Verzeus

Ke zhlédnutí na DAFilms.

Snímek je velice komplexní nejen v rovině animovaných, stylistických technik ale také v rovině vyprávění, které je velmi sebeuvědomělé, plné nadsázky, ironie či anachronismů a odkazů na jiné významné ruské tvůrce, umělce a jejich díla (např. Ejzenštejn a jeho Křižník Potěmkin). Chržanovskij vytváří mnohaúrovňový fikční svět, ve kterém nesledujeme pouze zfilmovanou povídku Gogola či operu Šostakoviče, ale také diváky v divadle na ni reagující.   Sledujeme samotné animátory, tvořící tento film. Sledujeme neustále zesměšňovaného Stalina a jeho nohsledy a jejich reakci na celé představení. Sledujeme jeho groteskní rozhořčení a poté kruté tresty, které postihly nejen Šostakoviče ale mnoho dalších umělců pod Stalinovou vládou. Tímto dokumentárním rozměrem a zesměšňováním Stalina s juxtapozicí s jeho nelítostnými činy se snímek velice podobá sovětskému dokumentu Obyčejný fašismus, paradoxně shodně kritizující nacismus a Hitlera.

Dokumentární tvorba Martina Vadase, dotýkající se především totalitních režimů, se právě rozšířila díky jeho novému snímku, KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský. Dokument pojednává o Rudolfu Slánském, generálním tajemníkovi ÚV KSČ a o inscenovaném soudním procesu, který mu měl udělit trest smrti. Příběh Slánského byl už zpracován například Robertem Sedláčkem v seriálu České století či ve filmu Doznání režiséra Costy-Gavrase, podle předlohy Artura Londona. Jako u těchto snímků, narativní forma je velmi důležitá i pro Vadasův střihový dokument, který je prokládaný mluvícími hlavami historiků. V úvodu je díky nim Slánský představen jako velmi mocný soudruh, kterého se všichni báli a postupně se dostaneme k procesu samotnému. Nově restaurované záběry z procesu dominují naraci, tedy i výpovědím historiků. Díky nim se dozvídáme o životě Slánského, a je možné lépe vypozorovat inscenovanost autentických záběrů. Také si ale uvědomujeme onu velkou zradu a trýzeň, kterou Slánský zažil, což k němu vyvolává jistý soucit, jako u zmíněných snímků. Proti tomuto soucitu se ale dokument na konci ostře vyhrazuje – Slánský si zasluhoval trest, ovšem za své zločiny. Proč tedy dokument soucit vyvolává, ačkoli přiznává, že není na místě? Nejspíš proto, že tento dokument, podobně jako zmíněné filmy, se nesnaží vypovědět o Slánském, ale spíše o obludnosti stalinismu. Díky naší nabyté vědomosti, že Slánský byl jedním z nejmocnějších soudruhů v ČSR a následně je na popud z Moskvy jeho život záhy ukončen, umíme si lépe představit, jak mocní musí být soudruzi v Moskvě, samotný Stalin a celý jeho režim. Soucit ke Slánskému, entymématicky podporovaný tím, že jeho zločiny v podstatě nejsou zmíněny, ještě více pomáhá k znázornění stalinismu jako hrůzného a podvodného režimu, což je na konci snímku symbolizováno juxtapozicí shnilých jablek s Písní o straně Stanislava Neumanna. Ačkoli je škoda, že je Slánský opět v roli prostředku k vyobrazení stalinismu, z hlediska formy je tento dokument vydařený, i přes své lehké a přiznané entymématické tendence.