Bajislaw

Solidní filmařské řemeslo ve službách poctě původnímu Vetřelci. Film, který je pohledný, zábavný a úplně, úplně zbytečný. Romulus na sebe bere nesnadný úkol provázat Vetřelce a Vetřelce (plurál) a zároveň navázat na Promethea, což se mu to jakž takž daří, ale protože je to něco, co snad nikdo nechtěl, těžko mu za to přičíst body k dobru. Film funguje nejlépe jako drahý, nepatřičně dobře vypadající fanfic, který oddaný fanoušek rád strpí, pokud chce strávit pár (ne)příjemných chvil ve známém vesmíru, který se ztratil pod nánosy času – v retrobudoucnosti, kde je všechno analogové, hmatatelné, špinavé a pobyt ve vesmíru nepůsobí jako vzrušující exotika, ale nebezpečná, úmorná dřina. Zatímco prostředí ohromí, titulní vetřelec nemá čím překvapit. Původní film funguje tak dobře, protože hlavní antagonista je nejen děsivý a odporný, ale také krásný a elegantní. Film v sobě mísí strach z neznámého, fascinaci jinakostí a hrůzu z narušení intimity a tělesné integrity. Původní triologie je ve stejné míře o Vetřelci a o Ripleyové. Ani Cameron ani Fincher nenatočili variaci na „strašidelný dům ve vesmíru“, ale ústřední dvojici vsadili do zcela nové situace a v důsledku odlišného filmového žánru. Cameronovi Vetřelci některým fanouškům prvního filmu dodnes vadí, protože tajemno nahradili zběsilou akcí a nechali „dokonalé“ organismy hynout po desítkách v záplavě kulek. Fanoušci Vetřelců zase dodnes nemohou odpustit Fincherovu Vetřelci 3, že bezohledně zabil postavy z Vetřelců a postavil hlavní hrdinku do bezvýchodné situace. Celá triologie funguje, protože vetřelec je fascinující a v průběhu času se stupňuje pocit nevyhnutelnosti a dojem, že cetřelec a Ripleyová jsou si „souzeni“. Tady nic takového není. Alvarez točí variaci na strašidelný dům ve vesmíru poctivě a s láskou, ale neříká přitom nic nového. Jistě, Prometheus a Covenant se snažili říct něco nového a nejsou to dobré filmy. První je danikenovský blábol, high-tech vetřelec bez vetřelce. Druhý je vetřelec na fast-forward, do kterého je neuměle vsazeno nikým nechtěné pokračování Promethea. Romulus je možná lepší, ale ne zajímavější film. Stanice Romulus je jako zoo, kde někdo otevřel všechny klece, z níž se hlavní hrdinové snaží uniknout. Obsahuje nové nápady, ale ty se topí v záplavě citací a odkazů na starší, lepší filmy, které působí rušivě, nepatřičně a zbytečně.

Dvě hvězdičky jsou v tomto případě charita. První Strážci jsou stále stejně povznášející, druzí už méně, ale pořád je to zábavný odvaz, ale sledovat třetí je jako jíst jídlo od předvčera. Zmatený, tonálně nevyvážený, těžkopádný film, který diváka akorát uondá svou přeplácaností a uřvaností. Celé to působí tak, že polovina herců už v tom nechtěla hrát, režisér chtěl dělat něco trochu jiného, ale nenechali ho, a trikaři zase neměli čas na práci, takže vizuální efekty jsou o třídu horší, než před deseti lety.

Po prvních epizodách jsem si myslel, že dám Lower Decks pět hvězdiček jen proto, abych vyvážil nepatřičně mizerné hodnocení, které na CSFD má, ale po skončení první sezóny udílím absolutní hodnocení s čistým svědomím. Zároveň tvrdím, že ti, co hodnotili velmi špatně, tak učinili ještě předtím, než byl seriál odvysílán a nejsou objektivní. Jsou to hlavně samozvaní odborníci na to, co JE a co NENÍ Star Trek, kteří mají problém už s tím, že někdo si dovolil natočit jeho odlehčenou, animovanou verzi, a vedou tady kulturní válku. Lower Decks je třeskutě vtipný a velmi dobře vypadající animák se sympatickými postavami, které jsou skvěle namluvené. Jeho nejsilnější stránkou je, že dokáže brát Star Trek zároveň vážně i nevážně. Čiší z něj ohromná láska k předloze i odvaha si s ní hrát. Slovo „předloha“ je ale trochu zavádějící, protože tohle není ani parodie jako Galaxy Quest, ani vykrádačka jako The Orville, ale legitimní Star-Trek, odehrávající se někdy po roce 2379, stylem se hlásící především k Nové Generaci. Výsledkem je ten nejlepší Start Trek natočený pro CBS All Access. Star-trek Discovery a Star-Trek Picard jsou slibné seriály, které se hledají. (Discovery neví, co se sebou, a zběsile skáče z jednoho paralelního vesmíru do druhého, z minulosti do budoucnosti a od tématu k tématu. První sezóna Picarda zase obalila hlavní dějovou linku spoustou irelevantního balastu.) Lower Decks jsou naproti tomu zcela suverénní. Na poměry seriálů ze světa Star Treku, které zpravidla potřebují nějaký čas, aby se rozjeli, je tohle nebývale povedený rozjezd. Vřele doporučuji!

O tom, jak dobře se na tenhle seriál (a jeho hlavní hvězdu) kouká, bylo již napsáno mnohé. Netflixu se povedla moc hezká vánoční pohádka. Přes veškeré neduhy, vypravěčskou neobratnost, zmatenost a lacinost některých scén mě seriál potěšil. Zejména mě potěšilo, jak hlubokou stopu v divácích zanechal a jaké ohlasy vzbudil. Osobně oceňuju, jak je tenhle seriál jiný. Oproti klasické fantasy, kterou všichni očekávají a na kterou jsou zvyklí (LotR, GoT), je Zaklínač nebývale avantgardní. Nálada, soundtrack, způsob vyprávění, co vás napadne, to vše je „jiné“. Líbí se mi, že herci, zejména Henry Cavill a Anya Shalotra, kteří se mohou pro své role přetrhnout. Líbí se mi, že to nepůsobí jen hezky a draze, ale taky zajímavě a neotřele. Tvůrci si dali záležet, aby svět zaklínače vypadal „nějak“, byť občas šlápli vedle. Totéž lez říct o akčních scénách, které jsou intenzivní a nápadité. Líbí se mi magie, která je vykreslena jako něco nepřirozeného a nanejvýš znepokojivého. Na tohle vás přestřelky z Harryho Pottera nepřipraví. Není to v žádném případě perfektní, ale je to velmi slibné. Scénáristi to budou mít do budoucna o něco snazší, protože sága nepředstavuje až takový oříšek, takže se dá čekat, že příští sezóny nebudou koncipovány jako hlavolam, který je třeba rozluštit. Herci to budou mít naopak těžší a těžší, zejména talentovaná Freya Aylan (Ciri), která má před sebou náročné dospívání před kamerou. Diváci se každopádně mají na co těšit.

Archaická teenagerská komedie bez špetky vtipu, která došla nesmrtelnosti díky jednotlivostem a nostalgii, kterou v dnešních padesátnících vyvolává. Po většinu času je to sotva snesitelná nuda, ale podmanivá atmosféra, vlezlá hudba od Tangerine Dream a subverzivní scény s úchvatnou Rebeccou De Mornay dělají z téhle podivnosti (místy) bezmála snový zážitek.

Jacksonova adaptace povídky Alice Seboldové je plná vesele barevných digitálních krajinek a povznášející hudby Briana Ena a je mnohem, mnohem příjemnější podívanou, než si (doslova smrtelně) vážné téma žádá.

Přál bych si, aby filmů, jako je High Life, vznikalo víc. Přemýšlivých sci-fi je jako šafránu. Vážně pojatých erotických filmů stejně tak. Zároveň bych si přál, aby to byly filmy opravdu kvalitní a koukatelné. Všechna dobrá vůle světa tady není nic platná. High Life je zoufale nudný, záměrně nesrozumitelný film, který předstírá hlubokomyslnost, ale svým pomalým tempem a nelineárním způsobem vyprávění jen maskuje intelektuální prázdnotu. Pochvalu si zaslouží jen herecký výkon Roberta Pattinsona a hypnotický soundtrack Stuarta Staplese.

Bezduchá napodobenina milované klasiky. Nudné, zdlouhavé a nijak zvlášť pěkné na pohled. Ti, kteří tvrdí, že Lví král je fotorealistický, málo koukají na živá zvířata. Tohle je jen počítačově animovaný film, postrádající hravost kreslené předlohy (zvířecí pyramidu s žirafami, balancujícími na ramenou nosorožců, nečekejte). Na druhou byl původní film zreplikován v podstatě scénu po scéně, takže všechny fórky i hudební čísla tu jsou, ale realisticky působící zvířata rozličných velikostí a s realistickou (tj. velmi omezenou) mimikou, mluvící hlasy hollywoodských herců, působí divně. Favreauova Kniha džunglí se mi líbila, protože se původním animákem jen inspirovala. Serkisův Mauglí se mi líbil ještě víc, protože se nebál stylizace a vycházel z Kiplingovi, ne z Disneyovské předlohy. Lví král 2019 je šlápnutí vedle.

Zatímco první série je mnohovrstevnaté mystérium se silným poselstvím, druhá série je hloupé melodrama, které nás učí, že lhát se nemá. Zápletka je jednoduše absurdní. Čtveřice bezúhonných, důvěryhodných žen neúmyslně zabije násilníka, který by je všechny ztloukl jen proto, aby mohl svou manželku umlátit k smrti. Aby sebe navzájem, ale především nevinnou Bonnie, uchránili trestu a společenského stigmatu, trochu zalžou (zatají drobné detaily onoho incidentu). A teď musí trpět (protože lhát se nemá). Musíme zjišťovat, že všechny – včetně vyrovnané Bonnie z první série – jsou hluboce traumatizované (máme tu oběť rodičovského zneužívání, oběť znásilnění, oběť domácího násilí a oběť manželské nevěry). Zároveň jsme nuceni věřit na detektiva (ženu), která ani po půl roce nedá pokoj a s úporností Sherlocka Holmese usiluje o spravedlnost pro násilníka, protože při útoku na svou manželku (možná) nezakopnul sám od sebe, ale bylo mu k tomu pomoženo. Musíme věřit, že matka se ocitá před soudem v těžké nevýhodě, kdykoli někdo zpochybní její kompetence. Musíme věřit na soudkyni, která by klidně sebrala dva syny truchlící matce, jinak vzorné občance, a svěřila je pomstychtivé, zahořklé tchýni, která dva syny měla, přičemž z jednoho vychovala cholerického násilníka a druhý zemřel za nevyjasněných tragických okolností ve věku pěti let. Musíme věřit, že pasivně-agresivní Mary Louise (Meryl Streepová) má na správnou odpověď na každou otázku, má přístup ke všem informacím (včetně policejních záznamů) a zná každou slabinu svých protivnic, zatímco naše hrdinky, dříve prezentované jako vyrovnané a inteligentní ženy, jsou jen bezmocné psychické trosky. Příběh druhé série je napsaný tak, aby diváka co nejvíc frustroval. Ano, je to napínavý příběh a ansámbl, doplněný o Meryl Streepovou, hraje jako o život, ale scénář toho na (některé) hrdinky nakládá příliš mnoho, zatímco jiné (Jane), nemají co na práci. Nejhorší pokračování kvalitních počinů nepřínáší jen kvalitativní propad, ale svým dějem poškozují vyznění svých předchůdců. Druhá série Sedmilhářek je jedním z takových pokračování.

Moulin Rouge je jako požár v obchodě se zábavní pyrotechnikou. Je to tak k prasknutí napěchovaný podněty až z toho člověk padá do mdlob. Fantasticky zrežírované, sestříhané, zahrané a zazpívané číslo, které si neustále říká o max volume. Od jeho vzniku nikdo (ani samotný Baz Luhrmann) nedokázal vytvořit nic, co by se jeho parádní bombastičnosti byť jen přiblížilo.