Thorn

Existují určitá témata, která se v kinematografii pravidelně opakují. Pokud bych měl vybrat jeden z těch námětů, které se ve filmech vyskytují zdaleka nejvíce, pak by to byla určitě konfrontace nějakého bohatého člověka, jenž má určitý problém se svérázným a prostořekým člověkem z lidu. Ten bohatý obvykle bývá starší než ten chudý a jeho problémem může být kupříkladu sociální izolace, zahořklost, osamělost, dávná rodinná tragédie či nějaký ten zdravotní problém jako například ochrnutí. Na druhou stranu však téměř vždy disponuje vysokou inteligencí, prvotřídním vzděláním, životními moudry a letitými zkušenostmi. Ten chudý zase naopak bývá mladší, většinou prakticky nevzdělaný, ale disponující jedinečnou školou života a znalostmi zákonů ulice. Bohatý člověk potřebuje někoho, kdo by se o něj postaral. Chuďas zase potřebuje práci. Nebo alespoň střechu nad hlavou. Na počátku si tito dva zcela rozdílní jedinci vůbec nesednou a obvykle je v příběhu vždy určitý okamžik, který bych nazval prvotním konfliktem. To je ten moment, kdy boháč svého chudého opatrovníka například křivě obviní z krádeže anebo mezi nimi prostě jen dojde k nějakému nedorozumění. Boháč si pak ale uvědomí, že udělal chybu, s chudým opatrovníkem se zase usmíří a poté se oba začnou postupně sbližovat. Oba hrdinové spolu zažijí spoustu veselých i napínavých okamžiků a oba na sebe začnou vzájemně působit a ovlivňovat se. Potud je to vždycky úplně stejné. Jediné, co se může různě obměňovat je závěr příběhu. Někdy se tvůrce rozhodne pro šťastný konec, kdy oba hrdinové dosáhnou úspěchu. Jindy padne volba na smutný konec, kdy ten bohatý obvykle zemře a chudý se pak postaví na vlastní nohy. Občas to taky může být něco mezi tím, kdy ani jeden z hrdinů nezemře, ale jejich společná bezstarostná dobrodružství musí z nějakého důvodu skončit. Každopádně schéma, které jsem tu právě uvedl, je vždy pevně dané a neměnné a všech těch dvanáct filmů, které jsem na toto téma viděl, se jím přesně řídilo. Některé z těchto dvanácti filmů byly lepší, některé byly horší. Některé byly úchvatné, některé byly zase podprůměrné. Jednou z variací na toto neustále se opakující téma byl kupříkladu i český film Společnice. Za zdaleka nejlepší zpracování příběhu o střetu zatrpklého patricie a bezprostředního plebeje považuji vynikající snímek Řidič slečny Daisy. Za nejhorší bych naopak označil…no, vlastně asi právě ty Nedotknutelné. Ano, je to tak. Z těch dvanácti filmů, které jsme na dané téma viděl, mi Nedotknutelní vycházejí jako zdaleka nejslabší, nejbanálnější a bezpochyby také nejvyprázdněnější zpracování už tak hrozně provařeného a obehraného námětu. Musím říct, že už když jsem se o existenci tohoto filmu dozvěděl, tak mě hned napadlo: Proboha už zase?! Kolikrát ještě chtějí filmoví tvůrci tuhle stokrát provařenou látku vyždímat? Na druhou stranu jsem si ale řekl, že bych možná neměl dělat ukvapené závěry. Možná, že se tvůrce tohoto filmu pokusil o nějaký zcela nový a svěží pohled na dané téma. Možná, že tady celou tu zkostnatělou šablonu úplně zbortí a kompletně překope. Co když třeba ten boháč bude veselý a svérázný a ten chudák bude naopak zatrpklý? Nebo co když ten boháč bude mít sice peníze, ale jinak bude víceméně nevzdělaný a ten chudý bude zase nějaký bývalý univerzitní profesor, který nepřízní osudu skončil na ulici? A právě tahle myšlenka mě zaujala. Zkrátka co když to nebude jen tisící variace na totéž obehrané téma, ale pokus o něco úplně nového a originálního? No tak smůla, takto to teda nakonec nebylo. Film Nedotknutelní je totiž opravdu jen ona tisící variace na jeden a tentýž omletý námět. Ba co víc, tady dokonce chybí i nějaké ty drobné modifikace, které dokázalo nabídnout těch ostatních jedenáct filmů. V tomto případě tu skutečně máme pouze a jen tu nejzákladnější příběhovou kostru, která byla zredukována na onu jednoduchou synopsi, již jsem tu uvedl o několik řádků výše. Zkrátka všechno je tu přesně a doslovně podle mnou uvedené šablony. Ten bohatý je inteligentní a vzdělaný muž s vážným ochrnutím celého těla. Souhlasí. Ten chudý je nevzdělaný asociál, který má dokonce kriminální minulost. Souhlasí. Zpočátku si oba muži příliš nesednou. Souhlasí. Později k sobě ale naleznou cestu a sblíží se. Souhlasí. Společně pak zažívají různá veselá i napínavá dobrodružství. Souhlasí. Oba hrdinové se posléze začnou navzájem ovlivňovat. Souhlasí. V tomto případě se režisér očividně rozhodl pro šťastnou verzi konce. To znamená tu první, kdy oba hrdinové dosáhnou nějakého životního úspěchu. Souhlasí. Paráda. Omlouvám se, že po zhlédnutí jedenácti filmů s úplně totožným dějem už nebudu tleskat tomu dvanáctému, který je zase úplně stejný, ovšem výrazně nejslabší. Režisér se tu opravdu ani na moment nepokusil přijít s něčím novým a dosud neviděným, s něčím vlastním a originálním. Zároveň mám také obavu, že si nebyl tak úplně jistý tím, jaký žánr chce vlastně točit. Chvílemi totiž film působí jako nějaké nesmírně seriózní a temné psychologické drama a v jinou chvíli zase působí jako nějaká rozjuchaná a ulítlá komedie. O takovémto zběsilém střídání žánrů jsem psal už ve své recenzi na jihokorejský film Parazit. Ten ode mě mimochodem taky získal velmi nízké hodnocení. Dalším problémem Nedotknutelných jsou pak bezpochyby i herci. Ten, co hraje toho ochrnutého – nevím, jak se ten herec jmenuje – je strašně toporný (myslím po herecké stránce), necharismatický a musím teda říct, že i dost nesympatický. To je bohužel dost velký problém. Pokud máte postavu, která je ochrnutá, ale její herecký představitel ve vás nevzbuzuje žádné sympatie, tak je to hodně špatné. Dále je tu pak Omar Sy. Omar Sy je herec, který klidně může hrát parťáka hlavního hrdiny v Jurském světě. Je to také herec, který klidně může hrát hláskujícího policistu ve filmu Nepoužitelní. Na seriózní psychologické drama, byť s prvky humoru, ale v žádném případě nemá. Je to samozřejmě další ukázka toho, že režisér filmu zjevně vůbec nevěděl, co chce vlastně točit. Ano, ta postava černošského ošetřovatele zajisté měla být zosobněním určité spontánnosti a bezprostřednosti, ale to rozhodně neznamená, že by ji mohl hrát jen tak kdokoliv a už vůbec ne někdo, kdo má své jasně dané herecké limity. Právě tohle si měl režisér dobře rozmyslet a podle toho se při castingu zařídit. Největší problém je však v tom, že Sy je v celém filmu zdaleka nejlepším hercem a celý ho suverénně sám táhne. Snad ještě nikdy jsem neviděl, že by nějaký film takto stál a padal s jediným člověkem. Nebýt Omara Sy, bylo by to celé ještě mnohem, mnohem horší, protože jeho herecký parťák nehraje vůbec nic a zbytek ansáblu ani nestojí za zmínku. Snad kdyby se scénárista pokusil o nějakou silnější, emotivnější či vypjatější scénu. Snad kdyby se režisér vzpamatoval a obsadil mnohem kvalitnější herce. Snad kdyby film přišel s něčím skutečně podnětným. Snad kdyby Nedotknutelní nabídli alespoň něco, cokoliv, co jsem ještě neviděl v těch předchozích jedenácti filmech, potom bych možná i uvažoval o nějakém lepším hodnocení. Nic z toho se však nestalo. A právě proto film hodnotím takovýmto způsobem. Jinak na závěr bych chtěl ještě těm lidem, kteří Nedotknutelné považují za nějaké mistrovské dílo, velmi vřele doporučit již zmíněný film Řidič slečny Daisy. Tento film je v mnoha ohledech velmi podobný, ale asi tak milionkrát lepší. A Morgan Freeman s Jessicou Tandy jsou přece jen trochu jiná herecká liga než Omar Sy a… eee, no ten, co hrál toho ochrnutého. Mé hodnocení je tedy takové, jaké je a já všem přeji příjemné chvíle strávené u mnohem lepších filmů, než je tady ten. Mějte se krásně.

Vím, že tento film je mnohými považován za jedno ze stěžejních děl světové kinematografie. Já osobně jsem se ale s tímto názorem nikdy příliš neztotožňoval. Netvrdím, že by se snad jednalo o špatný film, to určitě ne. Poutavý a sugestivní rozhodně je, to bezpochyby. Z hlediska obsahu tu však nevidím nic, co by mě nějak skutečně obohatilo. Otázkou samozřejmě je, co bylo režisérovým hlavním cílem. Pokud mělo jít o to, aby podal svědectví o nacistických zločinech spáchaných na židovském obyvatelstvu, pak byl zřejmě úkol splněn, byť si myslím, že tento úkol již splnila celá řada nejrůznějších knih či dokumentů. Problém je spíš v tom, že natočit sugestivní film zabývající se tématikou holokaustu není úkol bůhvíjak náročný. Film z prostředí koncentračního tábora na člověka vždycky silně zapůsobí a vyvolá v něm tísnivé emoce, to je jasné. V souvislosti s tím mě teď napadá například film Pianista, který je velmi podobný a působil na mě prakticky totožně. Věřím tomu, že kdyby teď někdo natočil ještě další takovýto film se stejnou tématikou, můj dojem by byl opět tentýž. Stručně řečeno, kámen úrazu je v tom, že film, který pouze a jen popisuje určité historické události, bez toho, aby k nim přidal něco vlastního, co by diváka přimělo k zamyšlení, je v podstatě jen jakousi interpretací něčeho již existujícího a není to tedy žádný nový a originální výtvor. Pokud jste četli moji recenzi na seriál Černobyl, pak moc dobře víte, že právě takovýmto dílům bych plných pět hvězdiček nikdy nedal. Přitom právě Spielberg je dle mého názoru režisér, který by dokázal mnohem víc, kdyby chtěl. Celý film přece mohl zasadit do mnohem širšího kontextu. Mohl se tu zamyslet nad tím, co vlastně německý lid vedlo k takové nenávisti a k podpoře tak hrozných činů. Mohl pátrat po příčinách všeho toho zla. Mohl zkusit nahlédnout do hloubi lidské podstaty a přirozenosti a pokusit se tam najít něco, čím by se páchání všech těch hrůz dalo vysvětlit. V souvislosti s tím si teď vzpomínám třeba na film Náš vůdce, kde se právě režisér o takovéto zamyšlení pokusil a výsledek nebyl vůbec špatný. Ještě lepším příkladem však může být zcela nedoceněný a nepochopený film Dobytí planety opic, v jehož závěru se dozvídáme, proč vlastně lidé mají přirozenou potřebu vybrat si vždy nějakou skupinu jedinců, kterou pak zcela vyčlení a svedou na ni všechny své neúspěchy a nezdary. Pokud by s tímto zamyšlením ve svém filmu přišel i Steven Spielberg, dal bych mu bez váhání pět hvězdiček. Spielberg však s ničím takovým nepřišel. Ve výsledku nám tak vlastně nakonec nabídl pouze tříhodinovou prezentaci toho, jak nelidské zrůdy ubližují nevinným a zcela bezbranným obětem a to včetně malých dětí. Jak už jsem řekl, vůbec nezpochybňuji, že je to velice sugestivní a doslova mrazivé. Jenže to je právě ono. Celý film je postaven výhradně a jen na emocích. Vše je založeno jen na tom, co cítíte. Žádné myšlenky tu přítomny nejsou. Jenže já jakožto pravý intelektuál vyžaduji uspokojení také v intelektuální rovině, nikoliv jen v té emocionální. Problém vidím asi i v tom, že na rozdíl od některých jiných diváků, já rozhodně nevyhledávám filmy, které ve mně vyvolávají negativní emoce. Takové filmy, které jsou plné utrpení nevinných lidí, já opravdu sledovat nemusím. Vím, že spousta jiných diváků právě takovéto zážitky vyhledává, protože naše pravěké instinkty nás svádí k tomu, abychom si neustále připomínali pocit ohrožení. Na mě to ale působí zcela opačně. Tím pádem mě vlastně Schindlerův seznam neuspokojuje ani intelektuálně a ani emočně. Takže tak to prostě je. Film je mistrně natočený, skvěle obsazený i zahraný. Je v něm obrovská spousta silných a působivých scén a rozhodně v divákovi zanechá hluboký dojem. Pořád je to ale film, který mě neuspokojuje a tudíž mu nemůžu dát plné hodnocení. Kromě toho mi pak vadí i to, že je hrozně černobílý (tady se mi neúmyslně povedl malý vtípek). Existuje tu pouze ryzí dobro a ryzí zlo. Ti, co mají být hodní, jsou hodní. Ti, co mají být zlí, jsou zase zlí. Motivace hlavního zlosyna není nijak uspokojivě vysvětlena. Prostě se musíme smířit s tím, že je to deviantní zmetek, který se tak už asi narodil. Oskar Schindler se sice ze začátku snaží tvářit jako nějaká rozporuplná a nečitelná postava, ale opak je pravdou. Schindler, tedy alespoň tato jeho filmová verze, je už od začátku stoprocentně kladný hrdina, který nemá absolutně žádné negativní vlastnosti. Ano, je členem nacistické strany. Jenomže pouze proto, že zatím ještě nebyl nijak konfrontován s jejími nejhrůznějšími zločiny. V momentě, kdy s nimi konfrontován je, ihned změní názor. O nějakém charakterovém vývoji tu tak lze mluvit jen stěží. Jedná se o úplně normální lidskou reakci na konfrontaci s ryzím zlem. Zbytek postav už se pak dělí pouze na nevinné oběti a zrůdné agresory. Nějaký alespoň jeden nejednoznačný charakter tu bohužel nenajdeme. Je to docela škoda, protože právě již zmíněný Pianista nám mohl nabídnout alespoň nějaké ty udávající Poláky anebo naopak jednoho hodného Němce. Na závěr pak Schindlerův seznam nenabízí ani žádné podnětné otázky, nad kterými by se divák mohl zamyslet. Jediná otázka, která se tu nabízí, je tak pouze ta, jestli mohl Schindler zachránit víc lidí. Těžko říct, jestli mohl. Možná ano a možná ne. Já osobně každopádně nemám příliš velkou potřebu pátrat po odpovědi. A pokud bychom měli Schindlerův seznam chápat jako důrazné varování před opakováním oněch hrůzných událostí, pak myslím, že je důležité varovat především před počátečními náznaky a ne až před konečnými důsledky. Hitler nevyhrál volby díky tomu, že mluvil o rozpoutání světové války, budování koncentračních táborů a masovém vyvražďování Židů. Hitler vyhrál volby, protože mluvil o zrušení válečných reparací, nulové nezaměstnanosti, výstavbě dálnic, všeobecném blahobytu a prosperitě. A právě před takovýmito zázračnými spasiteli, kteří slibují, že všechno vyřeší lusknutím prstu, by měly podobné filmy varovat. Právě tohle se úžasně povedlo například vynikajícímu snímku Hitler: Vzestup zla anebo již zmiňovanému filmu Náš vůdce. Schindlerův seznam je v tomto ohledu úspěšný mnohem méně, protože to, před čím varuje, si jen málokdo spojí s takovými těmi výtečníky, kteří jen „chtějí vlastenecky bojovat za národní suverenitu a identitu“. Bohužel tu tedy Spielberg přichází s varováním, které se téměř zcela míjí účinkem.  Když to tedy celé na závěr shrnu, máme tu ve své podstatě vynikající film, který je v mnoha ohledech skutečně strhující, ale zároveň je jen pouhým převyprávěním jednoho velmi temného období lidské historie. Bez nějakého širšího kontextu či režisérova vlastního přínosu a podnětů k zamyšlení, tak bohužel nemohu dát více než čtyři hvězdičky.

Legendární bůh hromu Thor se ve svém druhém filmu vrací do akce, aby zachránil lidstvo před novým nebezpečím. Pomáhat mu přitom opět bude doktorka Jane Fosterová a tentokrát překvapivě i jeho zlý nevlastní bratr Loki. I přes své nízké, dvouhvězdičkové hodnocení budu k tomuto filmu alespoň zpočátku docela vstřícný. Na obzoru se objevuje nová hrozba, jíž jsou temní elfové ze Svartalfheimu vedení zlověstným Malekithem. Tato myšlenka není vůbec špatná a musím říct, že mě docela zaujala. Vizuální design temných elfů, jejich hrozivých masek a smrtících zbraní je pak také velice poutavý. Samotný Malekith sice není ani zdaleka tak propracovaný jako v komiksu, ale pořád ještě dokáže celkem slušně zaujmout. Tedy alespoň ze začátku. Jeho hlavním cílem je každopádně získání jakési tajemné tekutiny zvané Aether. Shodou okolností se však právě tato podivná látka dostane do těla Thorovy milované Jane. Hrdina se tak musí se svou přítelkyní vypravit do Asgardu, aby společně zjistili co podniknout dál. Jejich nepřátelé však mezitím nijak nezahálejí a odhodlají se k radikálnímu kroku. Tím není nic menšího, než přímý útok na Thorův mimozemský domov. Řekl bych, že právě tato část filmu patří k těm vůbec nejsilnějším. Pokud mi na prvním dílu něco vadilo, pak to, že se tvůrci nedokázali ani trochu odvázat. Film hned ze začátku nalákal na velkolepé lokace a mohutné bitvy, aby se pak celý děj zredukoval jen na procházky po nějakém americkém zapadákově a Thorovo zamilované tokání s Jane. Dvojka je v tomto ohledu mnohem rozmáchlejší. Konečně to totiž celé vypadá jako adekvátní adaptace komiksového Thora a ne jen jako nějaká konverzační romantická komedie. Jak už jsem tedy psal, bitva o Asgard je správně epická a nepostrádá nic, co by k pořádné komiksové řeži mělo patřit. Její následky jsou pak až překvapivě zdrcující a docela jsem se i divil, že se tvůrci z žoldu usměvavého a veselého Disneyho rozhodli takto nevídaně potemnit. Vlastně musím říct, že právě v tomto ohledu Thor: Temný svět celkem dobře splňuje mé obvyklé nároky na druhý díl jakékoliv filmové série. Jakmile pak po bitvě usedne prach, dochází k nanejvýš překvapivému zvratu. Thor uzavře nečekané spojenectví se svým proradným bratrem Lokim. Takový vývoj není vůbec špatný a já sám jsem byl velice zvědavý, jak to celé nakonec dopadne. Někdy v této chvíli mě ten film začal poprvé opravdu zajímat. Bohužel, jak už to tak ale bývá, pořád tu máme co do činění s průměrnou komerční produkcí od Disneyho, což znamená, že na nějaký zajímavý dějový či charakterový vývoj se tu opravdu nehraje. Já sám jsem si to hned vzápětí bolestně uvědomil. Místo toho aby tedy film směřoval k nějakému strhujícímu a ohromujícímu vyvrcholení, tak se jen nemotorně doklopýtá k obligátní akční smršti, po které nastane klasický happy end. Hlavní padouch je hladce poražen, aniž by stihl cokoliv předvést nebo alespoň sdělit. Co vlastně bylo Malekithovým cílem? Jaká byla jeho motivace? Dělat Thorovi problémy a zaplnit tím značnou část děje? Jak se vyvinul vztah Thora a Jane či jejich charaktery? Nijak, od prvního dílu se vůbec nic nezměnilo. Oba jsou pořád stejní a milují se taky pořád stejně. Jejich vztah nemusí procházet žádnými zkouškami, není nijak prověřován. To je opravdu super a kéž by to tak bylo i ve skutečném životě. Proč je tam pořád Kat Dennings? Její Darcy nemá v rámci celého příběhu absolutně co říct. Místo toho, aby ji však tvůrci z filmu konečně rozumně vyškrtli, jí tu navíc ještě přidají nějakého nevýrazného parťáka, který má nahrávat jejím rádoby vtipným průpovídkám. A co ten překvapivý zvrat ve vztahu Thora a jeho úhlavního nepřítele Loki? No, co vám budu povídat, vyzní to úplně do ztracena. Vůbec nic se tady nevyřeší a celé to nakonec dospěje k „překvapivému“ závěru, který všechno vrací někam na začátek prvního dílu. Ta závěrečná scéna, to je prostě totální vypravěčské selhání, které de facto zcela znemožňuje jakékoliv další smysluplné pokračování. Když o tom tak přemýšlím, tak celkem silně zvažuji snížit své hodnocení na jednu hvězdičku. Nakonec to ale neudělám, protože film má pořád pár celkem dobrých momentů, jako například již zmíněnou bitvu o Asgard či smrt jedné Thorovy blízké osoby. Je to každopádně škoda, protože potenciál tu rozhodně byl. Malekith patří v komiksu k mým nejoblíbenějším Thorovým protivníkům a kdyby si tvůrci dali alespoň trochu záležet, mohl být zdařilým záporákem i zde. Zápletka s mezidimenzními průchody pak nabízí hned několik zajímavých dějových možností. Ty však nejsou vůbec nijak využity. Bohužel, jak už jsem psal, je to pořád jen veselá a nenáročná blbina od Disneyho, jejímž primárním účelem je hlavně přitáhnout do kina co nejvíc dětí a jejich rodičů. O ten děj nebo postavy tu samozřejmě zase až tak moc nejde. Což je pochopitelně velká škoda, protože ony původní komiksové příběhy byly založeny téměř výhradně na poutavém ději a propracovaných postavách. Mě prostě hrozně štve, jak Disney dokázal všechny ty průkopnické a přelomové nápady zredukovat na takové banální ptákoviny. Herecké výkony pak ani nemá cenu řešit, protože v takovémto filmu stejně není moc co hrát. Když to tak shrnu, je to opravdu bída. Na druhou stranu by to pořád mohlo být ještě mnohem horší. A taky že bude.