Nech vojde ten pravý

Upíří horor, který díky dětským hlavním představitelům získává nový rozměr koukatelnosti a poutavosti. Příběh o dvanáctiletém bělovlasém klukovi, který je obětí školní šikany svých spolužáků a malé stejně staré černovlasé upíří dívce, který se odehrává na pozadí zasněženého švédského sídliště, kde není až zas tak mnoho scén, které by někoho děsily, ale přesto se na film velice pěkně dívá. Přátelství a romantika spolu s velice realistickou krví, bez použití extrémních efektů a fascinujících triků. 80 % (21.05.2010)

V jednoduchosti je krása – pro Evropana snadněji ztotožnitelná, než hýřivá americká přeplácanost. Skloubit takovým způsobem protichůdné pocity křehké zranitelnosti se žhavou vášní, navodit atmosféru horoucího vzplanutí dvou zcela odlišných bytostí. Skandinávská symbolika jasného dne a temné noci v romantickém splynutí na lehounké sněhové podušce potřísněné kapkami rudého vykoupení. Chceš poznat slast okamžiku – zamilovaní chlad nevnímají. (27.11.2010)

Severské dusno mě pro tentokrát nepohltilo.. Ačkoliv měli tvůrci štěstí na mladé herce, tahle směsice hororu se sociálním dramatem mě nikterak zásadně neoslovila. Další severský zástupce má rozhodně své kvality, ale zařadil se mezi ty, na které jsem si zhruba tak hodinu po projekci nevzpomněl. Řada důležitých scén (těch závažných i strašidelných) nefunguje, tak jak má, takže zbývají zejména ty poetické sekvence statických záběrů na zasněžená místa posmutnělého sídliště. (12.01.2011)

Rudá krev nejlépe vynikne na čerstvě napadaném sněhu, stejně jako vynikne něco brutálního vedle něčeho něžného. V tomto netradičním švédském filmu, který si nezaslouží být škatulkován (jenom) jako horor, toho vyniká spousta, asi i proto jde o vynikající podívanou. Atmosféra vytvářená delšími záběry, mrazivým severským podnebím a „sídlištním feelingem“ funguje perfektně, na samou mez únosnosti je vyostřena v podstatě nonstop. K těm největším zvrhlostem povětšinou dochází mimo kameru, čeho tvůrci velmi mazaně využívají ve svůj prospěch (nejvíce při finálním masakru v bazénu). Jindy jdou proti očekávání hororového diváka a předpokládanou lekačku oddalují tak dlouho, až se celá scéna vyvrbí v něco docela jiného. Ačkoliv mezi klíčová hesla Ať vejde ten pravý patří strach, zlo, krev, vnímal jsem jej jako krásný film. Nejen vizuálně. Soucit s těmi dětmi, které nebyly bledé bezdůvodně, mi přišel normálnější než lítost nad jejich oběťmi. Věčný hlad málokde vítaného upíra a věčný strach školního otloukánka posloužil jako základ příběhu o věčném přátelství. Když jsou v něm navíc přítomny stopové prvky černého humoru, nenapadá mne, co více si přát. 85% Zajímavé komentáře: Cervenak, Mahalik, Nick Tow, FlyBoy, wipeout, Morloth, Freemind, Traffic (07.07.2008)

A nemá se člověk u hororu aspoň trošku bát? Podobnou nálepku bych v případě tohoto snímku raději vůbec nezmiňoval, anebo ji šoupnul až na poslední místo v popisku žánrového mixu. Spíše je to takové milé, nikam nespěchající, mrazivé nadpřirozené drama. S přihlédnutím k americkým mutantům, strašidlům a masovým vrahům ve všech jejich zběsilých filmech se od nich Let the Right One In nemůže více lišit. Tento snímek je "příběh", a ne šílená jízda plná videoklipovitých lekaček, jak si podobný žánr představuje Hollywood. Má hutnější atmosféru - v tomto případě se krve opravdu nedořežete, všechny končetiny jsou tu promrzlé až do morku kostí - neznámé a překvapivě přesvědčivé herce, klidnou a nezaměnitelnou hudbu... Celé je to vlastně parádní dramatický kousek, ale to jsem již nastínil v úvodu. Obrovská pochvala směřuje k české distribuci, která tento nezávislý (!), švédský (!!), a lehce přehlédnutelný (!!!) snímek šoupla do pražských multiplexů. Jen tak dále, snad se za pár let dočkáme i dalších nových snímků režisérů jako jsou Alfredson, Jones (Moon), nebo Christian Alvart (Pandorum). Bylo by to fajn. (24.11.2009)