Recenze (327)
Raw (2016)
Viděno ve vazbě na Titane, tady je vidět že je to debut, režisérka začíná, ale i zde jsou hezky vidět témata, která ji zajímají a kterým se ráda věnuje. Opět jako u Titane je dobré si odmyslet škatulku horor, to je zbytečné tady hledat. Ústřední filmové téma je zajimavé, a pěkně zpracované, celý děj je takový polosnový a polobizarní, některé věci se odehrávají pouze symbolicky, nikoli skutečně, respektive ty rozdíly mezi snovou metaforou se stírají a splývají. To se mi na tom líbilo, ale chápu že právě tohle může někoho iritiovat. Nicméně za mne dobré, prostě je to audiovizuální dílo, čert vem naraci. Celkové rozuzlení je pěkné, ne úplně šokující, vlastně očekávátelné, ale stejně fajn zpracované. Beru to tak, že je to debut, a proto je mi sympatické, že se režisérka spíš držela při zemi a nesnažila se za každou cenu vytvořit po všech směrech naprosto brilantní a novátorské dílo. Nicméně má našlápnuto na hodně zajímavou kariéru a tvorbu, což ostatně navazující Titane jen a jen potvrzuje. 7/10.
Titan (2021)
Za mne dobrý, hlavně je nutné si z žánrů odmazat to "horor", protože pak může být žánrový fanda opravdu hodně zklamaný a srážet hodnocení. Poselství jsem pochopil, to je ten důvod proč to oceňuju. Ústředním tématem je identita, resp. volba identity a s tím spojená vůle. Všechno jsou to taková ta aktuální celospolečenská témata, která nyní celkem dost hýbou světem, a některým taky žlučí. Právě těmto bych to ale možná doporučil ke shlédnutí nejvíc, nikoli ze sarkasmu, ale pro kontext. Protože způsob, jakým je tady celé to téma zpracované, znázorněné a prezentované, se mi opravdu moc líbil, a dle mého názoru skvěle vyjadřuje podstatu celé věci. Ve světle toho se vám objasní a odůvodní řada (na první pohled možná podivných či nelogických) pohnutek a souvztažností mezi hlavními postavami. Rovněž obrazové, zvukové a hudební zpracování je skvělé, hlavně tedy pro fandy Stricklandů, Cosmatosů apod. Co musím vytknout, tak je v úvodu filmu Alexino podle mne příliš přepálené kriminální chování, podle mne tady tvůrci zbytečně tlačili na pilu, a v kontextu s dalším dějem to nebylo až tak nutné. Právě tyhle násilné úvodní sekvence přihazují filmu tu škatulku "horor", a podle mne zbytečně, za těch pár nalákaných a poté zklamaných žánrovců to podle mne nestálo. Mnohem blíž to má k věcem jako Ex Machina apod. Někde mezi 7-8/10.
Host (2020)
Nápad výbornej, atmosféra velice obstojná, chytlo mne to, to ne že ne. Občas jsem měl fakt strach. S čím mám trochu problém ale je to, že mi přijde že tvůrci tak nějak nedomysleli podobu entity, která se zjevuje. Občas je to žena, občas muž, občas takovej ten kýčovitej americkej zombie-duch, zjevení v pokoji Emmy je celkem originální, ale je to zase něco úplně jinýho (neříkám ale že nepovedenýho, zrovna tohle je pretty scary), a celý se to střídá tak nějak náhodně. Přijde mi, že tvůrci namysleli řadu věcí, co se všechno může objevit, a pak to s nějakou random funkcí zasazovali do děje. Chybí tomu nějakej jednoticí prvek, nějaká bližší interpretace, kterou by třeba doplnila Seylan, když už nic. Rovněž mi tam úplně nesedly takový ty explicitní krvavý a násilný scény (byť nijak extrémní), který za mne trochu zabíjí jinak velice dobře budovanou atmosféru. Samostatnou kapitolou je scéna u Teddyho, které je tam podle mne úplně zbytečně, na efekt a navíc. Přitom nebyl ani důvod to tam dávat, nebudu ale psát proč, to už by hraničilo se spoileřením. Večer po shlídnutí jsem přemýšlel o čtyřech hvězdách, ale když teď tak nad tím ráno přemýšlím, tak těch nedostatků tam bylo víc. Takže za tři, resp. v mý stupnici 6/10, abych aspoň nějak zohlednil klady a nedal tomu čistej šedej průměr.
Psi nenosí kalhoty (2019)
V podstatě taková romantická oddechovka na pozdní nedělní odpoledne. Sympatické téma, sympatické prostředí, výlety do podmanivě temných zákoutí mysli. V těch nejvíce zamyšlených či exponovaných scénách to zavání tou krásně barevnou estetikou filmů od Stricklanda či japonskými metafyzickým zákoutími. Někoho to asi může pohoršovat, ale tak koukat na to nemusí, že.
Poslední rodina (2016)
Musím se přiznat, že film byl výborný, pokládám jej za hluboké, syrové a působivé dílo. Mám k němu ale řadu výhrad, díky kterým nesdílím názor, že by se jednalo o bůhvíjak průlomový debut, nýbrž pouze kvalitní debut. Celkové ztvárnění je dle mého názoru standardem současné evropské kinematografie, které lze rámcově přirovnat k filmům Hanekeho - syrové, tiché, s minimalizovanými výrazovými prostředky, skoro úplnou absencí hudby a na kost obroušeným studeným naturalismem. Provedené sice kvalitně, nicméně nijak zvlášť originálně. Krom polských reálií mohl film vzniknout v řadě jiných evropských zemí. Ani by mne toto nenapadlo kritizovat, navíc se jedná o režijní prvotinu, na druhou stranu nesdílím současné označování filmu jako "zázračný". Názory na špičkovou kameru apod. lze sdílet, ale důležité je rovněž vnímání filmu jako celku. Dále mi mírně nesedělo časové vymezení, jelikož Beksinski tvořil již od 60. let, zatímco tento film jej sleduje až od jeho přistěhování do Varšavy v roce 1977 do roku 2005. Velkou část svých vrcholných děl Beksinski vytvořil do poloviny 80. let, převážně tedy v době ještě před dějem tohoto filmu nebo před zmiňovanými rodinnými tragédiemi. Není mi tedy jasné, z jakého důvodu je jedním z témat snímku působení okolního světa na Beksinskiho tvorbu (surová realita vs. surrealistické obrazy), když zjevně její hlavní pocitové a myšlenkové koncepty mají kořeny v jeho mnohem mladším věku, kterému se film vůbec nevěnuje a který zdá se nebyl až tak negativní či ovlivněný pozdní tragédií jeho rodiny, byť Beksinski nepřetržitě tvořil až do smrti. Události v 90. letech jsou pak zaměřené zejména na zmíněná rodinná úmrtí, kdy v kontextu chování postav lze najít vazbu na název Poslední rodina, ale potom se ptám, dobře, ale proč tedy vůbec nějaký výstřední Beksinski? Proč ne zcela anonymní rodina, kterou obdobné události zajisté mohly postihnout. Kontrast jeho výstřednosti a naturalistické tragické reality mi jako symbolická vazba přijde poměrně vratký. Tomu je poplatné i odvíjení děje v druhé části, kdy divák sleduje vývoj událostí, a snaží se je konfrontovat s dějem jako celkem, ale je od svého uvažování neustále vyrušován myšlenkou, že takovou konfrontaci není třeba vést, jelikož film stejně jen s dokumentární přesností vypráví to, co se opravdu ve skutečnosti s Beksinskiho rodinou stalo. Včetně extrémního závěru, který je na jednu stranu velice působivý (nemůžu nesrovnat se scénou z Hanekeho Caché), na druhou stranu se tam ve mne stále ozývá to "no...ano, to se stalo i doopravdy, a...?". Život takové osobnosti jako Beksinski je samozřejmě sám o sobě téma a námět jako hrom, ale tady mi jeho uchopení zkrátka trochu vazbí. Možná jsem ale pouze mírně zklamán tím, že jsem skutečně očekával film více lyrický, výtvarný a snový...ale tak, to je spíš problém můj, to bych taky mohl říct, že jsem si to mohl natočit sám a lépe, o čemž samozřejmě zásadně pochybuju :-DDD 7/10
A Mind's I (2003) (TV film)
Není to špatné, na druhou stranu už jsem viděl řadu povedenějších pokusů o haluzoidní výmazy. Kafkovské motivy, bizár, schizofrenní ztvárnění, čvachtající sajrajty, to všechno je v pořádku, ale musí to dohromady alespoň rámcově fungovat. Tady ale mi to místy skřípalo, jednotlivé složky jsou dost neučesané a vůči sobě nejsou moc komplementární, spíše mi přišlo, že se až vylučují. Zrovna ony gore bizarní vnitřnosti, mozky a pudinky mi svým braindeadovským čvachtáním dost citlivě narušovaly ono kafkovské plynutí paralelních myšlenkových rovin, působilo to jako pěst na oko. Navíc je to celé dohromady natolik složitý mišmaš, že otevřeně přiznám, že jsem si spíš kladl otázku, jestli v tom rámcově viděli nějaký smysl alespoň sami tvůrci. Já jsem skončil někde v prvních pěti minutách, souboj kobek jsem ještě vnímal jako zajímavý začátek. Divák si může políbit šos, to je jasné, ale pokud je ono vedení k políbení podřízeno pouze tápající bezúčelnosti, tak je někde něco špatně. Ale tak zase, shazovat to úplně, to by bylo přehnané, rozhodně pár věcí se povedlo, plynutí času, koncept přehozených světů/myslí atd. Pro začátek pokus zajímavý, a do budoucna pokud tvůrci dílčí nápady rozvedou v samostatných příbězích konstantnějšího ladění (to neznamená že by z toho měla být narace), tak se můžeme nějakých zajímavějších nápadů určitě dočkat.
Made of Air (2014)
Svět je tvořen prostorem. Vodou. Sluncem. Vegetací. Lidmi. Městy. Vše je v kosmickém prostoru. A člověk to vidí. Očima. Není nic krásnějšího než když to vidí krásný člověk. A cítí. Vnímá. Tu křehkost. Tu harmonii. Tu jedinečnost. Váží si jí. Ví o ní. A vidí ji krásnýma očima. Protože oči jsou krásné. Na světě je tak krásně. Važme si toho.
Teh(A)nu - III (2016) (amatérský film)
Lesní neuróza, aneb jak se botborgové po večerní divoké performance v ČR ráno v kocovině uklidňovali sledováním Krenova Bäume im herbst a zalíbilo se jim to natolik, že vyjeli za město meditovat do lesů, než se skřípění v hlavě definitivně uklidní. Jop, tohle můžu, super Tome! ;)
Biofeedback in Simulation (2013)
Industriálně-planetární kakofonie, oslavující spletitost, složitost a nejasnost dnešního světa a poukazující na bezpečí jeho alokace v nepředstavitelně obrovském kosmickém prostoru. Není to úplně tak geniální jako Botborgovské Connection to the Photosonicneurokineasthograph, ale i tak v rámci jejich zdá se zatím vysoce kvalitního standardu více než skvělé.
Connection to the Photosonicneurokineasthograph (2009)
Snímek australské experimentální skupiny Botborg je mimořádně záživný, členitý, hravý a atmosférický. Od nestrukturovaného šumu a her se světlem a tmou se dostaneme přes abstraktní minimalistické plochy až po jakési reakční geologické vrstvy, uvolňující prostor nekontrolovaně se množící protoplanetárně-molekulární mlhovině. Vše v příjemně uchu lahodícím noiseovém šumu, který připomíná doznívající kocovinové echo blížícího se brněnského Noise festu. Rozhodně veliký palec nahoru, znamenám si velice zajímavý objev na experimentální scéně.