Tobenai chinmoku (1966) | Recenzie - Požívateľské

hanakonochi

Nedoceneným a žánrovo neohraničeným filmovým skvostom, ktorý v sebe reflektuje povojnové obdobie v Japonsku, nás sprevádza čierny motýľ z čeľade otakarkovitých Papilio memnon. Kurokiho dielo, z hľadiska skladby a štruktúry rozprávania, podľa môjho názoru nemá v danom čase konkurenciu. Je obdivuhodné, s akou ľahkosťou sa dostávame z vidieka do mesta, s akou prirodzenosťou sa ocitneme z detského sveta vo svete dospelých, z prírody v meste, z noblesy až na okraji spoločnosti. Za to všetko môžeme vďačiť najmä podmanivej kamere Tatsua Suzukiho s osobitým citom pre detail. Film v sebe miestami nesie až dokumentaristický charakter, ktorý mám ja osobne inak veľmi rád. Stretáme sa tu napríklad s výpoveďami obetí, ktoré prežili atómové bombardovanie v Hiroshime a Nagasaki, protivládnymi demonštráciami či povestnými bitkami v parlamente. Poetickým mementom pre tých, ktorí radi snívajú je výstraha pred tapírmi. "They can eat yor dreams". (12.11.2015)

Drolin

všetky recenzie používateľa

Film, který mě uhranul svoji nazaměnitelnou atmosférou. Pokud se oprostím od alegorického pojetí děje, vyniká Tobenai chinmoku zvláště zpracováním - počínaje záběry kamery a konče hudbou. Takto "plné" filmy obsahující vše co by měly často doplácí na jednotlivé chyby, které v kontextu kvalit rostou; u díla Kazuo Kurokiho je však vše v plné harmonii a celek vytváří neopakovatelný zážitek, který mohu srovnávat pouze s pozdější a podobně kvalitní Yurīkou (2000) Šindžiho Aojamy. (04.09.2014)

Dionysos

všetky recenzie používateľa

Plazící se housenka jako putující metafora, štěpící příběh do mnoha záblesků životních obratů a traumat a hlavně: štěpící a sjednocující konkrétní a obecné, osobní a dějinné. Zas a znovu se potvrzuje velikost 60. let, které dokázaly spojovat jedinečný životní osud s jeho vnějšími podmínkami, traumata společnosti s vnitřním světem hrdinů. Člověku zdánlivě vnější a cizí housenka se stejně jako vnější a "objektivní" dokumentarismus Hirošimi po bombě atd. stává jeho vnitřkem, intimita úběžníkem širšího pozadí, z něhož vyrůstá, aniž by ztratila něco ze své lidské naléhavosti. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, tento vyprávěcí styl popírá dodnes vládnoucí ideologickou liberální/ buržoazní/ hollywoodskou představu o odděleném světě niternosti sebezakládajícího se individua (fikce) a vnější objektivní realitě (dokument) - a ukazuje se, že lze tvořit skutečně lidskou výpověď bez toho, abychom se uzavřeli do "klasických" opozic vnitřek x vnějšek, duch x hmota, jedinec x společnost a jiné metafyziky. /// Kéž bych znal více japonskou kulturu, asi jsem zachytil jen střípky, ale i to bohatě stačilo. /// Japonští kameramani té doby navíc byli absolutní špička - ach, ty jízdy, k tomu jedna skvělá kompozice střídá druhou... (03.02.2016)

stub

všetky recenzie používateľa

Hypnotická Mariko Kaga v hlaví roli mysticky zahalené metafory japonského vývoje. Pojetí je opravdu náročné, trochu jako kdyby své síly spojili "Kiju" Yoshida a Kanai Katsu. Člověk, který nezná dobře Japonsko a jeho dějiny, bude nepochybně tápat a snímek se tak rozpadne na několik univerzálně platných střepů, mezi kterými však budou chybět zjevná pojítka (řekněme každý pochopí motivy kolem války a atomových bomb, patrně i sociálně satirické prvky, ať už ignorantskou zvůli mocných, či dekadenci chudiny, ti s nezakrnělou schopností zobecnění snad i motiv provázanosti a vzájemnosti atd., to je však stále jen naprostý zlomek). Upřímně přiznávám, že po pouhém jednom pokusu jsem proniknout do všech zákoutí filmu nedokázal. Základní podobenství s housenkou, které se snímkem proplétá, slouží především jako jistý orientační bod pro zákonitě, více či méně, tápajícího diváka. Nádherná, živá, téměř dokonalá kamera i celková vizuální stylizace, parádní herecké obsazení (Hiroyuki Nagato, Rokko Toura, Kunie Tanaka, Eijiro Tono...), obsahová bohatost zajišťující mnoho inspirace a zájem o další zhlédnutí - co si přát víc? Až se snímkem lépe propracuji, nejspíš zvýším na plný počet. (13.10.2010)

Reklama