MISSha

Dobový mysteriózní thriller od Netflixu. Děj pojednává o sektě ze začátku 20.století, která žije odříznutá od světa, téma fanatických skupin rozhodně není vyčerpáno. Má to nesmírně bezútěšnou, pochmurnou atmosféru a je to na můj vkus zbytečně dlouhé. Při sledování mi vyvstaly na mysli filmy jako např. Rituál (1973), Vesnice (2004), Černá smrt (2010) nebo Slunovrat (2019). Vcelku jsem byla natěšená na něco na způsob Slunovratu, ale toho jsem se bohužel nedočkala. První polovina filmu je lehce zneklidňující, zato v té druhé režisér přepne na opravdu expresivní gore mód, který se nezastaví až do konce. Při sledování některých scén jsem trpěla (středověká lobotomie, mlýnek na maso). Choreografie akčních scén byla dobrá viz. rvačka s břitvou v chatě. Není to špatně napsané ani natočené, ale moc mě to nezaujalo.

V podstatě můžu souhlasit s uživatelem MrHlad. Tarantino natočil poctu americkému televiznímu průmyslu šedesátých let, o kterém vím úplný kulový a ani mě moc nezajímá. Nechápejte mě špatně, je to technicky brilantně zvládnutý film který dobře vypadá, má sympatické herce, skvěle se na něho kouká ale je to takové nabubřelé NIC, které je až příliš zahleděné do sebe. Skoro tříhodinová délka je docela slušej záhul, po zhruba hodině film prakticky zabředne do natáčení westernu a člověk si začne připadat že kouká na ten western, což není žádná extra zábava. Po hodině a půl zaujme pouze krátký atmosférický záblesk na Spahnově ranči. Tarantino snad polovinu stopáže přešlapuje na místě, leckdy se i zasekne ve vyprávění a je to někdy i uspávající. Podobný pocit jsem pociťovala už u Nespoutaného Djanga, naplno se to projevilo u Osmi hrozných a teď i u Tenkrát v Hollywoodu. Myslela jsem že to bude film který bude vycházet z reálného příběhu té doby, že se bude víc zabívat kuriozním masakrem okolo Tate a Mansonovým kultem, a pomůže rozkrýt nějaké neznámé okolnosti tohoto hrůzného činu. Ve výsledku se tím i zabíval, ale spíš jen velmi okrajově a prakticky úplně zbytečně, aby v závěru Tarantino vztyčil prostředníček, a vymyslel si svůj vlastní alternativní finiš který mě popravdě zklamal, čekala jsem víc.

Silný nezávislý film, o odvrácené straně Ameriky, kde lidé žijí v chudobě, beznaději s minimální šancí na změnu k lepšímu. Režisér zde ukazuje trochu jinou tvář, než jak je divák normálně zvyklý. Je celkem paradox, že je tento snímek zasazený do pastelového prostředí nedalekého floridského Disneylandu, kde ve stínu obřího mamonu, téměř utopicky žijí lidé kteří tolik štěstí neměly. Vizuálne působí snímek jako dokument, který se veze na vlně podobně laděných filmů typu American Honey, kde je stejně přirozená interakce neherců s herci. Neherečky Bria Vinaite a Brooklynn Prince, v rolích nezodpovědné mladé matky a její povedené dcerky, hrály více než skvěle a Willem Dafoe si střihl nesmírně sympatickou roli. The Florida Project je silný nezávislý snímek, který dokáže dojmout a nenechá diváka chladným. 83 %

Viděno v kině, dvakrát na blu-ray a s jistotou mohu napsat že se jedná o nejzábavnější marvelovku. Waititi je strašnej úchyl, ale to už vím od What We Do in the Shadows. Stylizace inspirovananá osmdesátkami byla příjemným osvěžením, vizuální efekty byly vypiplané, jak už je u Marvelu zvykem. Pobavily mě nové postavy jako Valkýra, Korg nebo Goldblumuv pošuk. Hemsworth, Hopkins, Ruffalo, Hiddleston a Blanchett jako vždy hráli na výbornou. Potěšilo mě vhodné použití Immigrant songu od Zeppelinů. Za mě 85 %.

Původní televizní To z roku 1990 s Timem Currym jsem viděla, a líbila se mi více první část než druhá. Dala jsem tomu průměr. Teď přichází remake, ikonicky 27 let po premiéře televizní inscenace. V první řadě je třeba zmínit že To, není čistokrevný horor jako třeba Insidiours nebo V zajetí démonů. Snímek se velice podobá atmosférou na seriál Stranger Things, který hraje na stejné struny nostalgie, osmdesátkových propriet a síly přátelství. Všichni mladí herci do jednoho, jsou ve svých úlohách velmi přesvědčiví a obzvlášť excelují Finn Wolfhard jako vtipálek Richie (Mike ze Stranger Things) a Sophia Lillis jako nebojácná Beverly. Veškerá pozornost ovšem padá na zlověstného klauna Pennywise, kterého démonický Bill Skarsgård zahrál úplně jinak než Tim Curry, a to je dobře. Uvítala bych více sugestivních dialogových scén s Pennywisem, jako byla hned ta úvodní s Georgiem. Protože takhle více vynikne širší spektrum herectví Skarsgårda, namísto toho, že jen odněkud vybafne nebo se na někoho vyřítí. V druhé polovině filmu, je Pennywise kvůli častým digi boostům trochu přepálený, přestává být strašidelný a to celkem zamrzí. Andy Muschietti se (obzvlášť v druhé polovině) spoléhá na laciné lekačky, namísto toho, aby se strachem pracoval sofistikovaněji. A to je největší problém hororové stránky filmu. Naštěstí je tu druhá- dobrodružná stránka, která je zvládnutá na výbornou a silně připomíná Kingovo jiné zfilmované dílo - Stand by Me. Hudba, kamera, výprava, kostýmy, masky... vše je řemeslně na velmi vysoké úrovni. 85%

Aneb když se z kdysi váženého ceremoniálu stane politicky korektní brak. U Oscarů už paradoxně nehraje roli kvalita ale barva pleti. Když se nad tím zamyslím, tak už tohle ocenění nemá žádnou hodnotu, negříci si vyřvaly pozornost a jsou spokojeni... taková fraška. Vážně uvažuji nad tím že příští předávání klidně prospím. #oscarssoblack.

Jednooký mezi slepými králem... Jedině tak si lze vysvětlit těch 12 (nepochopitelných) nominací na Oscara. Přirovnávání La La Landu k Moulin Rouge, to jako vážně?! Druhý zmíněný byl audiovizuálně mnohem vypiplanější, příběhově mnohem silnější a hlavně měl sympatické herce v hlavních rolích. Bezprostřední a trhlou Emmu Stone mám ráda, nikdy mi v ničem nevadila. Což se ale nedá říct o Ryanu Goslingovi - nezlobte se na mě, ale ten chlap je totální herecký dřevo. Začátek filmu na dálnici byla strojená přehypovaná nuda, potom se to celkem dobře rozjelo jak se Mia a Sebastian navzájem oťukávali a od druhé poloviny se rozjede tak utahané hořkosladké melodrama, že jsem myslela že se ukoušu nudou. Ta kýčovitá snaha o efekt a průhledná snaha dojmout diváka mi skoro celý film zkazila. Nechce se mi věřit že filmař, který má na svém kontě dynamický Wiplash, má na svědomí tento tempem nevyvážený snímek. Na druhou stranu má to pěknou kameru, zručně zrežírovaná taneční čísla a vcelku dobrou hudbu (2 písně jsou solidní nadprůměr, zbytek šel mimo mě) ale to je tak asi všechno. Humbuk kolem La La Landu šel úplně mimo mě. 60 %

Nový Zéland zase zabodoval na plné čáře. Po „Co děláme v temnotách“ další originání hororová komedie která je nepředvídatelná a patřičně gore. Škoda jen v první půli, občasného polevování tempa, které mu by slušelo trochu prostříhání. Ale jakmile jsou všechny karty vyloženy na stůl, rozjede se ta pravá horor-comedy zábava. 78%

Dokonalé souznění hudby a obrazu. Peter Weir natočil filmovou poezii, rozvláčné a pomalé dílo v oparu rozpálené australské buše, atmosféra snímku je krásně magicky tajemná. Film který je nejsilněší ve své podstatě, držet diváka v absolutní nevědomosti.

Nudný, až se nebojím napsat- strašně sterilní film. Jediné co mě na něm nadchlo bylo vloupání do centrály CIA. Tady si De Palma vyhrál, samým napětím jsem nemohla ani dýchat. Jinak nuda a šedˇ, která je korunována úplně debilním, zbytečně překombinovaným závěrem.