hvězda. Lámání příběhu do jednotlivých scén chvílemi mate, ale je nutností jinak bychom se dočkali čtyřhodinové verze. Snové a drogové sekvence v závěru jsou lahůdka. Premiéra Někdo to rád horké ("Miluji vás všechny!") s obludnými fotografy je vrcholem celého snímku. Určitě jde o přístupnější kousek než byl třeba MANK, ale ani tak není BLONDE pro každého. Pokud se jí ale podáte, pohltí vás. P.S: Scéna z Bílého domu nezklamala. (28.09.2022)