Obsahy(2)
Bláha a Vrchlická, televizní film autora M. Stiebera a režiséra D. Kleina, vypráví o telefonistce Marii (Z. Bydžovská) a železničáři Antonínovi (J. Hanzlík), dvou ztracencích, kteří se sejdou jen proto, aby „měli komu umřít“. Příznačné je, že je to ona, kdo dá k celé akci podnět. Chce totiž, aby jí Antonín „udělal“ dítě. Budete-li se nad jejich klopotným počínáním a možná až příliš sladkým koncem usmívat, mějte na paměti, že za tím vším je elementární lidská touha dvou osamělých duší. Někdo to nazývá láskou, jiný tragickým rozměrem lidské existence. (Česká televize)
(viac)Recenzie (24)
Jako spatne to neni, oznacil bych to jako komedialni drama. Neni to depresivni ani psychologicke. Nicmene, ze bych uplne jasal to taky ne, zatim jsem z toho takovy nejaky neurcity... Bydzovska chce mit dite s Hanzlikem, celou dobu si tykaji. Je to trakova trosku bizarnost. :-) "Fialova srnka pila asfalt z hrnka..." ()
Přepůvabná inscenace o skoro slepé Vrchlické, která si nevyhlídla nádražáka Bláhu skrze tlustá skla, ale coby telefonistka ho jako dobrého člověka a vhodného abonenta na udělání dítěte vybrala po hlase. První pokus se nezdaří a tak následuje druhý, třetí .... a volné trenýrky, vitamíny, studium chromozomů .... a zatímco se pracuje na dítěti, dostaví se vedlejší produkt - láska. Bláha a Vrchlická i Hanzlík a Bydžovská jsou báječní. ()
Když šoupnete mezi čtyři zdi dva tak skvělé herce, nevadí ani poněkud vykonstruovaný scénář. Hanzlík s Bydžovskou dodali svým postavám lidský rozměr, takže ten jejich podivný vztah divák akceptuje se shovívavým úsměvem. Žádná řachanda, ani inteligentní komedie to není, ale zahřeje u srdíčka a vylepší náladu. Tak má vypadat TV film pro veřejnoprávní vysílání. ()
Po hodně dlouhé době jsem díky ČT3 mohl shlédnout tuto komorní inscenaci a opět jsem si vrněl blahem. Úžasná atmosféra železniční stanice a domku, ve kterém bydlí Bláha. Podmanivá hudba Jiřího F. Svobody mě občas evokovala mistra Lišku, zejména když scénu vyplnily hoboje a klarinety. Krásný příběh dvou osamělých lidí, kteří si k sobě našli cestu opravdu kuriózním způsobem. Milé, lidské, hřejivé. Nejlepší filmařská léta Dušana Kleina. Zde stačilo obsadit dva herce. Zuzanu Bydžovskou a Jaromíra Hanzlíka. A koncert může začít.... ()
Pro někoho to možná není k uvěření, ale i ti, které pomyslný pánbůh nenadal anatomickými vnějšími atraktivitami - svaly, oblinami, jiskrným okem, buď jemnými a světlými, nebo naopak tuhými černými vlasy - jsou lidmi se vším, co k tomu patří. Srdcem, ideály, tužbami, touhou nebát se partnerského spolužití a pokračovat ve svých dětech. Oč napadnutelnější a nezajímavější jsou navenek, o to bohatší a tvořivější mohou být svým nitrem. Každý má právo na svou perličku na dně, každý je tak trochu i maršálem, co hůl vytáhl z torny. Příběh - všední i úžasný - dvou lidí naznačuje i přes určitou tezovitost plodnou existenci takovéhoto lidského typu i v tzv. normálním světě. Jsou i tací, kteří by ty pomyslné perly mohli nabírat lopatou a ještě by zbylo na ostatní. Skutečné lidství zkrátka není totožné s vnějšími rysy a vzhledem, jež naopak mohou až příliš často zavádět. Je to malé nebo velké poselství tohoto nevšedního televizního díla, které se řadou rysů sympaticky vymyká z polistopadové komerční machy? Bylo by jen dobře, kdyby se o tom mohl současný divák přesvědčit i jinak než pouze ze základu vlastních, vlastně již notně letitě fousatých vzpomínek. ()
Reklama