Režie:
Billy WilderKamera:
Jordan CronenwethHrají:
Jack Lemmon, Walter Matthau, Susan Sarandon, Vincent Gardenia, David Wayne, Allen Garfield, Austin Pendleton, Charles Durning, Herb Edelman, Martin Gabel (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Poprava nebo svatba? Jack Lemmon a Walter Matthau v hlavních rolích americké komedie o zlatých časech novinářského řemesla. Divadelní hra Bena Hechta a Charlese MacArthura Na titulní straně (1929) je známá i z našich jevišť a už několikrát byla předmětem filmového zpracování (Titulní stránka – 1931; Jeho dívka Pátek – 1940; nepodařená modernizace Přeladit na život – 1987). Známý hollywoodský tvůrce Billy Wilder (1906–2003) se k prověřené předloze obrátil v roce 1974 a v duchu tehdejší vlny retrofilmů (Podraz aj.) její děj ponechal ve dvacátých letech, tedy v době, kdy sám byl ještě aktivním novinářem. Příběh je velmi dobře známý. Přední reportér chicagského Examineru Hildy Johnson (Jack Lemmon) hodlá pověsit své řemeslo na hřebík a vzít si svoji vyvolenou Peggy (Susan Sarandonová). Jeho nelítostný šéf Walter Burns (Walter Matthau) má však o Hildyho budoucnosti zcela jiné představy a nehodlá svého nejlepšího koně jen tak nechat odejít. A jako na zavolanou se objeví případ, který nemůže popsat nikdo jiný než Hildy, protože patří právě na titulní stranu. Tím případem je chystaná poprava odsouzence Earla Williamse (Austin Pendleton), jejíž protagonista však s nechtěnou pomocí úředních osob uniká oprátce. Wilder se svým stálým spolupracovníkem I.A.L. Diamondem udělali drobné úpravy v textu (především vzhledem k hereckému obsazení – Lemmon byl přece jen o dost starší než má být postava Hildyho), ale zachovali jednotu místa, a tak se většina akce odehrává v místnosti pro novináře v chicagské soudní budově. Vedle ústřední herecké dvojice, již Wilder společně využil už podruhé (předtím ve Štístkovi – 1966), se ve filmu objevuje plejáda předních charakterních herců, Vincent Gardenia jako šerif, Harold Gould jako starosta, Carol Burnettová jako prostitutka Mollie a v rolích novinářů Charles Durning, Herb Edelman a další. Lemmon a Matthau byli za své výkony nominováni na Zlatý glóbus. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (174)
Úžasný scénář zachycující vedle kouzla printu (úvodní titulky!!) také mnoho dalšího. Snímek například dost výmluvně ukazuje, jak zásadně noviny chudnou a výmluvně ilustruje, že současná média nejsou méně věrohodná pro svůj domněle volnější vztah k "pravdě," ale že mají zásadně menší ad hoc autoritu, jejich hlas je mnohem silněji relativizován a jejich subjektivita mnohem více - snad až přecitlivěle - reflektovaná. __ Vedle reflexe stavu žurnalistiky ale film diváka vede ještě minimálně k jedné zásadní myšlence: bože můj, díky za feminismus a obecně za bojovníky za lidská práva a práva menšin. Od sedmdesátých let se společnost šovinismu emancipovala směrem k rovnosti obdivuhodně rychle. Nejsem úplně citlivka, ale některým šovinisticky tupým scénám se ani nedalo smát (čímž nezpochybňuju dobovou podmíněnost). ()
Neuvěřitelná komediální konverzačka plná nečekaných zvratů, vtipná, sžíravá a nevybíravě si střílející prakticky ze všeho a ze všech. Přesto dřímá pod tímhle "nactiutrhačným obalem" plným neuvěřitelné nadsázky pravdivé jádro. Už jen proto, že všechny ve filmu zachycené a geniálně zkarikované postavy a postavičky jsou odpozorované z reálného života. Pak tu je samozřejmě i ono okřídlené a mnohdy vysmívané tvrzení, že noviny a novináři vskutku jsou tím hlídacím psem demokracie a když svou práci nedělají dobře, je ohrožena demokracie sama... Někdy jsou zjevně hlídacími psy dokonce proti své vůli. To by ale bylo spíš na filosofický esej než na komentář na CSFD... Celkový dojem: 90% ()
Já mám k těmto komorním komediím natočeným podle divadelních her velmi kladný vztah, takže jsem se i tentokrát těšil. Možná až příliš. Téma mě bavilo, zvlášť když se ukázalo, že se některé praktiky v novinářské branži od třicátých let příliš nezměnily, postavy byly výborně napsané i zahrané, ale celkové provedení u mě občas zaskřípalo. Jasně, u komedie očekávám, že se budu smát, jenže tentokrát jsem měl pocit, že ze mě tvůrci chtějí dostat ten smích násilím. Vůbec netuším proč místy tolik tlačili na pilu, šlo přece o zkušenou sestavu, od níž bych takovou chybu nečekal. Bylo mi to fakt nepříjemné a přirovnal bych to asi k nějakému ne příliš hlasitému ale vytrvalému, otravnému zvuku, který sice chvílemi přestanete vnímat, ale přece jen víte, že tam stále je. Tahle přemíra snahy, která v jednu chvíli přešla až v ne zrovna dobrou grotesku, mě věru nepotěšila, pokazila mi výsledný dojem a připravila snímek minimálně o jednu hvězdičku z mého hodnocení. / Poučení: Je-li práce zároveň tvým koníčkem, riskuješ, že se staneš workoholikem. ()
Konverzační pochoutka celá prošpikovaná vtipnými hláškami s bezvadným Jackem Lemmonem a Walterem Matthauem, kteří se osvědčili výborně jako pár i v pozdějších filmech. Já bych tady chtěla vyzdvihnout i skvělý dabing, který byl vynikající a na něm pochopitelně závisí pak i celý dojem z filmu. Původně jsem sem chtěla nějakou hlášku napsat, ale spíš si dopřejte to potěšení ze sledovaného, opravdu to stojí za to. Odsouzenec, šerif, lehčí děva a banda novinářských supů jsou navíc neodmyslitelně vynikající omáčkou. ()
Říká se, že originál nelze vylepšit, ale pouze přetvořit. Billy Wilder ale svým snímkem dokázal i přes počáteční nejistotu v zásadě opak. Původnímu snímku svého neméně slavného kolegy Howarda Hawkse přidal sedmn��ct minut, některé minipasáže dokázal předělat v regulérní epizodky... a i když nemám rád zbytečné roztahování a podstatně častěji si vybírám maximálně dvouhodinové filmy, výsledek je skutečně o jednu hvězdu lepší. Mnohem sympatičtější mi byla dialogová stránka, Matthau s Lemmonem opětovně potvrzují v oblasti slovních přestřelek svoji třídu, byť druhý jmenovaný zde oproti ostatním zatím viděným filmům s ním asi nejméně roztahuje svá pomyslná křídla. Walter zase není ve své prostorem malé roli tak výrazný jako Cary Grant v původním filmu, naproti tomu je ale třeba uznat, že k Jackovi se hodí úplně jiný partnerský typ, než byl neméně oblíbený elegancí hýřící podšívka. Ač jsem to s ohledem na svůj mizerný odhadovací talent nečekal, potvrdila se mi část mých slov z komentáře k původnímu filmu - scénáristická změna pohlaví rozhodně dává větší prostor pohledu na novinářskou branži, než abychom místo toho sledovali část nevyléčených bolístek z minulosti, což mi particiálně znepříjemňovalo "Jeho dívku Pátek". Naproti tomu na škodu zde nebyl vlastní Wilderův příspěvek do pléna - vzhledem k době natočení filmu totiž haličský rodák pojal dílo jako dokonalý retro pohled, od Lindbergha přes Fantoma opery, až po poctu autorovi předlohy Benu Hechtovi. Závěrem se ještě vrátím k zmínce o stopáži filmu - nejvíce se vylepšení pomocí dodatečného materiálu dotklo konce filmu. V Hawksově snímku náhlý zvrat totiž dává pocit jakési odtažitosti, zde ale vlak nedojíždí do konečné stanice způsobem přitaženým za vlasy... a ještě obsahuje vskutku nečekanou a vtipnou pointu. Své postavení tento film nemá rozhodně náhodou a ač jsem už viděl pár remaků, pro které bylo velkým triumfem, když aspoň neurážely původní zpracování (americký Oskar aj.), tak v tomto případě se tak stalo skutečně prvně, kdy mám z novějšího zpracování výrazně lepší pocit. "Společenská rubrika, knižní recenze, párkrát jsem byl i u požáru... Ale tohle je mé první oběšení." - "Buď klidný, chlapče. Pro Williamse je to také první obešění." 100% ()
Galerie (76)
Zajímavosti (10)
- Jedná se o třetí filmové setkání Jacka Lemmona a Waltera Matthaua, kteří si společně zahráli v celkem 10 filmech. (mi-ib)
- Nápad Waltera Burnse (Walter Matthau), aby Hildy Johnson (Jack Lemmon) vyfotografoval oběšeného Earla Williamse (Austin Pendleton) pomocí fotoaparátu připevněného na kotníku své nohy, se v minulosti skutečně odehrál. 12. ledna 1928 - 18 měsíců před premiérou divadelní hry Bena Hechta a Charlese MacArthura „The Front Page“ – byli vražedkyně Ruth Brown Snyderová a její milenec Henry Judd Gray popraveni na elektrickém křesle za rok starou vraždu Ruthiina manžela Alberta Snydera. V momentě, kdy byla popravována Ruth Snyderová, pořídil reportér novin Chicago Tribune Tom Howard pomocí fotoaparátu připevněného na noze dnes již notoricky známý snímek "Ruth v křesle". Tento fotoaparát je dnes součástí sbírky Smithsonian's National Museum of American History. Ironií je, že případem Ruth Snyderové a Henryho Graye byla inspirovaná novela spisovatele Jamese M. Caina, která se stala základem pro film Pojistka smrti (1944), který režíroval také Billy Wilder. (mi-ib)
- Divadelní verze titulu měla premiéru v Times Square Theater 14. srpna 1929 a dočkala se zde 276 repríz. (mi-ib)
Reklama