Il tiranno di Siracusa

Il tiranno di Siracusa patří mezi méně známé filmy žánru „meč a sandále“, navíc se od svých žánrových souputníků dosti odlišuje. Standartní antický kus chtěl ohromit, nadchnout, ať kolosální výpravou, davovými scénami či velkými bitvami, nejlépe vším dohromady. Nic z toho se zde ovšem nevyskytuje, propagační materiály nehorázně lžou. Výprava je naopak velmi skromná, studiové scény jsou provedeny v menších ateliérech, i syrakuský trůnní sál působí dosti strohým dojmem, z venkovních staveb je postavena pouze hradební zeď (nepříliš dlouhá) a jedna, menší, boční ulička s nízkými domky. Překvapivě (na tehdejší dobu) je spousta scén natáčena v málo okoukaných exteriérech (dnes by asi koně do Karakallových lázní nepustili). Akční scéna je zde pouze jedna (plus jeden kratší souboj na konci), kdy je jeden z hlavních hrdinů zajet po havárii vozu. Toť vše, ani počet vojáků na plátně nikdy nepřesáhne tucet. Herecky je film značně rozkolísaný, Guy Williams hraje Daimóna s nonšalantní lehkostí, Don Burnett svého Fintiáse se stoickou uměřeností, což se dá říci o dvojici hlavních padouchů, syrakuském tyranu Dionýsiosovi (Arnoldo Foà) i veliteli gardy Carisovi (Carlo Giustini), na druhé straně kreace Osvalda Ruggieriho (Fintiásův švagr) je vrchol amatérismu, přičemž absolutně nejstrašnější výkon podává Ilaria Occhini (Nerissa, Finatiásova choť), jejíž neustálé hysterické výlevy jsou k nepřežití. Nejlepší na celém filmu je, jak jinak, vynikající hudba A. F. Lavagnina, byť v jeho filmografii se jedná o lepší nadprůměr. (22.07.2023)