Návštěvníci

Norská vláda se vrací k staré osvojovací politice: kdo chce v té které zemi trvale žít a požívat všech občanských lidských práv, která zaručuje její ústava, musí o ní něco vědět a kromě toho ovládat její státní jazyk. Špicberky jsou z tohoto hlediska přechodné stádium, protože pojem stálosti je pro tamější sešlost obtížně použitelný. Z druhé strany je to nesporně norské území. Zůstává otázkou, proč mezi dotazovanými nebyl alespoň jeden ruský obyvatel Špicberků; chápu, že odpověď na tuto otázku je nesnadná. Dokument je velmi dobře natočen, ale postrádá obecnější závěry. Spíš ho cítím jako časosběrnou novinářskou reportáž. (16.02.2024)

Jsem nějak pořád váhal, jestli je to dokument pro velké plátno, ale zatraceně je! Geniální věc, ve které není hluché místo. Obrazové porno Špicberk (hezky nasnímané a nastříhané); charisma, autenticita a relatabilita "antropoložky Zdenky"; perfektní propojení soukromé story se systémovými problémy sociologicko-politické povahy; a velký přesah až k metafyzickým otázkám národního šovinismu (s trochou paušalizace: Norsko jako protiobraz Spojených států - tiše, ale úplně stejně "nejlepší" země) a konzervativního (tribálního?) versus liberálního (konzumeristického?) pojetí identity domova, globální klimatické změně a jejím dílčím dopadům či vůbec smyslu outsourcingové ekologie bohatých. Ale sama o sobě je to taky dobrá etnografická/antropologická sonda. Je toho tam prostě tolik a tolik, z každého toho podtématu by se dal udělat nový dokument (dost možná i jen s využitím už natočeného), ale zároveň to žádné z nich lacině nekřičí. Přesně: až člověk má pocit, že to bude nějaké pozérské dumání, nějaký zviřátka a kopce v pozadí a na konci inspirativní citát od Johna Lennona. Není. (25.04.2023)

Na jedné straně je to těžké žít poblíž ledovců, když se dlouhodobě mluví o tom, že tají a zmrzlá země mizí. Alespoň obyvatelé tamějšího místa jasně vidí, že nejde jen o hysterické výmysly nudících se vědců. Nakonec je to vidět na mnoha místech. Trochu mě překvapilo, jak Zdenka laxně přistupovala k bezpečnosti a zdraví svých dětí a nechala je hrát si tam, kde se led propadal a ti se tak klidně vyráchali v ledové vodě. Druhé téma byl přístup norské vlády k cizincům. Musím říct, že bych podobný dokument předložil naší vládě a všem jejím členům. Tady se pořád mluví o rasistické a xenofobní společnosti, mnozí se stejnými názory jsou odsuzování jako ruští švábové apod. a co by teda řekli o Norském přístupu? Je přeci celkem logické, že stát má zájem na tom, aby člověk, který v něm chce žít jen nesosal státní příspěvky, ale také se zapojil a pak i uměl jazyk. Je úžasné přijít na nějaké místo a říct si, že tu chci žít a tu budu, ať si kdo chce říká co chce. Ale přeci taky nemůžu přijít do Konga, rozhodnout se, že tu chci žít a že jsem vystudovaný astronom a pak se strašně divit, že pro mě nemají práci, což se přesně tomu muži z Etiopie stalo. Tak buď pak ignoruju své vzdělání a dělám i v supermarketu nebo musím jít o dům dál, ale sedět na jednom místě a bouchat se do kolen, že prostě chci dělat jen tu jedinou práci a když není, tak že počkám až bude, je asi nesmysl. Nakonec manžel Zdenky to řekl krásně. Buď chceme žít ekologicky, ale v tom případě se všichni připravme na to, že se zavřou fabriky, tisíce lidí přijdou o práci a ceny stovek zboží se zvednou ne o jednotky, ale desítky procent, nebo si musíme uvědomit, že jet čistě na zelenou je čirá utopie. Možná ve 22., 23. století nebude, ale nyní tomu tak je. A nelze chtít mít současný standart, pracovat jako dosud a na místech jako dosud, ale zároveň chrochtat nad tím, jak nám příroda krásně vzkvétá. Obojí dohromady zkrátka nelze. (19.02.2024)

Pokud neděláte dokument pro fanoušky (Marley) nebo s lyrickým vyzněním (Bábušky z Černobylu), je přijetí publikem dost nejisté. Spoustu lidí totiž stále přistupuje k dokumentům jen jako k balíčku informací, díky kterému pak budou moct nakráčet do diskuze s jasně vyhraněným názorem (buď jsou pro, anebo proti osídlení Špicberků; buď hrdince fandí, anebo jí zesměšňují; nic mezi tím). __________ Já osobně bych režisérce Liškové určitě nezazlíval, že tu své (nejednoznačné) hrdince umožnila se naplno vyjádřit - slovně i emočně. O emoce a o vztah ke Špicberkům tu přece šlo v první řadě! Navíc se ani nejednalo o žádnou tendenčnost: diváci mohli několikrát slyšet i zcela opačný postoj, než ten, co zastává hrdinka filmu... Stojí tedy ten film za zkoušku? Záleží, jestli jste schopni o filmu (či dokonce po filmu) aspoň chvíli nepředpojatě popřemýšlet... (08.05.2024)

Úvodní desetiminutovku nadšení záhy střídá fňukání představitelky, které nabírá na intenzitě až do samotného závěru. Některé rozhovory jsou zajímavé, ale neustálé nářky jsou téměř k nevydržení. Naprosto nerozumím tomu, kde hlavní představitelka přišla na myšlenku, že by měl každý automaticky mít právo žít, kde se mu zachce. 10 % (17.02.2024)