Jeanne Boitel

Francouzská herečka Jeanne Boitel, celým jménem Jeanne Marie Andrée Boitel, patřila k obdivovaným kráskám francouzského filmu třicátých let, neméně úspěšná byla ale i na divadelním jevišti. Jako divadelní herečka se prosadila již ve dvaceti letech na scéně Théâtre de l'Odéon, vynikla například v Goethově Faustovi. Tomuto divadlu zůstala věrná s přestávkami po celá dvacátá a třicátá léta, po nástupu zvuku ve filmu ale výrazným způsobem vstoupila i do světa kinematografie.

Poprvé hrála po boku Pierra Richard-Willma ve válečném dramatu JEDEN VEČER NA FRONTĚ (Un soir, au front, 1931), v témže roce pak vytvořila manželský pár s Victorem Francenem v historickém filmu ORLÍK (L'aiglon, 1931). Ještě v průběhu roku 1931 stihla Jeanne Boitel natočit dalších pět filmů a bylo jasné, že již zavedeným herečkám vyrůstá nová konkurentka, která navíc byla schopná obsáhnout široký záběr charakterních typů i žánrů. Znovu točila s Pierrem Richard-Willmem, mezi režiséry, kteří ji oslovili víckrát, můžeme najít jména André Hugona nebo René Barberise, natočila také jeden film se slavným Jeanem Renoirem (CHOTARD A SPOL. - Chotard et cie, 1932).

Kromě kvalitních počinů v oblasti dramatického žánru se Jeanne Boitel nevyhnula ani účasti v nenáročných komediích, nakonec v polovině třicátých let své aktivity ve filmu výrazně omezila, protože se chtěla věnovat více divadlu. Jestliže například v roce 1932 hrála v sedmi filmech, o pět let později natočila jeden jediný film. Jako markýza de Pompadour se objevila v Guitryho výpravném filmu VZPOMÍNKY ELYSEJSKÝCH POLÍ (Remontons les Champs-Elysées, 1938), se Sachou Guitrym ostatně v té době spolupracovala i v divadle (Théâtre de la Madeleine). Rok 1938 jí nakonec přinesl poslední dvě velké role ve filmu, například v melodramatu VERÉNINO MANŽELSTVÍ (Le mariage de Véréna, 1938).

V průběhu druhé světové války byla Jeanne Boitel výhradně divadelní herečkou a před kamerou se objevila jen v jednom krátkém filmu. Souvisí to s tím, že se aktivně zúčastnila protifašistického odboje a zvláště byla cennou pomocnicí svému manželovi. Tím byl od roku 1933 umělecký historik Jacques Jaujard (1895-1967), který byl před válkou konzervátorem uměleckých sbírek v Louvru. Po začátku okupace měl zásadní podíl na záchraně cenných uměleckých sbírek, které nechal z Paříže odvézt do bezpečí na venkov. Jeanne Boitel byla po válce dekorována Válečným křížem a získala i nejvyšší státní vyznamenání, řád Čestné legie.

Jako herečka nacházela uplatnění nadále především v divadle a bezmála dvacet let byla členkou nejslavnější francouzské scény, Comédie Française (1948-1973). K filmu se vrátila několika menšími rolemi v 50. letech, kdy ji do svých velkorysých projektů angažoval opět Sacha Guitry. Hrála ve filmech KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY (Si Versailles m'était conté, 1954), NAPOLEON (1955) a KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1956). Jako královnina společnice paní Campanová se pak objevila také v historickém titulu MARIE ANTOINETTA, KRÁLOVNA FRANCIE (Marie Antoinette, reine de France, 1956) režiséra Jeana Delannoye. Svou filmovou dráhu uzavřela rolí manželky titulního hrdiny v kriminálce KOMISAŘ MAIGRET KLADE PAST (Maigret tend un piege, 1957), opět ve spolupráci s Delannoyem. Na přelomu 60. a 70. hrála ještě v několika televizních seriálech.

Jeanne Boitel po odchodu z Comédie Française v roce 1966 žila v soukromí a zemřela v Paříži 7. srpna 1987 ve věku 83 let.

Pavel "argenson" Vlach