Renfield

Čekat od Seana Bakera klasickou love story by bylo hodně mimo. Anora však nepřekvapí pouze žánrovým směřováním, ale i vývojem postav. Ani a Ivan nejsou párem, kterému bych to plně přál, ono také není co, jejich motivace jsou úplně jinde, čehož se svým způsobem oba drží. Ale ta nesnesitelnost funguje a společně s famózní vizuální a hudební stránkou táhne děj až do žánrové otočky a příjezdu "goril". S nimi očekávané problémy sice přijdou, ale takovým jiným způsobem... říkal jsem si, že tam chybí už pouze NoHo Hank. Děj tu nabere tempo a (ne)představí Igora, toho zprvu pocitově drsnějšího, později však smutného a pro Ani neviditelného oslavence, který možná doufá v něco víc. Právě on má ten nejzajímavější vývoj, závěrečné zvážnění tomu tak sedne. Žánrové přechody celkově nejsou nijak na sílu, přijedou ze šéfů a jejich syna vyděšené a tím poněkud nešikovné gorily a jedna z nich má i jiné motivace. Smysl to dává.

Prvně jsem viděl US verzi s velmi nezvládnutým závěrem, ale více u ní. Od originálu jsem si sliboval podstatně smysluplnější vyústění, což nepochybně má, ať mě chování dánského páru (a Bjørna především) jakkoliv iritovalo, do smyslu a poselství filmu zapadá. Zvláštně tak mohou působit oba páry, jeden rozehrává svoji hru, svoji cestu k výdělku a za další dovolenou. Druhý je neuvěřitelně pasivní a "slušný", protože cokoliv se dá schovat za kulturní rozdíly a jiný pohled na život. Christian Tafdrup s tímto výborně pracuje, do určité doby nenechá Holanďany udělat něco, aby byl nutný okamžitý odjezd. I když i tohle je samozřejmě otázka pohledu na věc. Každopádně dobrý nápad, skvělá práce s atmosférou, ten narůstající neklid a postupná rezignace jsou z toho cítit. A výborné finále, ve kterém raději nehledat logiku následků činu, jen si "užít" obrazy trestu. Tahle část ve spojení s hudbou působí jako od Larse von Triera. Ono "proč?" to říká vcelku jasně a Patrick svojí odpovědí ještě potvrzuje. Nakonec stačí zapřemýšlet nad originálním názvem.

Ve svém sdělení zbytečně doslovné, navíc se závěrem, který tohle sdělení úplně pohřbí. O tom že chtěl James Watkins filmem říct to stejné, co jim řekl Christian Tafdrup, není pochyb. Dokonce se mu to díky lepší práci s postavami a času na ně občas daří ještě lépe, než dánskému originálu. Není to však úplná kopie, Watkins přidá témata, která se snaží rozpracovat ve finále, čímž je na původní sdělení úplně zapomenuto. Máme tu ještě slabšího Bena, silnější Louise a týranou Ciaru. Pokud Watkins do té doby solidně buduje atmosféru, dokáže pracovat s psychologií postav, které tady i díky hereckým výkonům fungují velmi dobře, závěrem tuhle snahu podkope. Logické vyústění originálu v podobě trestu je nahrazeno cestou za dobrem. Tahle cesta navíc vede skrze redneck horor říznutý béčkovým akčňákem, což vzhledem k předchozímu ději zamrzí.