Zahrada Allahova

O Zahradě Allahově se lze dočíst mnohé, pikanterie přinesla například dcera Marleny Maria Riva ve své ironické knize o své matce. Ale jaký je ten film ve skutečnosti? Opojné technicolorové drama odehrávající se na poušti v hlubokých očích Dietrichové a Boyera. Kostýmy někdy drhnou, ale tam, kde se do hry neoficiálně vrátil Travis Banton, tam je vše v naprostém pořádku. Pastelové barvy, splývavé pláště a věčná roztomilost v jejích očích... Hypnotický zážitek. (10.05.2016)

Nudná romanca, ktorá mi nepasovala hlavne kvôli radikálnej kresťanskej oddanosti, kedy láska a krása nejdu ruka v ruke z vierou v boha. Aký zmanipulovaní vedia niektorý byť. Možno sa to niekomu zapáči, ja som skôr sveták, ako mních a preto odsudzujem stratu šťastia ( už získaného ), na úkor reťazí ( hoc sú vierou ). Film, je však vizuálne pôsobivý a špeciálny Oscar za kameru zaslúžený. (28.07.2024)

Už román působil jaksi rozpačitě, motivaci postav dnešní ateista chápe pouze obtížně. A filmu vyškrtnutí půlky děje a postav příliš neprospělo. Nakreslený klášter nebo model vláčku bych ještě pochopila (dokonce to působí roztomile), ale podivné skřeky místo arabštiny a nepatřičné kostýmy škobrtají o míru snesitelnosti. (28.06.2017)

Motto: "Arabové mají úsloví: Poušť je zahrada Alláhova." Jeden z prvních technicolorových filmů (barevná kamera Virgila Millera byla oceněna čestným Oscarem), americké romantické drama Zahrada Alláhova (The Garden of Allah, premiéra 15. října 1936), je adaptací stejnojmenného románu z roku 1905 od Roberta S. Hichense, kterýžto autor byl počátkem 20. století velmi oblíben (po předchozích němých filmových zpracování z let 1916 a 1927 šlo již o třetí Zahradu Alláhovu v pořadí, krom toho sám Selznick o desetiletí později adaptoval Případ Paradineová od téhož tvůrce, který nechal natočit Hitchcockem). Právě komentovaný snímek lze doporučit všem, kteří chtějí vidět barevnou Marlene Dietrich a Charlese Boyera v roce 1936, což je činí téměř nesmrtelnými (neboť jsou velice současní, srov. například s dalším Selznickovým podnikem Anna Kareninová). Po úspěchu v brazilských kinech byl krom toho podle filmu pojmenován jeden park v Rio de Janeiru (Jardim de Alah). No a k ději? Jednou v noci si Domini Enfildenová nechá vyložit budoucnost. Věštec vidí karavanu velbloudů čekající u kostela a mířící do pouště. V den nepodobný ostatním se zvedne vítr a přehluší kostelní hudbu. Věštec řekne, že ji čeká něco báječného jako by všechny pouštní stromy rodily ovoce a písek pokrývaly miliony zlatých květů. Obrovské štěstí. Když ji však chce vzápětí varovat, ona odpoví: "Na tom nezáleží. Pokud zažiju velké štěstí, je jedno, co přijde pak." (23.07.2015)

Bohužiaľ, výsledok je slabučký. Pritom púštne prostredie (v mojom prípade kolorované) bolo na kamere pekne zachytené, exteriérové scény filmu svedčali. Ostalo však iba pri nich. Príbeh ma nezaujal, bol vlažný až nudný a zápletka postavená na porušení kláštorného sľubu vyznieva z dnešného pohľadu veľmi archaicky. A ešte to počiatočné odsúdenie - ako keby niekoho zavraždil. Kvitujem aspoň kratšiu stopáž, dlhšia by celkovú rozvláčnosť ešte násobila. (17.09.2021)