Právo na minulosť

"Šťastné je, že jsme prežili…" Je docela štěstí, že jsem se k tomuto zapomenutému snímku Martina Hollého po létech konečně dostal. Téma vypořádání se se zločiny stalinismu určitě není špatné zpracované, ač scénář vznikl podle námětu někdejšího komunistického ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka. Je tedy asi znát, že film vznikl ještě za socialismu, neboť v porovnáním s Hollého Tichou bolestí je ten popis událostí přeci jen o dost uhlazenější (bez jakékoliv zmínky o obětech na životě). A ten konec film odehrávající se po událostech spojených s Chruščovovým projevem na 20. sjezd KSSS vyznívá až moc optimisticky. Přesto po filmové stránce tomu nelze moc co vytknout. Nechybí třeba ani Hollého filmařská poetika (viz zejména scéna kdy Věra vzpomíná na život s Grigem mezi partyzány). A krásný je i hlavní hudební motiv. (28.04.2024)

Hodnotit tento film je nesmirne obtizne. Martin Holly je totiz velmi dobry reziser a Pravo na minulost a Tichou bolest dělí jen jediný rok, ale v nekterych pripadech je rok hodne dlouha doba. Aktualnost a platnost pribehu skoncila v propadlisti dejin minuleho rezimu, pravdepodobne i koncem 80.tych let mohl byt problem takovy scenar prosadit, ale vysledek je velmi umirneny a prilis smirlivy. Rovina filmova je ovsem velmi slusna, zvlast moskevske sceny maji velmi pusobivou atmosferu a sira ruska duse urcite na frak nedostala. Chtelo by se napsat, ze je skoda, ze film nevznikl o nejaky rok pozdeji, ale to by uz nejen nikoho nezajimal, ale nejspis by nevznikl vubec. (24.10.2006)

Příběh, jenž lze po závěrečné scéně nazvati ironií osudu – těžce zraněný válečný hrdina bojující v Rudé armádě jako jedna z menších obětí "kádrového mechanismu" po únoru '48. Samotný námět zde mapuje v necelých dvou hodinách poměrně rozsáhlý tematický záběr. Odvrácená tvář budování socialismu po "Únoru", těžký poválečný osud československých letců bojujících proti nacismu z "opačné strany", mediální cenzura a propaganda, vrcholící napětí studené války, po únoru 1956 šok z odhalení Stalinova kultu a pokusy o rehabilitaci státem vykonaných zločinů... to jsou nicméně témata, ke kterým mám stále potřebu se vracet a různě si připomínat. Zde některé z nich zůstávají nastíněné spíše ve vedlejších až epizodních motivech, ale vcelku to nijak neškodí a naopak z dnešního pohledu film může pro diváka posloužit i jako funkční "opakovačka" dějin prvních dvou dekád poválečného Československa. Závěrečný dialog nad vydáním knihy jakoby symbolicky podtrhoval možnost vynést na světlo světa v době perestrojky příběh na pozadí poválečných dějin v otevřenějším duchu. Ač lze souhlasit s textem distributora, že kritika režimu je zde skrze šťastný konec přeci jen ještě trochu alibistická. Martin Hollý byl vždy režisérem spíše lidských příběhů, než velkých politických eposů, soustředí se na osudy postav, vzahy mezi nimi (v centru stojí pan Griga jako bezmocná oběť systému) a pokud se naladíte na jeho vlnu, lze přesně tak vnímat i Právo na minulosť. Jako film řemeselně zručně natočený i hutným příběhem naplněný. Ač nezastírám, že následující Hollého dramata s náměty z 50. let Tichá bolest a Zámek v Čechách jsou mi o něco bližší a v rámci sovětských perestrojkových filmů oceňuju víc Abuladzeho Pokání. 80% (06.04.2020)

Když jsem v titulcích zahlédl, že film je natočený podle knihy Bohuslava Chňoupka, domníval jsem se, že půjde o obvyklou normalizační selanku bez valné hodnoty. O to překvapenější jsem pak byl v průběhu jeho sledování. Chňoupek byl jeden z nejinteligentnějších vrcholných funkcionářů normalizačního vedení KSČ a na obsahu snímku je to i znát. Tím spíš, že se jeho natočení ujal již na sklonku komunistického režimu v době Gorbačovovy perestrojky vynikající režisér.  K nesporné kvalitě snímku jistě přispěla i sovětská koprodukce, protože v době „glasnosti“ zažívala sovětská kultura ohromné tvůrčí vzepětí a rozmach, naprosto otevřeně se přehodnocovala minulost, diskutovalo se bez zábran o čemkoliv a vznikaly nesmírně otevřené a kritické filmy, o jakých se u nás nejen v té době nikomu ani nesnilo. Tehdejší společenská atmosféra se v celé sovětské společnosti a v intelektuálních kruzích zejména podobala atmosféře Pražského jara 1968 a velký rozkvět zažívaly naděje, které se ovšem stejně jako u nás později nenaplnily, což se nakonec u nás znovu ve slabším měřítku zopakovalo i po sametové revoluci, i když už mimo komunistický rámec.  Na svůj příklon ke Gorbačovově linii koneckonců doplatil i sám Chňoupek, když byl v roce 1988 odvolán z postu ministra zahraničí. V roce 1989 totiž u nás panoval stále ještě poměrně tuhý Jakešův režim, který se sovětské perestrojky oprávněně bál jako čert kříže, takže asi nebylo úplně jednoduché tehdy podobný film natočit, i když nepamětníkům už by se to nejspíš špatně vysvětlovalo.   Obsah filmu je samozřejmě poplatný komunistické ideologii, ale s nečekanou otevřeností zároveň odhaluje její fatální slabiny (mnohdy možná i kouzlem nechtěného), a navíc má zajímavý nosný příběh, v němž Chňoupek zřejmě zúročil i své vlastní zkušenosti z novinářské i politické praxe. Leccos je i přikrášlené, ale na dobu vzniku je to pochopitelné. Každopádně bych ale shlédnutí tohoto snímku doporučil všem, kteří předchozí režim už nezažili, protože z něj mají šanci pochopit rozporuplnost poválečného vývoje u nás i v SSSR, což se ze současné všudypřítomné černobílé propagandy rozhodně nikomu povést nemůže. Soudný člověk si pak vlastní názor dokáže udělat sám, pokud ovšem patří do menšinové části populace (cca jedné třetiny), která je obdařena schopností kritického myšlení. Pokud jde o čistě uměleckou stránku, film má i své mouchy, zejména některé herecké výkony jsou málo přesvědčivé a některé dialogy i šustí papírem, celkově jde ale jistě o nadprůměrný a pozoruhodný počin v době dodýchávání státní čs. socialistické kinematografie. (16.08.2022)

Druhý film podľa predlohy Bohuslava Chňoupka dopadol podstatne lepšie ako môj prvý včerajší. Určite je to aj zásluha špičkového režiséra, ale aj predloha príbehu slovenského agenta bez minulosti má svoje pozitíva. Film je zo sklonku socializmu, ale v rámci glasnosti už opatrne tne priamo do živého na našej socialistickej republike a dokonca aj na Sovietskom zväze. Počas skoro dvoch hodín má film stále čo povedať, niet čas na nudu. Na obraze sú väčšinou neznámi slovenskí a ruskí herci, ale dabovaní veľkými hlasmi ako Kňažko, Haverl alebo Kvietik. Nečakal som to, ale spokojnosť. –––– Pán správca, vraj ste zvýšili výrobu mydla, ale v obchodoch ho stále niet. –––– V každej krajine sú nejaké obmedzenia pohybu osôb. – To áno, ale tu sú iba samé obmedzenia. –––– Inteligencia nie je trieda. Je to medzitriedna vrstva. (08.05.2019)