NinadeL

No to je konečně film toto. A tady zase žádný zájem. Tady se prostě neví, na co se má hledět. Páč k Orchids and Ermine usaditi se znamá cele se nadchnouti. Tady hlavní hrdinka se jmenuje Pink, má na růžích ustálo, páč je to jasné, že se bohatě a kvalitně provdá. Takže nyní již trénuje předem. Místo kožichu si posadí kolem ramen kočku, na prašné cestě pozvedne sobě květinu a maličké s černou pletí laskavě oznámí, že až bude třeba, vezme si ji za služebnou. Mohu toto nemilovat? Podívejte se, pane, můj budoucí muž mě sice může zahrnout prachem, jako vy tady, vy nemehlo jedno, ale můj muž pokryje mou ctěnou hlavinku tak eventuálně prachem ze zlata. Poroučím se! A co následovalo? Báječné místo telefonní spojovatelky, ve kterém svou přirozenou roztomilostí překročila celé schody konkurence. I seznámila se Pink s nafintěnou kolegyní a vydaly se na společné rande na Long Island. Ale tam se ukázalo, že ten, kdo pěstuje vydělávání peněz jako sport, je šoférem. A samozřejmě za tuto faleš dostává padáka. No toto! A tehdy nebyla taková atraktivní šaráda ani v polovině! Je vám nyní jasné, že něco tak rozkošného si nemůžete nechat ujíti. Salvy smíchu, skvělé nápady, výtečné hlášky a Colleen Moore bereme výhradně za bradičku.

Nádherný zážitek jsou tato Psaníčka lásky. Ostatně kdo by odolal dalšímu setkání oblíbeného traumpaaru (alébrž kinolieblingenů) Marlene Dietrich a Williho Forsta? Po dvou letech od Café Elektric jsme se s nimi mohli setkat podruhé a bylo to nádherné. Humorné seznámení ve vlaku za pomoci šumivého nápoje inspirovalo mezi nimi první noc strávenou ve vší počestnosti společně... ačkoli lze považovat zahřívání jejích božských nožek za přípustné, když se za moment dozvíme, že není docela tak nevinou jak se zprvu zdála? Šlaka, ve chvíli setkání již byla snoubenkou jeho otce! Což je malheur. Nu a takto vykreslená situace samozřejmě směřuje ve vrcholném výmarském melodramatu k dramatickému vyvrcholení par excellence. Více nemohu napovědět. Poutavý film z období pozdního němého filmu přišel do kin pouhé dva měsíce před premiérou Modrého anděla a pozdější americká kariéra žel potlačila většinu vzpomínek na Marleniny filmy z 20. let, což je věčná škoda (ovlivňující i dnes problematické shánění těchto filmů).

Anny Ondra ve svém prvním zvukovém kontinentálním filmu, který byl opravdovou senzací. Velká čtyřka tu pracovala ovšem s jistou sázkou na jistotu, když kolem Anny obsadili samé známé tváře ze svým němých filmů, jakými byl například skvělý Sigi Arno nebo Margarete Kupfer, v drobné roličce se pak našlo místo i pro Josefa Rovenského. Každý záběr je opravdovou show a Anny nám dopřává dokonce čtyři bezchybná vystoupení, každé v jiném duchu. Úvodní s rozpadajícím se klavírem strčí hravě do kapsy všechny filmy bratří Marxů. Proklamovaným Micky Mousem se Anny stává v dalším okamžiku a to má v rukávu ještě malé divadélko pro uzavřenou společnost a závěrečné loutkové představení, kde je sama hlavní hvězdou ve skvostné baletní sukýnce. Geniální film, který nasadil laťku hodně vysoko nejen pro další Ondra-Lamač produkce (tohle byl jejich první celovečerní film pro novou berlínskou značku) a mimo jiné si stihl udělat i srandu z aktuálního hitu stejné sezóny, jakým byl Modrý anděl. Nevyčerpatelně dokonalé. Například evoluce gagu s psíkem ve vlakovém kupé pokračuje tady od Saxofon Suzi a neztrácí se ani v Líbánkách.

Jedno z nejkrásnějších filmových dobrodružství s Anny Ondrou v produkci Ondra-Lamač-Filmu. Na první pohled sice prostý, ale zato brilantně živý příběh švadlenky, která se provdá do vyšších kruhů. Když Monika Böhnicke na večírku zpívá Mir ist heut' Nacht so sonderbar není na světě veselejšího děvčete a nikoho, kdo by se do ní nezamiloval. Tenhle film má v sobě právě tu neopakovatelnou atmosféru začátku 30. let, výmarského filmu a všech těch kouzel, která tehdy používali, aby se diváci v kině cítili jako v ráji.

To baštím. Před rokem a půl jsem se smířila s neexistencí tohoto filmu a hle, nyní již baštím každý záběr 3x denně. Anny & Anny byla poslední koprodukcí Ondra-Lamač filmu v němčině a frančině, kam nenadále vpadli již roku 1931. Baštím zcela vše - šlágry, akrobatické scény, mříže ve vězení i lední revui. Myslím, že Adolf Wohlbrück předčil ve schopnosti svádění Ondry i takové mistry, jakými byl před ním Otto Rubík, Heřman Thimig a po něm Hanzi Sénkr. Jinak by Ondra nemohla toužebně vzdychati Noch einen bitte ódr Jeszcze jeden! To svědčí interdisciplinárně a kongeniálně o všem :))) A Vanderloo není žádné Waterloo! :D

Adaptace stejnojmenné operety Victora Herberta z roku 1910 patří mezi ty filmy Jeanette MacDonaldové s Nelsonem Eddy, které dokáží přesvědčit i ty největší kritiky o kráse a důležitosti předválečné operety. Téma je skvělé, mladá francouzská šlechtična prchá do kolonií před domluveným sňatkem a dobrodružství může začít. Velkolepá výprava, skvělé kostýmy, napínavý děj, vtip a romance. Opulentní a skvělé v každém směru.

Už jsem si zvykla, že obecně filmy do roku 1945 jsou tady kvitovány s malým zájmem, takže není divu, že i takové kongeniální dílo z dílny dua Joseph von Sternberg a Marlene Dietrich je tu s takovou minimální reflexí. Závěrečná spolupráce dvou gigantů světového filmu byla vždy přijímána s nejrůznějšími rozpaky... mimo jiné také pro malou znalost románu Žena a tahací panák Pierra Louÿse. Byly i takové případy, kdy se film vydával za autobiografickou variaci jejich skutečného vztahu. Ti, kdož román z roku 1898 četli, vědí také o nezanedbatelném počtu dalších adaptací, včetně pozdějších prací Juliena Duviviera a Luise Buñuela. Osobně vnímám tuhle látku jako nanejvýš vhodnou pro konstelaci, v jaké se Marlene a Joe nacházeli po Rudé carevně... a opět jako u valné většiny filmů z mých žebříčků lapám po dechu při každém záběru. A tady doslova, protože Joe stál i za kamerou. Concha Perez se stala osudem nejen Pasqualitovi, ale i mé maličkosti.

Nebýt verze s Kristen Dunst, bylo by to za pět * :)

Natolik miloučké, že jsem vzala na milost i to Bidlo Stewarta :) V některých momentech mi to připomínalo až Stop That Noise s Betty Boop :)

Ale toto bylo báječné. Je bohužel pravda, že výrobky DEFA jsou často podceňovány až hanba. Také je smutno při pohledu na fakt, že Mannův román s touto příjemnou tématikou vyšel jen dvakrát a z toho po revoluci celkem nikdy. Čili jsem se už ani nepodivila, že na projekci nás opět sedělo tradičně sotva pět do mariáše. A to šlo o proslavené ozvěny CineFestu 2018, že. Ale tak ono se chodí maximálně na úvodní setkání, skrze dobré jméno. No nevadí. Viděti totiž šedesátiletou Lilli Palmer v roli nesmrtelné milenky Wertherovy při jejich druhém slavném životním setkání, toť požitek. Vyřídilky mladých slečen ze spolku kulturního Výmaru nemohu ještě po mnoha týdnech dostat z hlavy. Ono taky vyznati se v tom, jak je to se slečnou Adele Schopenhauer a Ottilií von Pogwisch doopravdy, to chtělo poněkud detektivního ducha. Lépe bych to nevyjádřila, nežli slovutný Mann sám skrze slova číšníka zájezdního hostince "U slona", Magera: "Paní dvorní radová, buďte nám vítána jako vždy! Kéž paní dvorní radová strávila v našem chrámu Mus povznášející večer! Smím nabídnout zde tu paži na bezpečnou oporu? Nebesa, paní dvorní radová, mohu jen říci: pomoci Wertherově Lotě z Goethova kočáru, to je zážitek - jak bych to jen řekl? Do knih by se to mělo dát."