Obsahy(1)
Svá dvě nejslavnější dramata, "Gazdinu robu" a "Její pastorkyni", napsala Gabriela Preissová v době, kdy jí nebylo ani třicet. Obě se dočkala slavného zhudebnění. První operu pod názvem "Eva" napsal J. B. Foerster a druhou Leoš Janáček. Sláva Janáčkova díla hodně zastínila originál. Zato "Gazdina roba", autorčina prvotina, se na jevišti českých divadel hraje stále, ať je doba jakákoli. Tak silné a působivé je to drama. Inscenace režiséra Zdeňka Kaloče měla v Divadle na Vinohradech premiéru v květnu roku 1992. Titulní roli Evy krajčířky obdařila vroucností, temperamentem, hrdostí i tragickými stíny Dagmar Veškrnová. Inscenace se stala událostí a dodnes platí za jeden ze základních kamenů české inscenační tvorby posledního desetiletí 20. století. (Česká televize)
(viac)Recenzie (16)
Vkusná, povedená kombinace tradičního moravského jazyka, puritánské venkovské morálky a moderních divadelních postupů. Od počátku je téměř jasné, jak příběh musí dopadnout, ale režisér a herci přesto udržují napětí - vlastně tím, že je člověk zvědavý, jak to udělají. Útržky moravských písniček, které se celým dějem trousí, dodávají všemu pravou peotickou atmosféru. Celé dílko je opětovným důkazem, že dramatu vždycky prospěje, když "je odněkud." ()
Ojediněle emocionální hra, nikoli ve smyslu „hra, která vzbuzuje emoce“, ale „hra, u níž jsou emoce hlavní osou a podstatou“; myslím, že nepůjde o žádné sexistické zjednodušování, když si dovolím napsat „hra výsostně ženská“. Což výborně rezonuje s niterným herectvím Dagmar Veškrnové. Síla prostoty a syrovosti, autentické psychologické peklo vesnického/maloměstského sousedského mikroklimatu. Stylizace moravského nářečí v podání pražské části souboru výjimečně nekarikuje ani neuráží. Pasáže inscenovaných vnitřních představ a snů vyvolávají atmosféru, která je možná bližší lyrickému filmu než divadlu, ač je TV záznam tentokrát pokorný, bez jakýchkoli záběrových či střihových samoúčelností. Opravdu pozoruhodný kousek. ()
Folklorní témata umíme v Evropě nejvíc my a Balkánci a pak Slováci. Nikdo jiný. Asi proto, že se u nás rozvinul, společně s výše jmenovanými národy, nejvíc. Kroje, písně, tance, mluva, obyčeje atd. To vše autoři podobných děl zaznamenali, třeba bratři Mrštíkové. Gabriela Preissová byla další z nich. Byla to doba, kdy si lidé písněmi pomáhali, když jim osud ztrpčoval život. I toto je zde zaznamenáno. Stejně jako mluva, kterou si herci dobře osvojili. A osudy byly povětšinou podobné. Někdo, ona či on, si museli vzít koho nechtěli a nemohli toho, koho chtěli. Rozhodoval majetek, zde navíc i tehdy tak důležitá víra. Obsazení je hvězdné, z toho vycházejí přirozeně i výkony, ale já si přece jen hvězdu ještě nechám do zásoby, neboť další verze s jinými herci jsem neviděl a nedokážu tak posoudit zcela objektivně, zda je tato úplně ta nejlepší. ()
Tak v každém případě hodnocení za pěkné písničky. To je jasné. Ale dál? Neshledal jsem vůbec nic na této divadelní hře, co by mělo být hodnoceno nějak nadprůměrně. Vesnické drama, jakých bylo napsáno desítky. Nic nového, nic překvapivého. Ano, herci byli dobří, ale proč to hodnotit jako kdovíco. Mně se to celé líbilo, ale tak nějak obyčejně. ()
Myslím, že i v tomto případě měla Česká televize šťastnou ruku. Feministický předchůdce MARYŠI Mrštíkových vyniká ostrým pohledem na titulní hrdinku, její šarm i velkorysost, ale také rentgenováním živých potíží tehdejší slovácké vesnice. Ženská velkorysost se rozbíjí o mužskou partnerskou malověrnost a - jakkoliv frázovitě to zní - o nepřízeň doby a poměrů. Zajímavý vhled hra nabízí v případě českých agrárních gastarbeitrů v dolnorakouské nížině. Z postav, ve hře ztvárněných, určitě vyniká Dagmar Veškrnová, nic dlužna však své pověsti nezůstává ani Jana Hlaváčová v roli potenciální Eviny tchyně. Režijně i autorsky se tu podařilo navzájem skloubit výrazný slovácký dialekt, přechod mezi tehdejším městským i venkovským světem a "ty nahoře". GAZDINA ROBA je mimořádným nadčasovým dílem s plnohodnotnými živými postavami; totéž lze říci i o její vinohradské divadelní inscenaci. ()
Reklama