Vtipálek

Na Vtipálkovi je hodně znát, že scénář pochází z dílny tvůrců o tři roky starší Léčky – Björna Skifse (opět ztvárňujícího i hlavní roli) a Bengta Palmerse: Film se podobně rozjíždí v doprovodu dost prapodivně laděné krimi zápletky, kde zpočátku úplně netušíme skutečnou povahu či bližší okolnosti provedených incidentů, ale časem se film proměňuje v stále více napínavou podívanou, která zručně kombinuje nabitou akci s četnými gagy a absurdním humorem – a do absurdna to jde teprve, když se s hlavní postavou dostaneme až do komunity podvratní neonacistické skupiny. Zároveň je tu oproti Léčce znát i změna režiséra, protože vizuálem a celkovým stylem již nejde o tak originálně vymazlenou záležitost. Dojde tu žel v poslední třetině i na pár mnou neoblíbených klišé starších crazy komedií v podobě převleku aspoň jedné mužské postavy za ženskou nebo přehnaně bláznivého souboje (zde o peníze na střeše). Přesto jsem se z velké části hodně bavil a jako celek mě film potěšil, tvůrcům se totiž podařilo mě vytrvale držet v napětí, podpořit ho ve více scénách opětovně temnou atmosférou podzemního vězení (byť tentokrát jen na půdě jedné zapadlé cely), okořenit to řádkou zajímavých prostředí a také vtipnými scénami. Björn Skifs svým komediálním herectvím vynikl obzvlášť v pozici falešného vetřelce uprostřed party teroristů. Za mě důstojné navázání na zmíněnou Léčku (1988), byť možná se zážitkem o fous méně výjimečným. [80%] (07.10.2024)