Zem - história jednej cesty

Poškozování životního prostředí jsem narozdíl od našeho pana exprezidenta již viděl, jenomže poněkud jinak, než mi jej ukazuje Home. Ten nás totiž s křehkostí ekosystému neseznamuje, pouze ji konstatuje. Je výčtem obvinění, sledem číselných hodnot, kterým dramatický přednes dává zdání obrovské důležitosti, ale vlastně nevysvětluje, v čem by ta důležitost měla být. Někdy ta důležitost zřejmá je a jindy zase ne. +++++ Je 1400 litrů vody na 1 kg hovězího hodně nebo málo? Opravdu je třeba jíst méně masa? Možná. Máme tedy stáda vybít? Dožít? Jak moc se měnila hladina moří v minulosti? Jak rychle? Je 7 metrů hodně? Za jak dlouho? V minulosti byla hladina i o 140 metrů níže než dnes. Atakdále, atakdále. Význam indikátorů tu víme, tu tušíme, tu si troufáme polemizovat. Ale ony se valí společně s hezkými obrázky a plakátově duchovně-přírodní hudbou - kdo má vzdorovat tomu přívalu. Na konci nezbývá než rozhodit ruce a jít protestovat. Proti někomu. Kdo za to může. Věřit v solár, vlny, vítr... Jakoby tu snadná řešení byla, jen by stačilo zvednout naši zadnici. Komplexnost světa se tu sice deklaruje, ale v jádru dost podceňuje. Přesto... asi tu zadnici trochu zvednout musíme. OK. Ale musíme vědět k čemu a proti čemu. Bojím se, že Home nás v tomto ohledu může lehce mást. (07.10.2014)

Vizuálně vytříbený a myšlenkově plný dokument, který většinu času servíruje na pozadí úchvatných záběrů alarmující fakta o stavu našeho "domova". Naštěstí jsou tyto negativní aspekty lidské činnosti za poslední desítky let vyváženy optimistickými nadějemi na uržitelnost zdrojů a obecně lepší zítřky pro budoucí generace. Ve světle tohoto dokumentu pak nepůsobí některé eko-snahy EU až tak nesmyslně, že? (09.10.2014)

Čarokrásné a současně mrazivé obrazy naší matičky Země z větší části snímané efektně ze vzduchu. Některé krajiny jakoby patřily do jiných světů, jiné jsou našinci důvěrně známé. Jediný problém byl s komentářem Z.Svěráka. Pro snímek nepříjemným hlasem (představoval bych si třeba Pavla Soukupa) čte školometsky didaktický komentář, který by se hodil jako výukový materiál na ZŠ. Při zavřených očích jsem se ocitl uprostřed Vyšetřování ztráty třídní knihy... Uvítal bych verzi beze slov jen s hudebním doprovodem. Každopádně příště si pustím raději komentář Glenn Closeové... (18.02.2012)

hodně znepokojující ekologické varování, které diváka nejprve 80 minut se zdviženým prstem zavaluje nespočtem palčivých problémů současné populace, aby pak v závěrečné desetiminutovce dodalo i trochu toho optimismu s vidinou lepších zítřků.. celkově to působí místy možná až zbytečně (?) dramaticky a pesimisticky, ovšem svou úlohu (tedy poučit, upozornit a varovat) splňuje tento dokument na výbornou.. a to celé navíc zajímavou, poutavou a dobře koukatelnou formou.. (26.11.2012)

Stydím se za to, že jsem jeden z těch parazitů, vlastně pardon, lidí, kteří dokázali za takovou krátkou dobu napáchat tolik škody. Nebudu se nijak ospravedlňovat, třeba v tom, že mám k přírodě více než kladný vztah - občas tím vyvádím ostatní z míry (vydržte s někým, kdo pořád zachraňuje nějaké mouchy, vosy, brouky a pavouky, když je ti druzí chtějí zlikvidovat), ale chovám se taky hnusně. Pochopitelně ne cíleně, ale teprve až s tímto filmem mi došlo, jak jsem občas nechutně pohodlná. Krásy přírody dovedu vnímat, skoro tím žiju, ale zajímat se o to, jestli náhodou netrpí, to mě napadlo jen občas. Vážně bych se měla stydět. Je opravdu příšerný, že lidé, kteří dlouhá léta takřka s přírodou splynuli a dokázali s ní žít v jakési symbióze, nevyčerpávat jí, neubližovat jí, teď kvůli jiným "civilizovaným" trpí hladem, nedostatkem vody, stejně jako trpí sama Země. Přeju si, aby se vzbouřila, aby nám dala všem pořádně na pr..l. Aby nás zbavila všech prostředků, kterým si hýčkáme svou pohodlnost a nechala nás tvrdě dopadnout na zadek. Tenhle dokument by měli vysílat každý den v týdnu několikrát, aby ostatním otevřel oči. Aby tady z toho ostatní nedělali "zdlouhavou zelenou agitku" a podobně. Copak je normální si jen brát a nic nedávat? Čekat teprve, až se bude dít něco strašlivého, a pak začít konat? Nebo to rovnou v začátku prostě vzdát? Nebo říct si, co bude za nějakých 50 let mi je jedno, protože JÁ už tady stejně nebudu? Doufám, že tohle prostě není normální pro všechny. (30.06.2010)