JitkaCardova

Vůbec jsem nečekala, že by mě to mohlo nadchnout. Nesnáším body-horror a po ohlasech různých kritiků i známých jsem byla skeptická i ke sdělení. *** Jenže v průběhu sledování ve mně čím dál víc rostla radost z objevu, že tenhle film, ať už to jeho autorka ví nebo ne (což by i bylo celkem zajímavé zjistit), je naprosto skvělým současným převodem stěžejní nadčasové myšlenky o úpadku z novely Oscara Wilda Obraz Doriana Graye: Místo ústřední postavy specifickým zázrakem stárne její předobraz, do nějž se vepisuje odpudivost i s každým morálně zvrhlým činem, kterého se postava dopustí (zde sobecké ujídání životního času a mízy své druhé poloviny, které nevěnuje potřebnou citlivou péči, zavržení zrání svého já, propadnutí povrchnosti, lesku, bídě a destruktivitě zábavního průmyslu...), ústřední postava pak s tím, jak se stává stále zkaženější a posouvá etické hranice svého jednání, víc a víc nenávidí obraz, na němž je to čím dál viditelnější, a propadání vzteku a (sebe)nenávisti se prohlubuje až do sebezničení. Zde je to navíc dotažené geniálněji v tom, že i "obraz" má své vědomí a svou totožnou povrchní a spalující touhu po naplňujícím životě, a sebenenávist se tak vyváženě vyhrocuje na obou stranách (neexistuje žádný Jekyll a Hyde, ale vždy jen Hyde a Hyde). *** A další body navíc si to u mě získává nečekaně i formou, tím, jak bravurně to střílí nejen do kultu standardizované krásy a mládí, ale satiricky přepálenými použitými prostředky to také (stejně jako třeba Mechanický pomeranč) upozorňuje, jak brutálně se dnes bavíme, jak jsme jako společnost anestetizovaní, znecitlivění, jak hledáme stále silnější a výraznější prostředky, kterými bychom se vytrhovali ze stavu otupělosti, úpadku, v němž už sneseme skoro všechno - za mě je to vtipně přepálená, až karikaturní kritika i žánrů jako body-horror aspol. a všech tendencí k podobným zvrhlostem, kterými se dnes běžně bavíme, aniž by nám to připadalo vyšinuté. Vážně mě potěšilo, že díky dobře zvolené míře absurdity těch odpudivých scén, která divákovi umožňuje získat nad nimi pobavený nadhled, se mi z nich nedělalo zle a ve finále už jsem se i s uspokojením a ulehčením jen dobře bavila. --- Podobně na mě třeba ve filmu Terryho Gilliama Brazil působila postava Lowryho matky, která odmítá zestárnout a zkrášlovacími procedurami se divákovi postupně rozkládá před očima. Myslím, že Substanci se stupňováním absurdity daří dosahovat stejného efektu, i když ne každý divák se k tomu nadhledu dokáže osvobodit/proklestit. *** (Ve Zde, s R.) *~

Téma i zápletka mají potenciál, trailer a anotace mě navnadily, jenže film nemá naznačované grády, ostrost, drzost, pronikavost ani chytrý vtip, uprostřed mu dochází šťáva, trpí nesoudržností a nakonec se rozpadá i smysl jeho vzniku a sdělení. *** První třetinu, až do chvíle, kdy na synáčka praskne, že se oženil, běží expozice, sledujeme Ani v jejím prostředí, zjišťujeme, co je to za klub a v čem Anina práce spočívá, kde, jak a s kým žije, jaké je její sociální postavení. Později sledujeme její seznámení s Ivanem a rozvolňování hranic toho, co jemu osobně dovolí nad rámec pravidel své profese (není prostitutka, je erotická tanečnice, ale Ivan jí platí za sex a povolnost), okouzlená mocí peněz a luxusem, do něhož se jí pootvírají dveře. *** Celou tuhle první třetinu to přitom není komedie - což není výtka, protože v tu chvíli film ještě držel moji pozornost, ale fakt, který je dobré si připomenout později. Jakmile se totiž sňatek provalí, se střihem do ruského pravoslavného kostela se komediální prvek objeví - a film tím rovnou spadne o celou jednu úroveň. Vtípky jsou prvoplánové jako z laciné grotesky, asi tak ve stylu Blbý a blbější, nejde o černý humor ani sociální satiru, přitom vrstevnaté sžíravé vtipy jako z Šestiraňáku nebo V Bruggách, tříbící osobní i společenskou morálku, by se do filmu s touhle tematikou hodily mnohem víc. Zatímco tady - opravdu se máme deset minut smát tomu, že se tři hlídací gorily nechají bezradně mydlit od hubené holky, protože neví, jak ji šetrně zpacifikovat? A pak nás má stejné vtipkování na účet nejapných goril, jejich tupých poznámek, fňukání nad rozbitým nosem, zvracení po prášcích, neschopnost zaparkovat apod. bavit téměř po zbytek filmu? *** Celá druhá třetina, kdy gorily nahánějí Ivana po městě, vlečou s sebou Ani, vzájemně se škorpí a trpí malichernými obtížemi, je dějově i informativně nevýživná, repetitivní a nesnesitelně nudně se vleče. *** Poslední třetina, ve které se stejně hloupé komediální prvky (založené na rádoby komické interakci postav matka-mladá fúrie, distancovaný utahaný otec-oligarcha, ponížené postavy lísajících se goril, rozmazlený synáček s průšvihem k vyžehlení a kocovinou, Ani postupně se probírající ze svého naivního oblouznění) neorganicky mísí se závanem vystřízlivění, reálného i metaforického, už to moc nemá jak zachránit. Jako by to byla nahodilá prolínačka ze dvou různých filmů, blbé komedie a podobně blbého romantického filmu o naivní prostituce á la Pretty Woman, jen bez happy-endu. Zvrat, který na diváky v závěru ještě čeká v postavě jedné z goril, jsem popravdě tušila (touché) od samého začátku, kdy se ta divná postava na scéně objeví, ale to ho bohužel nečiní ani věrohodnějším, ani smysluplnějším. Ta trocha psychologizace v posledních minutách a vteřinách stéká po zbytku filmu jako flusanec po hladkém skle. *** Dobře si pamatuji, jak mě svého času podobně - neschopností zvolené téma konzistentně uchopit a dotáhnout - otrávil i do nebe vynášený The Florida Project a Seana Bakera považuju za zcela nepochopitelně přechváleného a málo schopného režiséra. *** (V narvaném Evaldu, 23. 10. 2o24.) *~

Íránský filmový odboj mě fascinuje čím dál víc, zřejmě i v závislosti na tom, jak se v tamním režimu uplatňuje víc a víc násilí (po Číně mají světově nejvíce poprav ročně), od kultovní Persepolis, přes režimu se vysmívající a jeho zákazy a domácí vězení vtipně a kreativně obcházející filmy-nefilmy Jafara Panahího (Taxi Teherán) až po aktuální mrazivé Semínko posvátného fíkovníku, které vyobrazuje režimem krvavě potlačovanou revoltu mladé generace a jehož režisér a hlavní protagonisté museli po natáčení dramaticky utíkat do exilu, jinak by je čekalo přinejmenším vězení, a ani jejich rodiny a přátelé nejsou v bezpečí. *** Tatami je nádherně natočený svrchovaný film o jakémkoli totalitním útlaku a osobním vzepření se, kteréžto vzepření se ale má mnoho rovin zároveň a hlavní postava si tu na všech velice bolestivě, ale důsledně upřímně srovnává žebříček hodnot a dělá nejdůležitější a nevratné rozhodnutí svého života: člověka lze zahnat do rohu jak na rovině osobní, tak partnerské, rodičovské, přátelské, profesní, národně-občanské i světoobčanské. Na každé z těchto rovin existují pro a proti, o co všechno může člověk prakticky přijít, když se nepodvolí, a o co všechno může přijít metafyzicky, spirituálně, idealisticky, když se podvolí. Výborně tu pro srovnání funguje postava Maryam, mnohem méně odvážná, než jak to vyznívalo z anotací a trailerů, a její protikladnost vůči Leile. A stejně protikladně tu působí postavy Leilina ote a Leilina manžela - a také ukazují směr Leilina života - odpoutané od východiska svých rodičů, otcovy slabosti, k vlastnímu přesvědčení, sdílenému s manželem, s nímž má hodnoty stejně srovnané a pro něž se (zcela nepateticky) milují víc než celý svět. Leila se nenecává vydírat ohroženou existencí svého synka ani rodičů. Ví, že v lásce a důstojnosti spolu mohou žít nebo zemřít jedině určitým způsobem, a všechno ostatní nestojí za život. Film je jednoduše nádherný v tom, že nic z toho, co tu píšu, nepředžvýkává a nesugeruje, jen snímá životní drama, v němž se tohle v dramaticky sevřeném a umocněném přímém přenosu rozhoduje a zažívá. *** No a s tím se za daných okolností snoubí i samotná odvaha a životu nebezpečné gesto dvou tvůrců udělat společný izraelsko-írásnký film a tohle všechno v něm zviditelnit. *** Snímek přitom navíc bezchybně funguje i jako skvěle nasnímané strhující sportovní drama s politickým a lidským rozměrem a univerzálním přesahem. *** Nechci příliš spoilovat, ale ten moment, kdy se všemu zastaví dech a přejete si ten okamžik odestát, hlava dobrou minutu hledá, jak to udělat, než přistoupí na to, co se právě stalo, a pochopí, že to bylo nevyhnutelné, je prostě nezapomenutelný. *** Těžko se mi vstřebává, že se na tomhle filmu režijně i scénáristicky podílel stejný Guy Nattiv, který tak příšerně domrvil Goldu. *** (22. 10. v Malém sále Lucerny.)*~

Ostatní díly neznám, nakoukávám si čistě Vejnara, a tohle je tedy parádní full-bodied miniatura, ve vší té vystižené banalitě i marasmu doby - kdybych vypisovala, co všechno se mu tam povedlo zachytit, bude to delší než dílo samotné, a tak to má u dobrých věcí být. *~

Kdyby to celé trvalo pod 30 minut, dám asi plný počet. Příběh, v němž nikdo není sympaticky kladnou postavou, ale zato všichni se svou snůškou neuróz, nedostatků, únavy, nesplněných nejasných nadějí a nezhojených kuřích ok působí, jako by vypadli z reálného světa, vlastně nemá kloudný začátek, vývoj ani zakončení. Sledujeme nanicovatou nešťastnici, která moc neví, co sama se sebou, v nezajímavé (překládat se dají i poutavější a hodnotnější texty) prekarizované práci se nechává dobrovolně vykořisťovat, v osobním životě rezignovala na plnohodnotné vztahy a hledá jenom izolovaný kout, kde by měla od všeho klid a večery mohla trávit s cigaretou a útěšnou sklenkou vína, přičemž s sebou vláčí puťku-holčičku, která se na nic neptá, jenom jí, spí a neruší. Život pro ni neznamená dobrodružství a okolní dění žádnou výzvu k zapojení či soucitu, žádnou motivaci k vnitřní nebo vnější proměně. Pokud se objeví příliš složitý problém na cestě k inertnímu spočinutí, prodá ho i s bytem někomu dalšímu, a obratem to schytá zase někde jinde, protože se posune jenom z bláta do louže - protože má strach ze změny, vybočení, jak na sebe několikrát prozradí, a jak na ni symbolicky prozradí i závěrečná scéna. Nešvar tak příznačný pro dnešní společnost - unavení a životem semletí lidé raději trpně snášejí stav věcí, který už znají, protože co kdyby se změnou přišlo něco ještě horšího? A přitom jí při povaze její práce vůbec nic nebrání vykašlat se na hledání klidného bytu v Bratislavě a mohla by se s dcerkou odstěhovat třeba za otcem, který potřebuje péči, někam do baráku na vesnici, kde by ten vytoužený klid od nestandardních existencí určitě našla snáz. *** Obzvlášť oceňuji schopnost scénáristky napsat si pro sebe tak beztvarou, nesympaticky zničenou a empatie i akce neschopnou postavu. *** (Ve Zde.) *~

Simple & strong.*~

Pozoruhodné dílko, které je pro mě těžké ohodnotit. *** Petr Salaba je svého druhu génius, baví mě sledovat toky jeho úvah, jeho kratochvíle, úhly pohledů, jeho intuitivní spojování nápadů a nástrojů, které v dané kombinaci vždycky vrhnou nové světlo na některé aspekty lidské existence a naší společnosti. A zároveň, jak už je údělem géniů svého druhu hluboce zaujatých svými nápady, mu občas něco elementárního unikne. *** V tomhle případě s Honzou Kulveitem, řečeným "expertem na rizika komplexních systémů", v což se počítá např. i AI, zajímavě a hravě rozvinuli jednoduchý logaritmický nápad, jak za pár minut rekapitulovat dějiny života a lidstva na téhle planetě v důležitých bodech vývoje - a vypovědět tím jakýsi kauzální příběh o tom, jak jsme se jako lidstvo dostali od svého počátku až do dnešního bodu, tady a teď. A jako nástroj generování vizuálního materiálu k takovému příběhu si místo kreslení nebo natáčení vybrali promptování AI generátoru obrázků a videí. *** Je vidět, jak je nesmírně bavilo hrát si s estetikou a atmosférou rozhýbaných obrazů, a jde i vytušit (nebo se při poutavé besedě dozvědět), s jakým tvůrčím zápalem nápaditě vyřešili celé řady technických překážek. *** Jenže se jejich řešením a estetickou formou a působností svého dílka zaobírali natolik zaujatě, že si paradoxně nevšimli, že jim z toho vyšel film vyprávějící vlastně velice neproblematický a téměř idylický příběh o vývoji lidstva, do kterého se s výjimkou jednoho záběru na atomový hřib vůbec viditelně nepromítly dějiny násilí a destrukce. Čistě ze sledu obrázků, pokud vzdělaný člověk nepustí ke slovu svoje vlastní vědomí historie lidstva, válečného, kolonizujícího, soupeřícího, sebe a své životní prostředí po strmé křivce stále ničivěji likvidujícího, lze nabýt dojmu, že jsme se pokojně vyvinuli jako zvídaví tvorové z opice, objevili oheň, domestikaci zvířat, pěstování plodin, vynalezli papír, páru, správní systémy, lodě, kompas, letadla, medicínu, počítače, štěpení atomu, vznešené vesmírné programy a rušnou civilizaci, v níž směřujeme k akademickým debatám o své vlastní druhové reflexi na festivalech vědeckého filmu. Vlastně idyla. Žádné vyvražďování, zotročování, lágry, burzy, kapitál, žádné ničení životního prostředí a humanitních ideálů ve jménu mamonu, žádná dekadence, žádné vymírání druhů a biotopů, žádná klimatická krize, nic. Nechtěné techno-idylické vyznění snímku je o to větší ironií, že Jan Kulveit je titulovaný expert na technologická rizika a často bývá kritizován spíše za techno-pesimistické smýšlení. *** Jenže nic naplat, pohled na koráb poeticky plující po širém oceánu nám sám o sobě nic o krutých kolonizacích a drancování nepoví stejně jako nám záběry na politické projevy státníků nebo vznášející se formace dronů neřeknou nic o krutostech dnes probíhajících válek nebo proudech ekonomických a klimatických migrantů. *** (Viděno v Ústavu teorie informace a automatizace, kde následná debata probíhala tak příznačně tunelově především nad technickými aspekty zvolené technologie, 17.10.) *~

Všechno tu nenápadně promyšleně a propracovaně funguje, jen bych potřebovala vidět ještě i druhý díl. Takhle ne/dovršené mi to připadá spíš jako předpokoj k vyprávění té těžší a pro hlubší poučení stěžejní části příběhu, ať už se to týká osudů Herry, Frišty, Frištiny dcerky, Mada nebo konec konců kohokoli jiného z té rozstřelené skrumáže propojených osudů. Pointy jejich rozvyprávěných a náhle rozbitých životů se ukrývají až za horizontem titulků. Skončili jsme, přidržím-li se výstavby klasického dramatu, někde u kolize. Dá se na to přistoupit, ale zároveň - proč? *** (Ve Zde, s R.)*~

Citlivý, soustředěný film, jemně vybroušený a plně završený, zblízka sleduje dynamiku procesu truchlení sevřené skupinky mladých lidí, která náhle přijde o jednoho ze svého středu - o spolužáka z umělecké školy, kamaráda, člena společné kapely, milence. *** Ústřední postavou je Una, dívka, pro kterou byl mladík vším z toho zároveň, jen milencem prozatím tajně. Druhá dívka, Klara, která za ostatními přilétá, aby si byli v těžkých chvílích nablízku, po svém milém truchlí oficiálně, aniž by věděla, že chlapec byl v okamžiku smrti na cestě za ní proto, aby se s ní rozešel. *** Z nenápadných signálů a srovnání obou dívčích postav není těžké si poskládat, že vztah s prostoduchou Klarou byl na dálku udržovaný setrvačně možná už ze střední školy a že s mnohem zralejší, osobitější Unou se páru otevírala nová, dospělejší životní fáze společného rozvoje, tvoření, formování, ať už na škole, v kapele, nebo na cestách, které spolu začínali plánovat. *** Pro Unu je zprvu téměř nezvládnutelné o své skryté ztrátě a bolesti mlčet, účastnit se toho, jak Klaru automaticky všichni utěšují, zatímco hloubka a rvavost jejího vlastního smutku zůstává blízkými kamarády nerozpoznána a nemůže být ani naplno vyjádřena a ventilována. *** Film se postupně přirozeně zaměřuje na vznikající napětí mezi oběma poznávajícími se dívkami a na pouto, které mezi nimi nečekaně, ale zcela pochopitelně začíná chtě nechtě vznikat. *** Stejně jako její milý, i Klara Uně postupně podléhá, očarovaná její zralostí, bezprostředností, citlivostí, a Una sama si nemůže pomoci, podvoluje se a poskytuje nic netušící zkřehlé a zmatené Klaře útěšnou sesterskou náruč, čímž se zároveň sama v téhle těžké chvíli posouvá do nové fáze dospělosti a zralosti a dochází i jakéhosi klidného smíření a vědomí vlastní síly. Tohle vše nám film plnokrevně zprostředkuje, aniž by si musel nadbytečně vypomáhat slovy. V přirozeném oblouku nás provede z prvotního šoku přes propasti zmatku, prázdnoty a samoty i přes zběsilé turbulence hluku, tance, alkoholu, křiku, pláče a křečovitého objímání, aby nás na konci vysadil v téměř slavnostním tichu a naplňujícím spočinutí. *** Mistrně vycizelovaný snímek má smysl pro subtilní, decentní vyprávění, v němž vůbec nic nezaniká a nechybí, a je naplněný jakousi mihotavou světelnou vnitřní krásou. Nenápadné zjevení. (V Evaldu, 17. 10., v téměř prázdném kině o čtyřech divácích.) *~

Ryzí satirické dílo zobrazující bez obalu a v o(d)zbrojující síle sluncem zalitý život superbohaté rodiny a absolutní moc velkých peněz v dnešním světě. Bizarní, absurdní, šokující, neuvěřitelné, a přitom ve své podstatě naprosto věrně odpozorované a odzrcadlené manýry členů nejmocnějšího klanu, kteří zcela přirozeně nevnímají žádná pravidla ani etické nebo morální hranice, jsou tu podány se slušnou dávkou ostrého smyslu pro humor, drama i pointu. *** Jak se takové šelmy chovají doma, jak venku, jak k sobě navzájem a co pro ně znamená jejich teritorium a ostatní tvorové, s nimiž sdílejí jedno území? Na co zaostřují, co přehlížejí, co považují za samozřejmé a co jde zcela mimo jejich rozlišovací schopnosti? Co jsou pro ně výzvy a co rutina? Zcela specifickým tématem je pro nejsilnější predátory v regionu výchova mláďat a pokračování rodu - jak to probíhá? A ta nejpalčivější otázka: jak jejich existenci a neomezenou a všelijak uplatňovanou moc pociťují ostatní lidé v jejich dosahu a jak se k nim staví v závislosti na svém vlastním místě v systému, hierarchii moci a osobních hodnotách? Jak ostatně oligarchy v reálném životě a své vlastní společnosti vnímáme my sami? *** Výborná je tu i kamera, střih, výprava, celková estetika, herecké obsazení včetně brilantní puberťačky Julie, zneklidňující zvuky a podkresy, rytmus, cit pro uměřenou stopáž. Přiléhavé je vyvedení filmu v zářivém denním světle a jasných barvách. Nenašla jsem vůbec nic, co by rušilo. *** Pro všechny, komu by tohle skvostné dílo snad připadalo nemístně přitažené za vlasy, je dobré zmínit, že stejná nevěřícnost, bizarnost a absurdita plynule protéká mezi světem filmu, jeho autory a jejich žitou a reflektovanou realitou: oba režiséři se tématu života superbohatých věnují dlouhodobě a s mnohými z nich jsou v přímém styku, přičemž řada těchto reálných predátorů jim naprosto bez zábran vychází vstříc, berou je jako naprosto neškodné existence, a i pro své vlastní povyražení jim bohorovně otevírají svoje domovy, nechávají je natáčet ve svých vilách, půjčují jim soukromé tryskáče, platí jim hotely, sdílejí s nimi historky ze svých životů, metody a triky, které používají, nechávají je nahlížet do chodu svých domácností, naprosto jistí svým postavením a beztrestností... *** Autoři takhle společně natočili ještě dokument Davos o kontrastu všedního života ve švýcarském městečku během celého roku a potom v týdnu, kdy jej navštíví největší a nejvlivnější boháči, aby zde rozhodli o příští podobě světa a dění v něm. A Daniel Hoesl má na kontě ještě další film o superbohatých investorech skupujících svět Winwin. *** (V kině Pilotů, 18. 10., na velmi povedené premiéře za účasti obou režisérů.)*~