Hogo fogo Homolka

O poznání lepší, než první díl. Opět to má myšlenku, tentokrát i trochu jinou, než pouhé poukázání na idiocitu českých rodin tohoto ražení. Idea sice není bůhvíjak hluboká, ale můžeme bejt vděční aspoň za to. Stejně tak se tvůrci trefili do atmosféry takových těch rodinných výletů za senilními příbuznými na vesnicích. (17.01.2008)

Rodinka přijíždí za "umírajícím" dědou, který vlastně neumírá a vůbec se s ním nesetkají. Ale on přece jen umírá, aniž by se s ním setkali, on v lese, oni v lese. Tento díl jde víc do hloubky než první. Přebírá geniálně komický pohled na Homolkovi, v kterémžto ohledu sice nemůže nepřekonatelnou jedničku dostihnout, ale přidáním ještě starší generace obohacuje ságu o zcela nový pohled - není to jen srandovní motiv navíc. Vzadu za geniálně trapnou rodinkou běží zcela jiná obyčejná trapnost - stáří a smrt jako dovršení všední trapnosti, z níž není pro "prokletý homolkovský rod" (tedy pro nás) úniku. Ale přece - stařenka je ve své sešlosti jakoby nad věcí - ne snad pro nějakou "moudrost stáří", ale právě proto, že už je tak trochu "mimo" - mimo "aktivní život" a tedy i jakoby mimo kletbu jeho trapnosti. A dědek? Ve svém "umírání" stojí na hranici osvobození. Ale jen na hranici. Z tohoto kruhu trapnosti totiž není úniku. Smrt jen naznačuje, že jsme pod závojem kletby, dává mlhavě zahlédnout skrz, ale neumožňuje závoj strhnout. To, co dělá druhý díl jiným než první, je tématizováno hned na začátku v geniální scéně s dědou a puberťačkou v prázdné hospodě. (Komentáře stojící za přečtení: Šandík, Subjektiv. Pozoruhodnou nevšímavost projevuje Vančura, naopak potěšil Venkovan.) (25.03.2011)

Takoví jsme byli a bylo to pěkné. Jaroslav Papoušektu sice vtipnou formou ironizuje českou povahu, ale je to příběh ze života. Sestava Homolkových, to je jedna báseň - Husák, Šebánek, Růžičková, Motlová a kluci Formanovi, ovšem i pan Kolb a Pechlátová pomohli režiséru udělat svým způsobem nesmrtelný film. Právě v tomhle pokračování jsem se nikdy už nesoustřeďoval na samotné Homolkovy (i my jsme byli nadšeni, když jsme v roce 1961 měli první oktávku), v nichž bylo lze poznat některé naše příbuzné či sousedy, ale hlavně na tu dvojici stařečků. "Hostí přijeli..." Tak dostali po zásluze padavky, protože je nikdo nečekal. To přenádherné opakování "On už ani tu kozu neuhlídá" (chudák moje sklerotická maminka) a "do švestek nevydržím" (z toho se stalo obecné úsloví). A ovšem světová věta: "Život je krásnej, i když stojí za hovno." No, není to pravda? (17.07.2015)

„Si řikám - kdyby nás někdo viděl, musel by se smát.“ Hezká studie českého primitiva, otázka je, proč zrovna ona má mezi mnohými podobnými tak výsadní postavení. Nic nového není ani zobrazení kontrastu unuděné rodiny z Prahy, která přijede na venkov, kde se cítí nadřazená, ale neuvědomuje si, že ti vesničani, se kterými jednají se směsí zdvořilosti a přehlíživosti, skutečně žijí - cvičí norníky, pijí kořalku, sedí po ránu na lesním posedu, místo toho, aby se dřeli na auto a snažili se zaplnit každé významnější místo v republice (Karlštejn, Konopiště, nic nemůže být typičtější) svojí hlučnou, otravnou přítomností. (05.10.2012)

Homolkovi po druhé, aneb jak už jsem napsal u trojky, tento druhý díl považuji z celé této jinak zdařilé maloměšťácko- situační trilogie za ten méně vydařenější. A to hned z několika důvodů..Už tu nenajdeme tolik humorných okamžiků-momentů a situací, i hlášek poněkud ubylo, oproti předchozímu resp. poslednímu dílu je to značně viditelné..Ta obyčejnost kterou se prezentoval první díl, zde jako by vyšuměla do ztracena, ani ne tak pojetím jako dvojitou dějovou linií, kdy jedna spíše evokovala pohřební nálady doplněné ráznou pohřební hudbou. Dále je to více roztahané a nesourodé, ty pasáže s dědou a s myslivci v jejich soutěží ze psy-norníky by tam klidně nemuseli bejt, ale každému se holt líbí něco jiného že? A já to nikomu neberu ani nevyvracím, samozřejmě že nějaký myslivec, nebo někdo podobný by mi to asi vymluvil. Chybí zde i ten skvělý situační a satirický humor z jedničky i ten absurdní situační z trojky. Sice se to odehrává víceméně na třech místech (Praha-hrad-Ruzyně, dům-dědy, rybník), oproti jedničce sice o něco míň, ale zas oproti trojce dokonce i víc, ale ani to na mě neutvrdilo v nějaké větší a konečné rozhodnutí dát tomu za víc. I když je to stále víc než dobrý film, který má jak už jsem psal i několik dobrých humorných momentů jako např. ten v autě u hospody kdy děda začně popijet pivo a kdy Ludva náhle začne startovat, nebo ten na zahradě s kadibudkou a s lovením čepic, a pak určitě ten na konci u rybníka a vzpomínání na mládí bábi kdy se tam topila, a kdy s příjemně chladivou vodou jako by všichni odhodili banalitu svého života, zatímco po hrázi rybníka jede auto s jejich mrtvým pradědečkem kterého se nakonec vůbec nedočkali ! Sama smrt-nebo jen opití a náhlé upadnutí do bezvědomí, zde bylo vylíčeno tak aby si jej každý už nějak po svém domylsel. Nakonec i přece několik málo dobrých hlášek se tu našlo a to zase převážně s úst dědy Šebánka. Co slovo to perla fakt jako např: To je váš auťák? No tak to ste vůl pane!“ Co děláš ty blboune? Já jsem si ty prsa musel holit dokud si mě nevzala ! Jen se z toho auta neposerte ! Do švestek nevydržím ! Představte si on už neuhlídá ani tu kozu aj. (11.03.2007)